Zahrát si s Coldplay, to je velký sen, říká zakladatelka orchestru nadšenců

Jak často někdo název vysloví anglicky jako „polís symfony orchestra“? 

Často. Kdo nás nezná, řekne „polís“ nebo se ptá, jestli jsme od policie. Ten název je vlastně špatně, protože není ani česky, ani anglicky. A tomu odpovídá celý orchestr. Je takový nevyzpytatelný! (smích)  

Co s tím děláte? Využijete omyl k poučení, kam až jste to z Police dotáhli?

Ano, vysvětlujeme, že jsme z Police nad Metují. A lidi si to pak už pamatují. 

Orchestr vznikl už v roce 2010, v posledním roce jste se rozhodli jeho vedení profesionalizovat. Proč? 

V roce 2022 nám všechno hrozně narostlo. Ze dne na den jsme založili pěvecký sbor, naše projekty vyžadovaly stále větší rozpočty. Měli jsme najednou navíc padesát lidí, což je skvělé, ale doteď to dobíháme. 

A všechno jste dělali pořád na nadšenecké bázi? 

Kromě mě to všichni dělali po večerech. Já byla jediná, která za to něco málo měla a mohla se agendě kolem orchestru věnovat od rána do večera. Ale už to bylo neudržitelné. Viděla jsem, že se buď něco výrazně změní, nebo to prostě skončí.

Kde jste hledali pomoc? 

Pomohl Královéhradecký kraj, který nám dal dotaci na tým lidí se stoprocentním krytím mezd, což je v kultuře až neuvěřitelné. Navíc je projekt napsaný na tři roky. Moc za to děkujeme.

Kolik lidí tedy tvoří řídící tým? 

Já mám celý úvazek, dalších pět lidí poloviční. Pak šest lidí na dohody za symbolický příspěvek, ti většinou i hrají či zpívají a nad rámec muzicírování se starají především o samotný provoz. A pak máme kolem další dobrovolníky z orchestru i mimo něj, kteří pomáhají bez jakékoliv odměny. Rádi bychom tuto část víc rozvíjeli, aby PSO sloužil i jako inkubátor pro mladé lidi, kteří se chtějí takto realizovat.

Stále platí, že v orchestru a sboru účinkují všichni zadarmo?

Dirigent Joel a sbormistr Lukáš mají honorář za vedení, ale stále v symbolické výši. Bez dirigentů a sbormistra bychom nemohli fungovat. Kluci mají rodiny a další práce, a aby to vše utáhli, jsou honorováni. Jinak to všichni, kromě jedné výjimky, dělají opravdu bez nároku na honorář.

Nechat si platit za koníčka? Divné!

Nedělá zlou krev splynutí placených a neplacených funkcí? 

Docela dlouho jsme to probírali. Samozřejmě nemůžu zaručit, že už jsou s tím všichni smíření. Ale podněty k nutnosti profesionalizace týmu chodily ze všech stran. I lidé z orchestru říkali: Petro, už si za tu práci něco vezmi. A dlouho trvalo, než jsem si připustila, že je v pořádku se nechat zaplatit, i když to byl původně koníček. 

Ví se, že řízení PSO bylo od začátku hodně demokratické. Už jste se po těch letech stala šéfovou, která bouchne do stolu?

To je pro mě taky zajímavé. Všechno je ve filmu o nás, který bude mít premiéru o prázdninách. Je vtipné vidět samu sebe pět let zpátky, třeba jak jsem některé věci hodně tlačila. Teď se učím brzdit sebe i okolí. A fakt je, že lidi nejsou zvyklí, že řeknu ne. První ne jsem na něco řekla v roce 2022. 

Tak to gratuluji. Na co to bylo? 

Pracovali jsme stylem „máme super nápad, seženeme na něj peníze“. Ale tehdy už velkých projektů bylo moc. Podílely se na nich dobrovolně stovky lidí a rozpočty nabývaly i s ohledem na dobu po covidu a válku na Ukrajině, takže jsem musela říct ne a v rozpočtech škrtat. Bylo ale zajímavé, že se třeba přišlo i na lepší nápady, jak co udělat.

Jinak se vám hospodaření daří? Třeba na lednový koncert v pardubické hokejové aréně asi nebylo vyprodáno tak, jak být mohlo. 

Věřím, že se nám hospodaření daří a že financování naší neziskovky v kultuře je unikát. Aréna je ale zrovna trochu v minusu, a to i přesto, že většina nákladů byla o hodně ponížena díky pomoci všech okolo. Cílem byla alespoň nula. Zkusili jsme si to, byl to super zážitek. Ale také jsme přišli na to, že arény pro nás asi nejsou. 

Propady zvládáte díky sponzorům a partnerům? 

Byla jsem vychovaná k tomu, že na co nemám, to si nekupuju. Co orchestr vydělal, šlo dovnitř a chci mít co nejvíc zdrojů vlastních a ze soukromého sektoru. Dotace mají pomáhat, abychom nemuseli dělat jen čistou komerci, což by nás duševně zahubilo, není to reálné a ani by to nedávalo v nadšeneckém prostředí smysl. Po tom skoku v roce 2022 čekáme, že se letos dostaneme do vyrovnané fáze.

Už nejsem máma orchestru

Show orchestru, sboru a sólových zpěváků v aréně měla parametry komerčního trháku a byla velkolepá. Ale překvapilo mě, že vy jste tam nebyla.

Ano, to byl první velký projekt, u kterého jsem ve finále chyběla. Jela jsem po čtrnácti letech do zahraničí na měsíc vypnout. A poprvé jsem cítila, že můžu, protože ten tým je prostě skvělý. Moc jim děkuju! I pro celý PSO je důležité zažít, že to jde i bez Petry. 

Řekněte mi tři věci, které jsou na PSO stejné jako na začátku a které jsou naopak úplně jinak.

To je těžká otázka. Myslím, že jsme pořád kámoši. Dobrovolnost je základ a nesmí se to změnit, jinak už to nebude PSO. Drží se i věkový průměr mezi 20 a 25 lety, silná obměna tomu dává drive. A pořád hrajeme, co nás baví, orchestr se podílí na výběru skladeb. 

A co je jinak? 

Nemyslím, že je těch věcí tolik. Jsme víc systematičtí. Dřív jsme jeli hodně po hlavě, nekoukali doprava doleva. Teď do toho přichází rozum, ovšem nesmí to ztratit šťávu. Orchestr má zázemí, o kterém se nám nikdy ani nesnilo. A mně osobně se mění pohled. Už se necítím být mámou orchestru. Teď jsem prostě Petra Soukupová. Nemůžu si ani říkat ředitelka. Nějak to vedu, ale třeba za pět deset let to chci předat někomu mladšímu, aby to mělo spád. 

Jak se vyvinul životní cyklus muzikanta v PSO?  

Většina v orchestru jsou absolventi „zušek“, tedy základních uměleckých škol. Dobrý věk pro začátek je plus minus 15 let. Máme i pár konzervatoristů nebo člověka, co studuje na HAMU. Hodně lidí je s námi už 10 let. Od samého začátku už jsme jen tři nebo čtyři, ale to je logické. Většinou lidé odcházejí, když končí studium, založí rodinu, odstěhují se. Některé to přestalo bavit nebo jim vadilo směřování. 

Pěvecký sbor se zkompletoval jak? 

Nápad přišel od dramaturga Davida Ostružára už kdysi, ale odložili jsme ho. Ovšem z jiného projektu našeho kamaráda zůstalo asi deset zpěváků, kteří chtěli nějak pokračovat. Najednou máme přes čtyřicet lidí, fanoušků orchestru, kteří začali zpívat. A je tam zase jiná chemie. 

To všechno uvidí diváci ve filmovém dokumentu o PSO?

Je to náš příběh od roku 2019, kdy se plno lidí muselo přepnout ze studentského života do toho dospělého. Do toho velké nápady, jako třeba finále Smetanovy Litomyšle s utajeným vystoupením francouzské zpěvačky Zaz. Ve filmu je vidět všechno nepřikreslené. Se slzami i smíchem. 

První uvedení filmu bude v domovské Polici nad Metují. Neděsíte se toho?

Těším se. Věřím, že naši sousedé budou hrdí. V Polici máme předpremiéru filmu v červenci a pak je v srpnu oficiální premiéra v Praze. K filmu budeme hrát menší turné v Praze, Brně a Litomyšli.

V nejhorším nás někdo odmítne

Vy vaše projekty asi vzájemně moc nesrovnáváte, že? Každý je úplně jiný… 

I nad tím teď bude konečně čas se zamyslet, co je udržitelné. Cesta je mít jeden dva velké projekty ročně a do toho hrát normální koncerty. 

Ale letos máte show nejméně tři. Kromě arény budete v červnu na Rock for People a rok chcete končit v Rudolfinu. Mají pro vás na letním festivalu vůbec tak velkou stage? 

Už tam loni hrála hradecká filharmonie Novosvětskou a bylo to super. Za nás to, myslím, bude PSO, jak ho známe. Multižánrový koncert, který nebude zaměřen jen na rockový repertoár. Myslím si, že tam nikdy podobně nevystupoval sbor a orchestr dohromady. 

Závěrečný koncert sezony bude „rudolfinský“, nebo taky odvaz? 

Myslím, že do Rudolfina přineseme, co tam se symfonickým orchestrem ještě nikdo neudělal. Ale zároveň to bude důstojné k tomu prostoru. 

Jak se zrodí takové možnosti, jako třeba zmíněné vystoupení se šansoniérkou Zaz v Litomyšli? 

I to je ve filmu. Sebralo mi to deset let života, ale pak zase dvacet přidalo. Sešly se dobré okolnosti v dobrý čas na dobrém místě. Ona měla koncert v Německu, takže pak přijela jako tajný host. Kontakt zprostředkoval náš kolega, který pořádá v Česku koncerty zahraničních umělců.

A podobně se stane, že vám sportovní komentátoři Robert Záruba a Martin Hosták natočí upoutávku na arénu ve stylu televizní pozvánky na extraligové finále? 

Jo. V roce 2017 jsme vybírali na nové nástroje. Koncert v hale v Náchodě jsme pojali jako utkání na třetiny. Martin Hosták je z Královéhradecka a přijal netradiční moderování. Letos jsme se mu před halou připomněli a poprosili, že ideálně by to mohl natočit s panem Zárubou. Vyšlo to. Protože co se může nejhoršího stát? Že na náš nápad někdo řekne ne nebo neodpoví. A tak to je se vším.

Řekněte, napadlo vás tenkrát, když jste orchestr zakládali, že to i po čtrnácti letech bude taková jízda?

Myslím, že když je člověku patnáct, vůbec nepřemýšlí, co bude za dva roky, natož za čtrnáct. Šli jsme do toho po hlavě, chtěli jsme hrát, ale nikdy se nám nesnilo, že by PSO mohl být tam, kde je dnes. Pět let jsme se učili, co vůbec znamená orchestr, dalších sedm jsme zkoušeli hranice a získávali sebedůvěru. A teprve od loňského roku bych řekla, že jsme opravdu začali.

Nikdy jste nelitovala, že se to tak rozběhlo?

Je pravda, že když třeba děláme takové kolečko všech před koncertem, někdy mě to až děsí… Už je to fakt kolos a ukočírovat ho dá fakt zabrat. Zároveň ale miluju to uvědomění si, kolik lidí PSO dokázal spojit a kolik toho v tak velké lidské síle dokáže vytvořit.

Jaké sny zbývají do budoucna?

Sny máme furt, to musí být. (smích) Moc bych si přála, abychom PSO jako organizaci nastavili tak, že bude dlouhodobě udržitelná, lidsky i finančně. Moc bych taky chtěla, aby byla zároveň systematičtějším inkubátorem, kde mladí mohou přicházet ke zkušenostem a sebedůvěře. Opravdu velkým snem je zahrát si s Coldplay, vyprodat Royal Albert Hall a v Polici nad Metují opravit špejchar, který by doplnil turisticko-kulturní infrastrukturu města a stal se domovem pro PSO a inkubátorem. Věřím, že na dalších pět let máme co dělat.