Prst přišijeme tak za čtyři hodiny, zápěstí za deset až dvanáct, říká mikrochirurg

14. dubna 2024

foto: použito se svolením Svatopluka Svobody

Svatopluk Svoboda říká, že mikrochirurgie je krásný obor. „Přijmete člověka, který si na cirkulárce uřízl ruku v zápěstí, sedíte u toho deset dvanáct hodin, a když se to hezky zahojí, za tři týdny si s vámi tou rukou potřese.“ Ve svých 73 letech je Svoboda pravděpodobně nejstarším operatérem v oboru, ale z operačního sálu se zatím odejít nechystá.

Opravdu jste taková rarita?

Mikrochirurgie je náročná na fyzickou kondici, zrak a další aspekty, takže většina kolegů končí kolem šedesátky. Já ještě pořád sloužím služby na Klinice plastické chirurgie vinohradské nemocnice. Celkově už sice ve vynikající kondici úplně nejsem, ale operovat ještě zvládám.

Jaké typy operací to jsou?

Většinou je to neurovaskulární mikrochirurgie, která se provádí pod mikroskopem, tedy zjednodušeně řečeno sešívání cév a nervů. Služby, které mám, jsou často o replantační chirurgii, což je připojování oddělených částí těla. V praxi to znamená, že když si useknete palec sekerou a najdete ho v pilinách, za dobrých podmínek se dá přišít zpátky.

Co znamená za dobrých podmínek?

Rána by neměla být moc široká nebo rozdrcená. Ideální je čistý řez, sečná rána, cirkulárka s malými ostrými zuby. Nejčastější jsou úrazy právě na cirkulárce, týkají se zejména rukou, ale přišívali jsme i jiné části těla. Třeba uříznutý penis.

Takže co má člověk dělat s uříznutou částí těla, aby se zvýšila pravděpodobnost, že ji zvládnete přišít?

Ideální je uložit do sterilního obalu, třeba do sterilního čtverce s fyziologickým roztokem, a pevně uzavřít do igelitového sáčku nebo zauzlovat do rukavice. Ten balíček pak hodit do vody s ledem. Ideální teplota je kolem čtyř stupňů. Pokud byste ho dala pouze do ledu, mohlo by se stát, že prst zmrzne a pak už je nepoužitelný. Zároveň je třeba dbát na to, aby se voda nedostala dovnitř. Kdyby natekla do cév, mohly by popraskat buňky a znehodnotit tak celý amputát.

Záleží na době, kdy se dostanu s useknutým prstem do nemocnice?

Čím rychleji, tím lépe. Záleží i na lokaci na těle. Třeba čím je amputace blíž konečku prstu, tím později lze přijet. Ale my jsme tak malý stát, že se do péče každý dostane do dvou tří hodin.

Jak dlouho trvá přišít třeba právě prst?

Tak čtyři hodiny.

Předpokládám, že zápěstí musí být náročnější,

Cévy v něm jsou tlustší, takže to paradoxně jde snáz. Musíte si uvědomit, že na prstu jsou cévy o průměru jeden milimetr. A teď musíte kolem obšít stehy, někdy jich je osm, někdy deset dvanáct. Na každém tom stehu tři uzlíčky a šije se to materiálem, který má tloušťku řádově v tisícinách milimetrů. Je to náročné, občas je to i složitější – nedávno přivezli v osm pacienta s useknutým palcem a končilo se asi v půl čtvrté ráno.

Takže kromě fyzičky a dobrého zraku je třeba i trpělivost.

Mikrochirurg by měl být nenaštvatelný. Když se začnete rozčilovat, rozklepou se vám ruce. Musíte zůstat v klidu, navzdory tomu, že vás bolí záda, ruce, pálí vás zadek, na kterém sedíte osm hodin bez hnutí. Takže tady máte důvod, proč toho starší nechávají.

Přečtěte si také

800 krysích ledvin

Jaké bylo začínat s mikrochirurgií na konci 70. let? Tehdy jste pracoval v transplantační laboratoři plastické chirurgie.

Velice zajímavé. Zkoumala se tam jednak transplantace kůže v souvislosti s popáleninami a pak se tam prováděla studie, která zjišťovala, jak funguje transplantace ledvin. Zkoušelo se to na krysách. Krysí ledviny jsou velké jako fazolka a vedou z nich maličkaté trubičky. Šilo se to pod mikroskopem, ještě nebyly mikrochirurgické operační nástroje, používali jsme hodinářské pinzety. I ta vlákna se sháněla velice těžce, mikroskop byl primitivní, ale fungovalo to. Krysích ledvin jsem transplantoval asi osm set. A naučil se na tom mikrošití.

A tak vás chytlo, že jste u toho zůstal?

To se nedá asi tak úplně říct, ale docela mě to bavilo. Pak se otevírala nová budova Kliniky plastické chirurgie na Vinohradech, tehdy to byla největší klinika svého druhu na světě, měli jsme 196 lůžek a mnoho sálů. Profesor Miroslav Fára viděl, že se ve světě provádí mikrochirurgie, a tak mě a kolegu Miroslava Tvrdka zařadil, abychom to začali dělat.

A na klinice jste od roku 1983 dodnes.

Ano. Dvakrát třikrát týdně se dělají plánované výkony a pak jsou tu ty neplánované, akutní úrazy, které nám vozí většinou večer. To se pak často operuje i do rána. Po nějaké době jsem se na klinice stal vedoucím jednotky intenzivní péče, protože jsem v souvislosti s transplantační laboratoří hodně pracoval na popáleninách, kde jsem se intenzivní péči naučil. Vedoucím JIP jsem byl až do loňského roku.

Lidé si mikrochirurgii nejvíc spojují s useknutými prsty nebo končetinami. Co všechno to ale ještě je?

Kromě této replantační úrazové mikrochirurgie je to volný přenos tkáňových celků, jak se to jmenuje oficiálně. Jde například o rekonstrukce prsu u žen, které onemocní karcinomem. To se z oblasti břicha vyřízne kus tkáně, kůže s podkožím a cévami. Na hrudníku se najdou cévy příjmové a to vše se spojí pod mikroskopem. Dalším příkladem jsou třeba poúrazová zranění. Třeba když pacient po nehodě na motorce přijde o kus masa na noze až na kost. Pak je varianta, že mu nohu buď musí amputovat, anebo se vezmou svaly ze zad, z místa, kde nejsou tolik potřebné. Tyto plánované operace se dělají ve dvou partách, jedna odebírá dárcovské místo a druhá připravuje přijímací místo, mikrochirurg spojí cévky.

Lze říct, jaká je procentuální šance, že se takto přenesená část chytne?

Úspěšnost je kolem devadesáti procent. Pořád tam ale určité riziko je. Mluvíme tu o cévách, které jsou v řádu dvou tří milimetrů, na prstech ještě tenčí. A ty se prostě můžou ucpat.

Devadesát procent je skvělé číslo.

Ano, česká plastická chirurgie se může vyrovnat té světové.

Koneckonců česká plastická chirurgie má ve světě velice dobré jméno.

Já jsem se poprvé dostal do Ameriky až po revoluci, předtím jsem nesměl ani do Drážďan. Jel jsem do San Diega s pocitem, že si tam hodně rozšířím obzory a znalosti. Během čtrnácti dnů jsem ale zjistil, že se kdokoli z nás může postavit vedle amerických kolegů – a bude možná ještě lepší než oni. Sice tehdy oproti nám měli neuvěřitelné vybavení, ale to není vše. Dnes už je to u nás samozřejmě také lepší, medicína šla hodně nahoru.

Čím to je, že jsou Češi tak dobří plastičtí chirurgové?

Tradicí. Podíl na tom má pan profesor František Burian, který v Československu založil plastickou chirurgii jako takovou. V roce 1932 u nás byla uznána jako samostatný obor, v tom jsme byli první na světě. Burian zároveň vybudoval velice slušnou kliniku plastické chirurgie, kde si vychoval následovníky. A byl to on, kdo už tehdy říkal, že plastická chirurgie je medicínský obor, který je veřejností nejvíce nesprávně chápán.

Mám dojem, že pohled na plastickou chirurgii je stále trochu zkreslený.

Když řeknu, že jsem plastický chirurg, tak si mnoho lidí představí, že jen zvětšuji prsa. Ale estetická chirurgie je vlastně pár procent z celkové plastické chirurgie, jen je nejvíce vidět. A také je honorovaná. Proto se stává, že mnoho mladých šikovných plastických chirurgů, kteří byli mikrochirurgové a měli před sebou úžasnou kariéru, se podívalo na výplatní pásku a zjistilo, že když budou dělat jen estetické operace, za týden si vydělají tolik, co si vydělají v nemocnici za jeden až dva měsíce.

Což je smutné.

Ano, ale trend je takový. Za mnoho let, co jsem na plastické chirurgii, mi, v uvozovkách, prošly rukama desítky plastických chirurgů a takřka všichni jsou dnes v privátním sektoru.

V ideálním světě by bylo dobré najít rovnováhu mezi soukromou praxí a veřejným zdravotnictvím, že?

Sám provozuji i soukromou praxi a někdy, když ráno vstávám a jdu na kliniku, se ptám sám sebe, proč tam ještě pořád chodím. Vždyť by mi stačil jen ten privát. Ale představa, že bych dělal každý den jen těch čtyři pět operací dokola… To by mne asi plně neuspokojovalo.

Říkám si, že dělat lékaře by mělo být jisté poslání.

To ano, ale řekněte mladým, že mají poslání. Odvětí vám, že potřebují byt, oženit se, koupit si auto a podobně. Ve státní nemocnici na to budou šetřit deset let, v privátu si na to vydělají za rok. To tak prostě je. Ale je to tak v celém světě. I když třeba jsou země jako Spojené státy, kde jsou mikrochirurgové oceněni vynikajícím způsobem.

Svatopluk Svoboda (1950)

Největší umění

Jak se mikrochirurgie proměnila za těch čtyřicet let, co se jí věnujete?

Jsou dokonalé mikroskopy, velmi dobré mikrochirurgické nástroje. Šicí materiály jsou v podstatě pořád stejné – když jej ztratíte z jehelce, tak ho už nikdy nenajdete, protože je třikrát slabší než vlas. Posledních dvacet třicet let se dělají volné přenosy tkáňových celků a moc nového se toho nevymyslelo. Akorát jsme asi trochu odvážnější než tehdy.

A co estetická medicína? Jak se mění trendy?

Ženy někdy přicházejí s nereálnou představou a je na chirurgovi, aby jim to vymluvil. Říká se, že největším uměním plastického chirurga je odmítnout pacientku.

Co nejčastěji odmítáte?

Nereálné požadavky. Krom toho si musíte s pacientkou trochu sednout i lidsky. V opačném případě jí doporučím, aby si vybrala jiného lékaře. Estetická plastická chirurgie je hodně o psychologii. Musíte mimo jiné umět vysvětlit padesátileté dámě, jejíž manžel si našel dvacetiletou milenku, že i když jí vytáhnete vrásky, muž se domů nevrátí.

V tu chvíli se vám asi hodí trpělivost z mikrochirurgie, ne?

To ano.

Říkala jsem si, jestli lze najít mezi plastickou estetickou chirurgií a mikrochirurgií nějaký průsečík.

To jsou dva úplně odlišné světy.

Přečtěte si také

Myslím to tak, zda je pro nějaké vaše vnitřní nastavení důležité dělat vedle estetické medicíny i tu mikrochirurgickou.

Anebo tu obecnou plastickou chirurgii. Pod tu spadají i dětské vrozené vady, což je velmi těžká součást plastické chirurgie, ale krásná, protože vracíte děti do života. Poslední roky je nový trend neonatálních operací, které se provádějí čtvrtý pátý den po narození. Nejsem toho moc příznivce, ale fakt je, že miminka se úžasně hojí, navíc je to psychologicky důležité pro rodinu. Z hlediska budoucího vývoje si myslím, že to není úplně ideální, ale možná se mýlím. To se ukáže až časem.

A ještě řekněte, v čem pro vás tkví kouzlo mikrochirurgie?

Replantační mikrochirurgie je také o tom, že přijmete člověka, který si uřízl ruku na cirkulárce v zápěstí, vy u toho sedíte deset dvanáct hodin. Když se to hezky zahojí, on za tři týdny odejde a tou rukou vám potřese. A přivezl si ji amputovanou ve kbelíku s ledem. Tohle když zažijete, tak se vám od mikrochirurgie nechce.

Podpořte Reportér sdílením článku