Padli jsme na zem a za námi na zdi se objevila řada děr od kulek

Co se stalo dnes před čtyřiceti lety?

Budíček ve čtyři hodiny. K snídani jsou fazole ve 4:50. Na pochod vyrážíme až v 7:15. Máma, brácha i já jsme na nosítkách. Mámu nesou do 10:30, kdy jim spadla z nosítek. Pak jde pěšky. V 11:30 zastavujeme a rozkládáme deky na odpočinek. Na ohni, který rozdělaly nosičky, vaří máma kukuřičnou kaši. Pár metrů od nás teče průzračný potok, ale když k němu jdeme, tak nás mladý voják zastavuje. Musíme čekat na povolení kapitána. Poté, co dostáváme povolení, se jdeme umýt a nabrat vodu. V 15:45 je oběd. Rýže a maso. Miluji připečenou rýži na dně hrnce a chodím o ni prosit. Půl hodiny po obědě vyrážíme na další pochod. Jde se do 18 hodin a pak zastavujeme a chystáme nocleh. Okolo osmé večer začíná poprchávat. Balíme deky, protože se bojíme promoknutí. Přicházejí vojáci a staví nám přístřešky z celty. Přes noc drobně poprchává, ale po dlouhé době je v noci teplo.

 

Tehdy jste jeli do země, kde probíhal ozbrojený konflikt. Byli jste si vědomi těchto rizik?

Můj táta pracoval v papírnách ve Vraném nad Vltavou, tento výjezd mu doporučil kolega, který tam byl a moc se mu tam líbilo. Matně si vzpomínám, že děda z máminy strany strach měl, říkal, že je tam válka. Nicméně zpravodajství nebylo takové jako dnes a informací nebylo moc. Mluvilo se o tom, že se válčí někde daleko na jihu. Proti tomu stála vidina toho, že můžete vycestovat, navíc do Afriky, žít zcela jiný život. Dnes můžete jít pracovat nebo jet kamkoli, tehdy se nesmělo nic. Takže to bylo strašně lákavé.

 

Jak dlouho jste si to užívali?

Přijeli jsme za tátou na začátku prosince roku 1982. Hrozně jsem se těšil, na všechno, i na svůj první let letadlem. Ale je fakt, že signály, že jsme ve válečné zóně, se objevily prakticky hned. Například náš odlet z Luandy dál do vnitrozemí několikrát odložili, protože armáda přesouvala své vojáky. Když jsme pak přiletěli do Lobita a chystali se do Alto Catumbely, kde papírna byla, museli jsme mít ozbrojený doprovod. Prý kvůli banditům. Cestou jsme viděli vlak, který ještě před lokomotivou tlačil dva vagony kvůli minám. Později přišly ještě dva velké signály. UNITA zničila nedalekou hydroelektrárnu a několik týdnů před naším přepadením evakuovali dvacítku kubánských učitelů s rodinami. Byli to profesionální vojáci, vybavení zbraněmi. Přijely pro ně ozbrojené transportéry a vrtulníky.

 

 

Ani tehdy se nemluvilo o tom, že by vás třeba také stahovali?

Tehdy za námi přijela delegátka podniku zahraničního obchodu Polytechny. Měla šaty a lodičky, zapařila s vedením fabriky, které ji přesvědčilo, že nic nehrozí, že posílili obranu a místní milice nás ubrání. Prý neměla příliš šanci běh událostí ovlivnit. Pak odjela. O týden později nás unesli. Zpočátku jsme se bavili tou představou, že by se to stalo o týden dřív a ona by s námi pochodovala lesem v těch svých botách. Realita byla taková, že UNITA na svém kongresu už rok předtím oznámila, že i zahraniční experty považuje za nepřátele, proti kterým bude bojovat. A upozornila na to všechny zahraniční ambasády, údajně i tu naši. V socialistickém státu ale všechno fungovalo trochu jinak.

 

Vám bylo v té době deset, bratrovi šest let. Jak takové události vnímá desetiletý kluk?

Trochu rozporuplně. Byl to šok, strach z neznáma, ale také dobrodružství. Lidské myšlení se snaží přizpůsobit situaci, najít nějakou možnost fungování. Lidé se mě na Twitteru ptají, jak jsme to mohli přežít. No jak… museli jsme. Člověk nakonec vydrží strašně moc. A v principu nám nikdo nechtěl ublížit. Sice se s námi nijak nemazali, ale nebyla tam z jejich strany nějaká primární nenávist nebo snaha se nás zbavit.

 

Pod postelí

Vnímali jste to stejně i tehdy? Že vám nehrozí bezprostřední nebezpečí?

Ne, to určitě ne. Určitě ne zpočátku. Naše první setkání s vojáky hnutí UNITA bylo, když rozstříleli barák, ve kterém jsme se schovávali. To ráno se ozývala v okolí Alto Catumbely střelba, která stále sílila. Kolem osmé šel táta zjistit, co se děje, zpátky se už ale nevrátil. Náš pokoj měl takové velké, francouzské okno. Přes něj jsme viděli, jak se před domem objevili vojáci v trochu jiných uniformách a s jinými účesy – tihle měli takové malé copánky, které jim trčely od hlavy. Něco na nás gestikulovali, a pak najednou začali střílet.

 

Vaším směrem?

Přímo do domu. Padli jsme na zem a v tu chvíli se rozletěly střepy z okna a přímo za námi na zdi se objevila řada děr od kulek. Pak bouchl nějaký granát, viděl jsem letět střepy. Leželi jsme pod postelí a doufali, že to přežijeme. Po chvíli vojáci rozmlátili dveře, vykopli je a řekli nám, ať jdeme ven. V tom zmatku jsme popadli, co jsme viděli. Já si obul bílé cvičky a na sobě jsem měl jen tričko, tepláky, slipy a ponožky. Podobně na tom byla máma a brácha. Odvedli nás ven. Šli jsme kolem vojáka, který nás tam měl chránit. Ležel na zemi s prostřelenou hlavou. U cesty stály místní ženy a hrozivě na nás gestikulovaly a zjevně se radovaly z příchodu UNITA. Na nás z toho padal ještě větší strach.

 

Vaše matka musela prožívat hrozné chvíle…

Muselo to pro ni být šílený. Jako rodič si to dnes už trochu umím představit. Už jen to, že si říkala, do čeho nás dovezli. Vojáci UNITA nás vedli dále naší ulicí, a pak jsme se setkali s dalšími Čechy a Slováky, a pak i s tátou. Zpětně je dobře, že tam nezůstali ti Kubánci, kteří by určitě bojovali do posledního dechu a vojáci UNITA by asi předpokládali, že i my jsme ozbrojení a nebezpeční.

 

 

Strach o život byl tedy jen na začátku?

Občas i později. Čekaly nás nekonečné pochody, mnohdy jsme vyráželi večer a šli jsme celou noc, celý den, celou další noc a teprve ráno jsme se někde zastavili. Párkrát jsme se dostali do přestřelky a každý přechod přes silnice či železnice byly závody plné stresu. Během nočních pochodů jsme se brodili bažinama i přes řeky. Nebyli jsme na nic takového zvyklí, chyběly nám základní věci. Nejen dobré boty, ale například i čistá voda. Tu jsme nejdříve převařovali, pak už jsme ale mnohdy pili cokoli, co bylo. Výsledkem byly strašné průjmy, dehydratace, malárie, zranění z cest. Tam pak už nebyl strach z toho, že by nám někdo ublížil, ale jestli to dokážeme zvládnout.

 

Oni se k vám ze svého pohledu chovali dobře. Nesli vám věci, dávali jídlo, nemocné nosili na nosítkách…

Oni nečekali, že běloši budou mít tyhle problémy. Oni je sami neměli. Tehdy se tam potkaly dva různé světy. Když si například máma stěžovala, že jdu celou dobu jen ve cvičkách a mám je úplně prošlapané, říkal jí jeden z velitelů: „Naši lidi nemají boty žádné a chodí.“ Mnozí z nich měli horší podmínky než my, museli nést jídlo, starat se i o nás. Jim naše situace tak hrozná nepřipadala. Asi bych neřekl, že se k nám chovali dobře, ale nebyli zlí. Když se na to podívám z jejich pohledu, tak jsme je obtěžovali svými nároky, stále jsme něco chtěli, a navíc jsme šli pomalu.

 

Oni vám říkali, že vás museli vzít s sebou, protože by přišli komunisti, kteří by vás zastřelili a svedli by to na UNITU. Myslíte zpětně, že to hrozilo? Nebo už od počátku bylo cílem únosu získat mezinárodní uznání?

Spíš je to ta druhá varianta. A nakonec opravdu došlo k přímému jednání mezi hnutím UNITA a Československem. Jejich zástupci přijeli do Prahy. Údajně je tu vzali do hospody a ptali se, co tedy chtějí. A UNITA na to, že stačí, když se v novinách zveřejní zpráva o tom, že s nimi naše vláda jednala. Tím byla vlastně angolská komunistická vláda obejitá.

 

Myslíte, že československá vláda dělala dost? Nemohli vás osvobodit dříve? Už během pochodu?

Co jsem slyšel, tak tady byla překvapivě velká snaha o co nejrychlejší řešení. Tehdejší prezident Gustáv Husák údajně řekl, že se mají spojit třeba s čertem, aby nás odtamtud dostali. Jednali i se západními vládami, s Američany, s OSN, Červeným křížem. Ale ono nebylo moc co řešit, dokud jsme byli na pochodu. Jedině, že by nás osvobodili přímo. A to jsem vlastně rád, že k tomu nedošlo, protože by se to jen těžko obešlo bez obětí.

 

Neustálý hlad

Uvažoval někdo z vás o útěku?

Během jednoho nočního pochodu jsme sledovali světla z nedalekého města. Byla tma, že jsme sotva viděli člověka před sebou. V hlavě mi problesklo, co kdybych se schoval… mohl bych dojít do civilizace. Ale najít tu odvahu… my jsme sice nevěděli, kdy tam dojdeme a co bude následovat, ale nebyli jsme přímo ohroženi na životě a měli jsme určitou jistotu a také naději. Útěkem bychom zase posunuli riziko jinam… Nikdo se o to nepokusil.

 

Co z toho pro vás bylo nejhorší?

Hrozný byl ten hlad. Pořád jsme mysleli na jídlo, neustále se o něm bavili. Ženský si vyměňovaly recepty. Dostávali jsme obvykle jen kaši z kukuřice pirao, což jsem nebyl schopen jíst. To vařili tak, že z pytlů, které nosili na zádech, vzali zatuchlou a propocenou mouku a smíchali ji s horkou vodou. Vznikla taková lepivá, maltovitá hmota. I když jsem měl hlad, dávil jsem se tím. Občas jsme dostali i nějakou omáčku, pak jsme to zkoušeli opékat. Ale o moc lepší to nebylo. Takže hlad byl hrozný. Také ten začátek, o kterém jsme mluvili. Někdy jsme během nočních pochodů zažili přestřelky a viděli záblesky tak blízko… Jeden zážitek byl pro mě obzvláště děsivý. To když jsme překonávali jednu silnici a za ní byly naházené lidské kosti a lebky. A pak samozřejmě, když zemřel Jaroslav Navrátil (zemřel několik dní poté, co upadl z nosítek a uhodil se do hlavy – pozn. red.).

 

Vnímal jste to i jako dítě?

Ano, v těch deseti letech už ano. Vzpomínám si na ten pocit bezmoci, až šílenství. Říkali jsme si, jak je to možné, že umřel a jestli my umřeme také. Bratrovi bylo šest a říká, že si toho pamatuje strašně málo. Ale už jenom když vidíte, jak dospělí brečí…

 

Ve svém medailonku na webu vaší společnosti Neovize události z Angoly zmiňujete. Je to pro vás natolik důležité? Jak vás ten zážitek ovlivnil?

Já to považuji za důležitou součást svého života. Upřímně řečeno nevím, jaký bych byl, kdyby se to nestalo. Asi díky tomu více myslím na zadní kolečka a neočekávám, že když se dneska mám dobře, bude tomu tak i zítra. Možná se instinktivně snažím vyhýbat zbytečnému riziku. Například mám vždy nějakou rezervu, abych se nikdy nikde neocitl zcela bez prostředků. I doma mám zásoby na pár týdnů, elektrocentrálu, křesadlo a podobné věci. Doufám, že zbytečně. Pak mi to také dalo zkušenost s tím, jak se lidé chovají.

 

V jakém smyslu?

V lidech je někde hluboko strašné sobectví a zloba. Viděl jsem, že naše schopnost fungovat ve společnosti není zase tak moc velká. Během pochodu nastalo velké množství konfliktů. Například když jsme na začátku dostali zásoby, mezi nimi i plechovky dětské výživy, domluvili jsme se s jednou rodinou, že je budeme jíst společně, aby ten zbytek zbytečně nenavlhl. Tak jsme nejdříve všichni společně snědli tu naši a oni se pak odmítli podělit o tu druhou. To byl pro mě šok. Na druhou stranu přišel starší pár a říkali, že jim zbylo a že to jako děti potřebujeme. Bohužel ve společnosti ten poměr není jedna ku jedné. A je to vidět i teď. Lidé nejsou ochotni obětovat část svého pohodlí pro to, aby pomohli jiným lidem z výrazně horší situace.

 

Byl jste se od té doby v Angole podívat?

Nebyl, ale doufám, že se tam podívám.