Padli jsme na zem a za námi na zdi se objevila řada děr od kulek

5. května 2023

Lucie Rybová

Petru Kocianovi bylo deset let, když ho před čtyřiceti lety, v březnu 1983, s dalšími 65 Čechoslováky uneslo v Angole povstalecké hnutí UNITA, které se pokoušelo převzít moc v africké zemi. Celá skupina musela jít 1 300 kilometrů džunglí bez vybavení a s minimálními zásobami jídla. Jeden člověk při cestě zemřel. Na svobodu se dostali po třech měsících, někteří však až po roce. Petr Kocian nyní na svém Twitteru zveřejňuje deník každého dne.

Co se stalo dnes před čtyřiceti lety?

Budíček ve čtyři hodiny. K snídani jsou fazole ve 4:50. Na pochod vyrážíme až v 7:15. Máma, brácha i já jsme na nosítkách. Mámu nesou do 10:30, kdy jim spadla z nosítek. Pak jde pěšky. V 11:30 zastavujeme a rozkládáme deky na odpočinek. Na ohni, který rozdělaly nosičky, vaří máma kukuřičnou kaši. Pár metrů od nás teče průzračný potok, ale když k němu jdeme, tak nás mladý voják zastavuje. Musíme čekat na povolení kapitána. Poté, co dostáváme povolení, se jdeme umýt a nabrat vodu. V 15:45 je oběd. Rýže a maso. Miluji připečenou rýži na dně hrnce a chodím o ni prosit. Půl hodiny po obědě vyrážíme na další pochod. Jde se do 18 hodin a pak zastavujeme a chystáme nocleh. Okolo osmé večer začíná poprchávat. Balíme deky, protože se bojíme promoknutí. Přicházejí vojáci a staví nám přístřešky z celty. Přes noc drobně poprchává, ale po dlouhé době je v noci teplo.

Tehdy jste jeli do země, kde probíhal ozbrojený konflikt. Byli jste si vědomi těchto rizik?

Můj táta pracoval v papírnách ve Vraném nad Vltavou, tento výjezd mu doporučil kolega, který tam byl a moc se mu tam líbilo. Matně si vzpomínám, že děda z máminy strany strach měl, říkal, že je tam válka. Nicméně zpravodajství nebylo takové jako dnes a informací nebylo moc. Mluvilo se o tom, že se válčí někde daleko na jihu. Proti tomu stála vidina toho, že můžete vycestovat, navíc do Afriky, žít zcela jiný život. Dnes můžete jít pracovat nebo jet kamkoli, tehdy se nesmělo nic. Takže to bylo strašně lákavé.

Jak dlouho jste si to užívali?

Přijeli jsme za tátou na začátku prosince roku 1982. Hrozně jsem se těšil, na všechno, i na svůj první let letadlem. Ale je fakt, že signály, že jsme ve válečné zóně, se objevily prakticky hned. Například náš odlet z Luandy dál do vnitrozemí několikrát odložili, protože armáda přesouvala své vojáky. Když jsme pak přiletěli do Lobita a chystali se do Alto Catumbely, kde papírna byla, museli jsme mít ozbrojený doprovod. Prý kvůli banditům. Cestou jsme viděli vlak, který ještě před lokomotivou tlačil dva vagony kvůli minám. Později přišly ještě dva velké signály. UNITA zničila nedalekou hydroelektrárnu a několik týdnů před naším přepadením evakuovali dvacítku kubánských učitelů s rodinami. Byli to profesionální vojáci, vybavení zbraněmi. Přijely pro ně ozbrojené transportéry a vrtulníky.

Únos Čechoslováků v Angole (1983)

Ani tehdy se nemluvilo o tom, že by vás třeba také stahovali?

Tehdy za námi přijela delegátka podniku zahraničního obchodu Polytechny. Měla šaty a lodičky, zapařila s vedením fabriky, které ji přesvědčilo, že nic nehrozí, že posílili obranu a místní milice nás ubrání. Prý neměla příliš šanci běh událostí ovlivnit. Pak odjela. O týden později nás unesli. Zpočátku jsme se bavili tou představou, že by se to stalo o týden dřív a ona by s námi pochodovala lesem v těch svých botách. Realita byla taková, že UNITA na svém kongresu už rok předtím oznámila, že i zahraniční experty považuje za nepřátele, proti kterým bude bojovat. A upozornila na to všechny zahraniční ambasády, údajně i tu naši. V socialistickém státu ale všechno fungovalo trochu jinak.

Vám bylo v té době deset, bratrovi šest let. Jak takové události vnímá desetiletý kluk?

Trochu rozporuplně. Byl to šok, strach z neznáma, ale také dobrodružství. Lidské myšlení se snaží přizpůsobit situaci, najít nějakou možnost fungování. Lidé se mě na Twitteru ptají, jak jsme to mohli přežít. No jak… museli jsme. Člověk nakonec vydrží strašně moc. A v principu nám nikdo nechtěl ublížit. Sice se s námi nijak nemazali, ale nebyla tam z jejich strany nějaká primární nenávist nebo snaha se nás zbavit.

Pod postelí

Vnímali jste to stejně i tehdy? Že vám nehrozí bezprostřední nebezpečí?

Podpořte Reportér sdílením článku