Dostal esport na univerzitu. „Přitom sám hry skoro nepařím,“ říká Zdeněk Ledvina

Co jste to s tím ministrem Bartošem prováděli?

Navštívili jsme jedno z největších herních center v Japonsku, Red Tokyo Tower, a protože je Ivan gamer a hračička, vyzval mě k souboji ve virtuální střílečce s prvky pohybu. Běhali jsme tam, skákali, uhýbali, házeli po sobě hvězdice, používali virtuální štíty a podobně.

Čili vy jste zabil ministra?

On mě taky, skončilo to remízou.

Při sledování toho vašeho blbnutí jsem musel uznat, že jde nejspíš o sport. Oba jste se tam zapotili.

Když jsem předloni začal kvůli co nejlepšímu pochopení esportu objíždět svět, brzy mi došlo, jaký je nesmysl vnímat to jako pasivní zábavu pro nezdravě vypadající kluky a chlapy. Čím dál víc mladých lidí už chápe, že pokud chtějí být ve hře dobří, musí aspoň trochu zodpovědně přistoupit i k reálnému životu. Třeba v tom Japonsku jsou esportové kroužky pro děti, kde se kromě samotného paření her věnují i gymnastice, rozvoji motoriky a podobně. A přesně tohle je doména naší fakulty a hlavní důvod, proč jsme oddělení esportu na FTVS zavedli – chceme i u nás herní prostředí kultivovat a pomáhat s tím, aby bylo co možná nejzdravější.

Ivánku, můžu na vysokou?

Pařil jste hry jako kluk?

Ale jo, ve druhé půlce devadesátých let jsem hrál Wolfenstein, Doom nebo FIFA, ale stejně jsem spíš inklinoval ke skutečnému sportu.

K jakému?

Tehdy k fotbalu. Po přestupu z Vlašimi do dorostu Viktorky Žižkov jsem ještě občas proseděl noc u počítačové hry, ale právě na Viktorce mi došlo, že takhle to dál nejde, následné tréninky jsem protrpěl. Proto jsem svoji začínající kariéru esportovce dobrovolně ukončil a od té doby si už žádnou počítačovou hru nepustil. Teprve před rokem jsme synovi koupili k sedmým narozeninám konzoli, tak si to s ním ve fotbalové FIFA občas rozdám.

Kam jste to ve fotbale dotáhl?