Nemáme odvahu podívat se nemocnému do očí

Z velkoformátových portrétů fotografovaných žen vystupují oči. Co v nich vidíte?

Těžko se to popisuje, ale v těch očích se určitě odráží to, co prožily. A já jsem chtěl, aby lidé mohli přijít a těm ženám se podívat zblízka do tváře. Naživo to skoro nikdo nedokáže. Nemáme odvahu překročit komfortní zónu a podívat se někomu, kdo se léčí s rakovinou a má na hlavě šátek, do očí. A tak radši děláme, že nic, že koukáme jinam.

U každého portrétu je malý deníček. Co se z něj lidé dozvědí?

Od začátku jsme chtěli, aby lidé dostali s portrétem i další informace. Aby se dozvěděli příběh těch žen, to, co mají za sebou. V deníčku je kromě diagnózy a stručného průběhu léčby jejich životní motto nebo doplňková fotka, která je představuje v jiném světle. Já si hrozně vážím toho, že byly naše „modelky“, jak jim s veškerou úctou říkáme, ochotné se o to podělit, protože je to hrozně intimní. Co intimnějšího může být než lékařská diagnóza a ještě k tomu takhle blbá a tolik se dotýkající jejich ženskosti?

Je pro vás některý příběh silnější než jiné?

Všechny jsou silné a autentické, nedá se to takhle porovnávat. Mohu ale třeba zmínit příběh Mirky, která byla během focení v roce 2018 stále v léčbě a její diagnóza byla hodně komplikovaná. V lednu 2020 zemřela. Přitom právě z ní vyzařovala obrovská energie a vnitřní síla. I když jsme věděli, že je na tom špatně, říkali jsme si, že ona nemůže umřít. Byla úžasná, pomáhala ostatním pacientkám v organizaci Mamma HELP (na konci června 2020 ukončila svou činnost, navázala na ni organizace Maminy s rakovinou – pozn. red.). Byla to druhá nejmladší modelka, měla čtyřletou dceru. Že Mirka zemřela, jsme se dozvěděli na vernisáži výstavy v Jihlavě a byl to strašný šok. Celou dobu jsme věděli, že kdokoli z nás může zemřít, k té diagnóze tohle prostě patří, ale i tak nás to hodně zasáhlo.

Bylo náročné najít dvanáct žen, které by byly ochotné se nechat vyfotit a podělit se o svoji diagnózu?

Vlastně ne. Na začátku jsem oslovil právě organizaci Mamma HELP, která mi vytipovala asi polovinu žen. Některé z nich už měly po léčbě, některé ne, všechny už ale téma rakoviny v sobě měly nějak zpracované a všechny se v Mamma HELPu angažovaly. Další část jsem našel přes kamarády, některé jsem znal osobně. A dvě si nás našly samy, za což jsem hrozně rád. Dozvěděly se o projektu a chtěly se připojit. Vnesly do toho úžasnou energii.

Čím? Jaký je jejich příběh?

Každý nemocný má v průběhu léčby nějakou krizi, takzvaně se hroutí. Takový moment zažily i tyhle dvě, Sabina a Simona, a pomohlo to k jejich seznámení. Potkaly se v průběhu léčby na onkologii na záchodě. Sabina, která je o deset let mladší, měla před dveřmi kočár s malým dítětem. A když to Simona viděla, sama sebe se ptala, co řeší. Uvědomila si, že jsou ženy, které jsou na tom mnohem hůř než ona. Staly se z nich veliké kamarádky, trvají i na tom, že na každé výstavě musí mít portréty vedle sebe.

Jak se ve focení odrazilo to, že máte za sebou také zkušenost s rakovinou?