V deníku dívka zachytila poslední měsíce plzeňských Židů

Kde se deník Věrky Kohnové našel? Jak je možné, že se ho podařilo zachránit?

Věrčin poslední zápis pochází z ledna 1942, potom ho nejspíš musela Věrka nebo její rodiče předat árijské rodině Kalivodových z Dobříva, s níž se přátelili. Nejspíš přijeli ještě Kohnovy těsně před jejich odjezdem do Terezína navštívit. V následujících letech bylo poměrně nebezpečné ukrývat doma něco po Židech, a proto pan Kalivoda, vášnivý včelař, ukryl Věrčin deník mezi své včelařské deníky, kde nebyl vůbec nápadný. Objevila ho tam až po dvaceti letech jejich adoptivní dcera. Na konci šedesátých let paní Kalivodová předala deník evangelickému faráři Miroslavu Matoušovi. Nechtěla jej mít už doma, stále jí připomínal tragický osud rodiny Kohnových. Pan Matouš měl deník u sebe, ale zapomněl na něj. Až když v roce 2006 zemřela jeho manželka, začal přebírat pozůstalost a narazil na něj.

 

Myslíte, že se mohou objevit ještě nějaké další podobné deníky?

V České republice existují i další deníky psané za německé okupace židovskými dětmi. Některé z nich už se nacházejí ve sbírkách Židovského muzea v Praze, jiné budou určitě ještě někde ukryté. Nejsem si ale jistý, zda se je podaří najít. V případě Věrčina deníku se jednalo skutečně o sérii náhod.

 

Jak cenný její deník je?

Dá se říct, že každý z deníků židovských dětí je něčím výjimečný. Každý z nich vypráví události, které se odehrály v Evropě během druhé světové války z trošku jiného pohledu. Strašné je, že takové záznamy nalézáme po celé Evropě a vypráví neustále o tom samém. Děti, které si je psaly, prožívaly traumata spojená s pronásledováním Židů. A je úplně jedno, jestli k tomu docházelo u nás, v Holandsku, Polsku, Německu, nebo Rusku.

 

Čím se tedy odlišuje Věrčin deník?

Asi tím, že jejíma dětskýma očima zachycuje ten nejhorší rok: poslední měsíce plzeňských Židů na svobodě. Ona to ze začátku nechce vůbec vnímat, nehodí se to do jejího dětského světa. Postupně ale veškeré změny dopadají i na ni. Židovské děti už se neučí ani soukromě, protože na to není čas. Jsou čím dál tím více zapojovány do okolního dění, pomáhají na rabinátě, například s přípravou transportů. Už od listopadu 1941 totiž bylo jasné, že i plzeňské Židy transporty čekají. V tom deníku je vidět, jak Věrka postupně začíná chápat, co se kolem ní děje. Až do listopadu nebo prosince to neviděla, na rozdíl od ostatních v rodině.

 

Občas mi přišlo, že některá nová protižidovská opatření bere skoro jako dobrodružství, konkrétně třeba sestěhování rodin. Zrovna Kohnovi měli poměrně velký byt a během podzimu 1941 k nim byly nastěhované další dvě rodiny.

Ano, zatímco maminka z toho měla nervy na pochodu, Věrka měla velkou radost. Takových věcí je tam patrných více. Jiné věci sice Věra ve svém deníku přímo nepíše, ale dojdou nám, když se více seznámíme s jejím životním příběhem. Věrka například v červnu 1940 byla na konci obecné školy a od dalšího školního roku se měla odloučit od svojí sestřenice Edity, každá měla jít na jinou školu. Právě tehdy ale začal pro židovské děti platit zákaz školní docházky. Židovská náboženská obec v Plzni tedy začala děti vzdělávat soukromě formou domácích kroužků a Věrka s Editou mohly najednou zůstat spolu. Domácí učitelé byli dětem věkově blízcí. Jednalo se buď o bývalé židovské gymnazisty vyloučené roku 1940 ze škol, nebo o vysokoškoláky, kteří nemohli dokončit studia kvůli uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939. Mnozí z nich před okupací působili ve skautských oddílech, a není tedy divu, že Věrku netradiční výuka s takovými učiteli bavila.

 

Kdy se její vnímání změnilo?

To opravdové uvědomění přišlo asi až s povoláním do transportu. V tu chvíli propadla panice celá rodina. Atmosféra musela být hrozná, myslím, že si to vůbec nedovedeme představit. V ten moment to na ni dolehnout muselo. Do té doby naštěstí asi měla jiné starosti, lítala venku s ostatními dětmi, řešily spory mezi sebou, to pro ně byla záchrana.

 

Horlivá a nadaná

Jaká Věrka vlastně byla?

Živá, temperamentní, měla ráda hry, byla soutěživá a přemýšlivá. Je jasné, že velmi ráda psala, ve svých zápiscích nemá téměř žádné chyby. Dochovalo se nám její hodnocení, když končila pátou třídu obecné školy a měla nastoupit na měšťanku, což se ale nestalo. Tam byla hodnocená jako horlivá a nadaná. Tomu, že byla ve škole velmi šikovná, odpovídají i známky na vysvědčení, které se dochovaly v katalogových listech. Co se týče její fyzické podoby, víme, že měla tmavé oči a černé vlasy dlouhé zhruba do pasu, které si v lednu 1942 nechala ostříhat.

 

Žádná její fotka se nedochovala?

Bohužel. Pátral jsem v archivech i u pamětníků, ale bez úspěchu. Jediným členem Věrčiny rodiny, jehož podobu se stoprocentní jistotou známe, je maminka Melanie Kohnová. Přestože se nám podařilo najít fotografie dívek z Věrčiny školy, její třída mezi nimi vždy chyběla.

 

Z jaké rodiny Věrka pocházela?

Kolem židovských rodin panovala v minulosti řada předsudků, mýtů a pověr. Mnoho Židů v Plzni mluvilo ještě mezi světovými válkami buď německy, nebo špatně česky. Starší generace silně lpěly na náboženských a kulturních tradicích. Rodina Věrky Kohnové už ale byla jiná. Patřili do česko-židovské rodiny, což byl moderní proud židovství, který se chtěl podílet i na budování Československé republiky. Byli pyšní na to, že pocházejí z české rodiny a mluví česky. Kromě tradičních židovských svátků slavili například i Vánoce. A zajímavé je, že Věrčini rodiče neměli svatbu v synagoze, ale na okresním úřadě.

 

Jak bohatí Kohnovi byli?

Její tatínek Otakar pocházel z Týna nad Vltavou, do Plzně přišel v roce 1908, když si tady našel v továrně Gustava Tellera na výrobu kovového zboží místo jako comptoirista, což bylo něco jako účetní. Maminka Melanie byla v domácnosti, jak bylo tehdy běžné. Nejednalo se tedy o příliš zámožnou rodinu, dlouho bydleli v různých nájmech. Až v roce 1936 koupili byt v domě na rohu Koperníkovy a Nerudovy ulice, ale to jen díky tomu, že Melanii zemřela maminka a ona jako jedináček dostala dědictví. Ten byt byl docela velký, byl v něm například i pokoj pro služku. Nenašli jsme ale důkaz, že by ji měli.

 

Měli být šťastní, že odejdou

Jak početná byla v té době židovská komunita v Plzni?

Bydlelo tady víc než dva tisíce židovských občanů. Vypraveny odsud byly tři velké transporty s více než 2 600 lidmi, nejednalo se ale jen o Židy z Plzně, ale i z širokého okolí. Konce války se jich dožilo jen něco málo přes dvě stovky. Z Věrčiny rodiny žijící v Plzni nepřežil nikdo.

 

Do začátku války se tady Židům žilo dobře?

Už po Mnichovské dohodě v roce 1938 se k moci v Československu dostaly síly, které se snažily zalíbit nacistickému režimu v sousedním Německu. Vlivem mnichovských událostí, všeobecného zklamání z vývoje i toho, že sem přicházeli židovští občané z pohraničí, se rychle začaly rozmáhat protižidovské nálady. Sílil tu pocit, že není dost práce ani pro Čechy, natož pro Židy. Ještě předtím, než v březnu 1939 přišli Němci, se tedy začaly připravovat zákony, které by znemožnily působit Židům v některých profesích, například jim zakazovaly být lékaři nebo právníky. Po vzniku Protektorátu 15. března 1939 se to rozjelo strašně rychle. V Plzni už 18. března vyšel článek, ve kterém horlivý novinář píše, že konečně přišla doba, v níž se můžeme vypořádat s židovským nebezpečím. Pak už to šlo opravdu ráz na ráz.

 

Co konkrétně následovalo?

Během několika měsíců došlo k prvním protižidovským opatřením a ze Židů se oficiálně stali občané druhé kategorie. V první fázi se na židovské obchody musela začít vyvěšovat informace o tom, že obchod patří Židům. Nesměli chodit na koupaliště, v Plzni byl jediný rybník, kde se mohli koupat, a to dnešní Třemošenský. Zpočátku to byly spíš drobnosti, ale už to byla první šikana, která se potom rozrůstala do obludných rozměrů. Končilo to tím, že Židé měli být šťastní za to, že odsud odejdou, že tady už nebudou chtít být.

 

 

Co přišlo v dalších letech? Jak Věrka žila, než s rodinou odjela transportem do Terezína?

V roce 1940 byla dospělým oražena občanka písmenem J. Aby mohla být kontrola diskriminovaného obyvatelstva ještě účinnější, nosili od září 1941 všichni Židé starší šesti let na svém oblečení z dálky viditelnou žlutou Davidovu hvězdu s německým nápisem „Jude“. A především přišla zásadní omezení.

 

Jaká?

Židovští občané se nesměli pohybovat po nábřežích ani v parcích. Věrka ve svém deníku píše, že jediné místo, kde si mohou hrát, jsou louky mezi Kalikovským mlýnem a zoologickou zahradou, kde později vyrostla zahrádkářská kolonie. Když zrovna neběhala po loukách, prolézala Věra s kamarádkami průjezdy starých domů. Nikam jinam s výjimkou zmíněného Třemošenského rybníka ale s ostatními dětmi nemohly. Židé nesměli cestovat vlakem ani navštěvovat hotely. Měli také zakázaný odběr některých potravin se zdůvodněním, že jich není dost pro Čechy. Pokud neměly židovské rodiny přátele, kteří byli ochotní riskovat, k základním zdravým potravinám se nedostaly. V takové době deník vznikal, ale přesto to z něj téměř nepoznáme, jen z drobných poznámek.

 

Co se vám podařilo vypátrat o osudu Věrčiny rodiny poté, co odjeli transportem z Plzně do Terezína?

To je pro nás velká neznámá. Terezín pro ně byl jen přestupní stanicí. Věrka se svojí starší sestrou Hanou a s rodiči tam přijeli ve druhé polovině ledna, už na začátku března dostali povolávací lístek do východního transportu do Izbice. Víme, že poté Kalivodovým (u nichž si deník Věrka schovala, pozn. red.) přišel v roce 1942 odněkud z Polska korespondenční lístek s textem: Jsme zdraví, děkujeme za balíček. Víme, že lístky s tímto vzkazem se posílaly právě z Izbice, kam Věrčina rodina odjela. Z toho soudíme, že si odsud Kohnovi napsali Kalivodovým o balíček s potravinami.

 

Víc toho nevíte?

Během léta nebo začátkem podzimu se pak rozhodlo o zrušení ghetta v Izbici. Jeho obyvatele buď zastřelili na místě, což bylo podle přeživších spojené s naprosto hrůznými scénami, nebo je poslali do nejbližších vyhlazovacích táborů, Sobibor, Majdanek a další. Věrčina sestřenice Edita s rodinou zůstala v Terezíně o měsíc déle, poté odjeli transportem do varšavského ghetta, kde všichni, neznámo kdy, zahynuli. Víc informací bohužel nemáme.