Zdravotní sestry dřív doktorům přišívaly knoflíky, to už se dneska neděje

Do práce jste nastoupila před padesáti lety, v době, kdy byly sestry v nemocnicích považovány trochu za služky. Proč to tak bylo?

Myslím, že to byl trochu pozůstatek z dob řádových sester, které pracovaly ve zdravotnictví. Pro ty byla práce posláním, a ne obživou jako pro nás. Ano, i my jsme samozřejmě chtěly pomáhat lidem, ale současně jsme musely vydělávat peníze. A navíc jsme se snažily vyvažovat život tak, aby naše práce nebyla na úkor našich rodin. Já měla štěstí. Práce mě bavila, ocitla jsem se v dobrém kolektivu, využila možnost vzdělávání a s tím také rostlo moje sebevědomí. To byla cesta, díky které se sestry začaly vymaňovat z pozice služek.

Hned po škole jste nastoupila na asi nejtěžší oddělení, na ARO. V čem to vaši kariéru ovlivnilo?

Svou práci jsem si zamilovala, vystudovala první specializaci, složila atestaci, využila všechny možnosti vzdělání. To byl svým způsobem start pro další kariéru, důkaz toho, že se sestry můžou ve svém oboru stále zlepšovat, dostat na vedoucí pozice a stát se rovnocennými partnerkami lékařům. V době, kdy jsem začínala, na tom ostatní kolegyně na jiných odděleních byly hůř. Platilo pravidlo, že sestra je podřízená lékaře a že právě on rozhoduje o všem, co se na oddělení děje.

Co to znamenalo v praxi?

Sestra byla často taková holka pro všechno. Většina si nedovolila lékaři říkat své názory na léčbu pacienta. Nebral by ji vážně. To mohla udělat jedině staniční, eventuálně vrchní sestra. Při práci v ambulanci jsem se setkávala i s tím, že bylo běžné, aby sestra například přišívala lékaři knoflíky u pláště…Nebo mu automaticky vařila kafe ze svého, když přišel do práce, případně mu nosila koláčky, aby měl lepší náladu. Nechci říct, že takoví byli všichni, určitě ne. Ale mě mrzelo, že ten, kdo ustoupil, byla vždycky sestra. V dnešní době se to těžko chápe, ale tehdy nebylo snadné takovým nárokům čelit.

Vy jste asi byla od začátku trochu jiná…

Pro mě to bylo v tomto směru jednodušší, povahou jsem bojovnice, dokázala jsem se ze submisivní role vymanit. Ale byly kolegyně, které se s tím potýkaly těžko. Raději knoflíky přišily, kávu ze svého uvařily, jen aby měly klid. V mém případě pan doktor neuspěl a ten plášť tam ležel týden bez knoflíků, pak si ho zase odnesl.

Ženská mentalita

Proč si myslíte, že mnohé vaše kolegyně ustupovaly?

Možná je to naše ženská mentalita. Prostě chci klid, tak ustoupím a budu dělat věci tak, jak pan doktor řekne. Navíc na takové nastavení byly zvyklé z domova, tam také často ustupovaly, aby byl klid.

Snaha o posun takto zažitého modelu ve zdravotnictví byl běh na dlouhou trať…

Ano, ale dneska už je všechno jinak. Tohle se nám podařilo. Sestry jsou vzdělané, sebevědomé, vzbuzují respekt a chytrý lékař ví, že se od zkušené sestry může mnohému přiučit, protože je to ona, kdo s pacientem tráví dvacet čtyři hodin denně, nejlíp mu rozumí. Doufám, že to hlavně mladí lékaři dobře chápou.

A co k tomu přispělo?

Možná i celkové změny ve společnosti, v chápání rovnocennosti mezi muži a ženami. K respektu vůči sesterskému povolání přispěla paradoxně také pandemie covidu. Každá rodina měla někoho, kdo se bál o život, se sestrami se lidé potkávali mnohem častěji. Viděli na vlastní oči, co všechno musejí ve velmi ztížených podmínkách dělat, a řada z nich si konečně uvědomila prospěšnost tohoto povolání pro společnost. Že bez sester to prostě nejde.

Mají to dnešní sestry v něčem naopak těžší?

Jak se to vezme. Někde mají třeba problém dostat děti do školky, míst je málo a někde vám dítě nevezmou, ani když už je tříleté. Na druhou stranu je nutno říct, že v mnoha velkých zdravotnických zařízeních dnes už běžně zřizují školky pro děti zaměstnanců. Za nás to bylo jednodušší, babičky odcházely brzy do důchodu a s dětmi pomáhaly. Sestry navíc občas čelí odsudku za to, že s dětmi nejsou každou noc doma. Ale to se dělo i za nás. Výhodou je, že dnes můžou téměř všude pracovat na částečné úvazky. Je jich totiž velký nedostatek. Zdravotnická zařízení se snaží sestry získat, často se o ně doslova přetahují. Dobrých si opravdu váží a je to vidět i na finančním ohodnocení, které se zásadně změnilo.

Láska? Odnesla to sestra

Dalším diskutovaným tématem jsou vztahy na pracovišti a sexuální obtěžování. I kvůli televizním seriálům máme vztah lékaře a sestry spojený s mnoha stereotypy…

Ježíšmarja, to je strašné. Podívejte se, jak nás seriály prezentovaly. Postava sestry Iny z Nemocnice na kraji města, Růžová zahrada… Všude byly sestry – včetně vrchních – za největší blbky. My skutečné sestry jsme to vždycky těžce nesly. Obecně si myslím, že vztahy v nemocnicích jsou vždy věcí těch dvou lidí, tedy pokud nepřekročí pracovní rámec. A že model ublížené sestry Iny z Nemocnice na kraji města dávno neplatí. Sexuální vztahy na pracovišti prostě byly a budou, ostatně jako všude jinde. A většinou si to, jak už jsem řekla, řeší ti dva mezi sebou. Horší samozřejmě je, když je jeden z nich zadaný nebo když jim vztah přeroste přes hlavu a začne ovlivňovat fungování oddělení. A úplně nejhorší je varianta, když řeší situaci v rámci oddělení jejich partneři, to pak někdy může být „itálie“.

Nicméně asi platí, že když dojde na lámání chleba, ten, kdo nakonec musí z pracoviště odejít, je většinou sestra.

To ano. Já sama jsem sestrám vždycky říkala, že takové vztahy nejsou perspektivní. Spočítala bych na prstech jedné ruky případy, kdy se z lékaře a sestry, kteří si spolu začali v práci, opravdu stal pár. A varovala jsem sestry před tím, co jste sama zmínila: že když nastane problém, například se do toho vloží manželka doktora, tím, kdo bude muset z oddělení odejít, nebude lékař, ale právě sestra.

Vy máte dvě děti, manžela, jak jste to s prací zvládala?

Práce u lůžka na směnný provoz vyžaduje vždycky podporu rodiny. Rozhodně tedy manžela. A tu já měla.

Když jste se vrátila po mateřské na ARO, měla jste čtyřleté a dvouleté dítě, pracovala jste v Kladně, dojížděla z Nového Strašecí. Jak se to dalo skloubit?

Jezdila jsem autobusem, jedna cesta trvala 40 minut. Popravdě, dneska už vám ani neřeknu, jak jsem to zvládala. Pamatuju si jenom, že jsem se při návratu z noční směny probouzela v autobuse pomačkaná, se slinou na bradě… Ale zásadní byla pomoc manžela a babiček v důchodu.

Dneska už ženy neříkají, že manžel pomáhá, ale že se podílí na péči o společné děti.

To je super! Tak já už to taky budu takhle říkat. Můj manžel se podílel na péči o naše společné děti! Ano, v tom jsem měla štěstí. Ale byla to spíš výjimka, tehdy nebylo běžné, že by muž třeba vařil, a ještě se staral o děti.

Vždycky musíte něco obětovat

Na druhou stranu, spolupráce partnera není všechno, žena se tak jako tak musí smířit s tím, že je třeba něco obětovat.

Přesně. Musí se smířit s tím, že každý druhý týden nebude uspávat své děti. I kdyby měla všechnu podporu světa, tohle není příjemné. Po dětech se vám hlavně večer stýská.

Takže vás tohle dilema nakonec dostalo?

Ano. Já tu práci milovala, naplňovala mě a cítila jsem se v ní jako ryba ve vodě. Ale víte, kdy jsem se rozhodla změnit svůj pracovní rytmus? Jednou jsem na Štědrý den přišla z práce v sedm večer. Moje desetiletá dcera v kuchyni připravovala salát. Celá kuchyň byla zapatlaná, majonéza i na zemi. A dcera se tak snažila, vítala mě slovy „Maminko, ochutnej, jak jsem to udělala dobré“. Měla jsem co dělat, abych nebrečela. Od té doby jsem už na Štědrý den nesloužila.

Takže když bylo vašim dětem 10 a 12, rozhodla jste se, že je čas na změnu…

Ano, ono je snazší nechat babičku vyměnit malému dítěti plenku než vidět, že vás potřebuje vaše odrůstající dítě, když vy jste zrovna v práci. Přestala jsem pracovat na směny a nastoupila do funkce staniční sestry na operačním sále. Tam jsem měla 24hodinovou směnu jen jednou za měsíc. To bylo někdy kolem roku 1990. A to víte, že se mi občas stýskalo po práci u lůžka.

Děti vyrostly a vám nebylo o moc víc než 40.

Najednou jsem měla dost času dělat kariéru. Prošla jsem všechny stupně managementu, které setra projít může, snažila jsem se dál vzdělávat, podporovat vzdělávání, postavení a také ohodnocení sester. A s praxí a zvyšujícím se vzděláním jsem získávala i stále větší respekt a vliv na dění ve svém oboru. Zdravotnictví je skvělý obor, poskytuje obrovské možnosti, pokud je sestra umí využít a je ochotná pro to něco obětovat. Může se učit a posouvat, může pracovat s nejmodernějšími technologiemi, s umělou inteligencí, ve výzkumných týmech, v zahraničí. Sesterská profese je velmi žádaný obor na trhu práce a možnosti jsou takřka neomezené.

Nepřemýšlela jste o tom, že byste studovala medicínu?

Nikdy. Já měla vždycky srdíčko sestřičky, studium medicíny mě nelákalo. To jsem věděla, už když jsem začala pracovat. Navíc byly potřeba peníze, protože jsem byla poslední dítě stárnoucích rozvedených rodičů, kteří má studia nemohli podporovat. Ale i později, když jsem se mohla ještě rozhodnout, vždycky jsem věděla, že to, co chci, je být sestrou a dosáhnout toho nejvyššího vzdělání, jaké je v mém oboru možné a na dané pozici potřebné.