Říšští Němci nakupovali ze skladů židovského majetku i hračky, povlečení a spodní prádlo

Vaše centrum funguje od roku 2001, ale teprve v posledních letech se otevírá pro veřejnost. Proč?

Až do roku 2011 jsme byli součástí Akademie věd. Badatelé prezentovali informace o zabaveném majetku především v rámci akademické obce. Od loňska se snažíme představovat toto téma široké veřejnosti. Přednášíme například v knihovnách nebo organizujeme výstavy, kde se lidé dozvědí, co se s židovským majetkem zabaveným za druhé světové války dělo. Díky tomu si mohou uvědomit, že možná jejich předci měli nějaké cenné předměty, které nacisté zabavili, a mohli by požádat o restituci.

Konfiskace majetku probíhala v několika fázích. Co jste o nich zjistili?

Nacisté slovo „konfiskace“ vůbec nepoužívali. Pro ně to bylo „začlenění do říšského majetku“. V první fázi, která trvala od roku 1939 zhruba do března 1940, měli Židé nahlásit cennosti jako například předměty z drahých kovů, drahokamy a perly nebo umělecká díla, jejichž hodnota byla více než 10 tisíc korun. Tyto věci měli později deponovat do poboček vybraných českých bank, které byly po celém protektorátu.

Situace se ale změnila v říjnu 1941, kdy odjel první hromadný transport. Jaký byl další vývoj?

Pár dnů před odjezdem tohoto transportu byla založena organizace Treuhandstelle v rámci Židovské náboženské obce v Praze. Nacisté Židy donutili, aby se podíleli na evidenci, třídění a správě zabaveného majetku. Každý Žid musel před deportací odevzdat detailní majetkové přiznání, kde sepsal například postele nebo židle, ale také drobné předměty jako například příbory či zavařovací sklenice. Den nebo dva poté, co deportovaní byt opustili, přišli do domácnosti pracovníci Treuhandstelle. Zkontrolovali, zda vše sedí podle majetkového přiznání. Umělecká díla ohodnotil znalec. Následně museli veškerý majetek roztřídit, zabalit a odvézt do specializovaných skladů. Potom se věci často používaly pro vybavení domácností říšských Němců.

Na webu máte interaktivní mapu těchto skladišť v centru Prahy. Co vše v nich bylo?

Zpočátku měla Treuhandstelle dva sklady, ale počet se rapidně zvýšil, protože přibývalo deportovaných a bylo potřeba víc místa na zabavený majetek. Například v dnešním klubu Roxy v Dlouhé ulici u Staroměstského náměstí byl sklad knih, nábytku, pánských županů a kufrů, poblíž sklad zavařovacích sklenic nebo peřin. Na konci roku se majetek rozvážel do více než padesáti skladů po celé Praze. Existovalo také speciální úložiště pro umělecké předměty, které se třídily podle toho, jakou měly hodnotu.

S těmi se dělo co?

Velmi cenné musela Treuhandstelle nabídnout pověřenci samotného Hitlera, který chtěl vybudovat uměleckou sbírku v Linci. Středně cenné předměty putovaly do kanceláří nacistických organizací a institucí či později do protektorátních muzeí a galerií a nejméně cenné byly volně k prodeji pro říšské Němce, kteří se nastěhovali do bytů po deportovaných.