Že je život na vsi ekologičtější? Ne vždycky

Letní teploty ve městech atakují čtyřicítky, a to už i v našich zeměpisných šířkách. Vědci upozorňují, že třeba v Praze lidem v uplynulých letech hrozilo dvakrát větší riziko úmrtí na následky vedra než dřív. Co je největší problém?

Určitě přehřívaní zpevněných ploch. Ve městech narůstá počet domů a komunikací, které mají často tmavé povrchy a akumulují hodně tepla. Vydávají ho navíc i v noci, čímž se ten efekt prodlužuje. Další problém je, že nenarůstá počet stromů ve městě, spíš naopak. V ulicích pak není stín a nedochází ani k zadržování dešťové vody, která by se odpařovala, a ulice tak ochlazovala. V zásadě jde o kombinaci rozrůstání města do plochy a narůstání automobilové dopravy.

 

Dělá Praha něco, aby se obyvatelům žilo lépe? Že budeme muset čelit větším vedrům, víme už roky.

Nejen Praha, ale i ostatní města kladou velký důraz na zachytávání vody a lepší hospodaření s ní. S tím totiž stojí a padá i kvalita přírodních prvků, vody a zeleně, takzvané modrozelené infrastruktury. Vzhledem k tomu, že Česko je na střeše Evropy, tedy veškerá voda je pouze ze srážek, je potřeba dešťovou vodu zadržovat. Celkové množství spadlé vody za rok se v průběhu let příliš nemění, ale jiné je její rozložení během roku. Máme mnohem delší období sucha, následovaná mnohem intenzivnějšími srážkami. Dříve byla městská technická infrastruktura nastavena tak, aby kanalizační systémy odvedly přebytečnou vodu z průtrží mračen co nejrychleji pryč do řeky a voda rychle z města zmizela. Voda, co jednou odteče, se ale do města už nikdy nevrátí, a v nynějších prodlužujících se obdobích sucha nám chybí.

 

Teď se k tomu města staví jak?

Teď je trend naprosto opačný. Města v rámci jakýchkoli zelených ploch vytváří systémy na zadržení dešťové vody. I u jednotlivých stromů je už skoro standard, že jsou u nich retenční nádrže, které zachytí větší množství vody, než v tu chvíli stromy potřebují. Vodu pak strom čerpá průběžně a během delšího období sucha může teplotu v ulici snižovat odparem. Jen pro zajímavost – běžný strom odpaří za den zhruba sto litrů vody a může ochladit okolní vzduch až o pět stupňů Celsia, což odpovídá zhruba výkonu standardní klimatizace pro třípokojový byt. Když se dnes upravují parky, budují se v nich průlehy a suché poldery, které jsou snížené oproti okolnímu terénu. Běžně se používají jako hřiště nebo louky. V případě nárazového deště se stanou vodními plochami a nádržemi, ve kterých voda chvíli stojí, postupně se vsakuje a odpařuje, a v městské krajině tak zůstává.

 

Zelená pro zeleň

Jaké další možnosti město má?

Například budovat v ulicích mezi chodníkem a komunikací menší záhony, do kterých je přes přerušený obrubník svedena dešťová voda přímo z komunikace. A velkým tématem jsou vnitrobloky, které byly vždy významnou oázou stromů, vegetace a hlavně volného terénu. Je snaha bloky dál nezastavovat dalšími objekty, ale naopak je uvolňovat zpátky pro vegetaci. Právě tam vzniká příjemné mikroklima, které byty a město důležitým způsobem ochlazují. U novostaveb se ve městech běžně používají vegetační střechy – tedy ozeleněné střešní plochy, které pojmou dešťovou vodu a mnohem méně se zahřívají. Různé možnosti, jak snižovat teplotu ve městech, nabízí i fasády domu.

 

Ty vypadají jak?

Mohou to být zelené fasády, které jsou ale technicky velmi náročné. Ozelenit fasádu je trochu luxusní řešení, navíc vyžaduje stálou údržbu. V našich podmínkách se objevují výjimečně. Tradiční možností jsou popínavé rostliny, které se vysazují při krajích chodníku u paty domu a při vhodném svedení dešťové vody dokážou vytvořit popínavou fasádu.

 

A jednodušší řešení?

Nejjednodušší cesta je však používání světlejších barev na fasády, které odrážejí sluneční záření a neakumulují tolik teplo. Ochranu interiéru domů před přehříváním v létě řeší vhodné zastínění oken. U všech novostaveb naleznete různé typy venkovních žaluzií, často s předsazenými lodžiemi na jižních fasádách, které při zasklení mohou navíc vytvářet i efekt zimní zahrady. Jde o předsazený prostor, který pomáhá v zimě i v létě řešit přechod mezi různými tepelnými prostředími.

 

Obrácení perspektivy

Takže se pracuje i s prostorem samotného bytu.

Přesně. Co je také možná ve hře do budoucna, ale zatím k tomu moc nedochází, je obrácení orientace bytu. Obytné místnosti by byly orientované na sever a lodžie, ochozy nebo chodby zas na jih. Po staletí to tak dělají v jižních zemích, například v Itálii. U nás to zatím bylo naopak, obývací místnosti jsou obrácené na jih, protože sluneční záření je přínosné zejména v převládajících chladnějších měsících roku a během zimy. V historických městech ještě víc na jihu, v extrémní podobě to vidíte třeba v arabském světě, se domy stavěly mnohem blíž k sobě, takže si vzájemně stíní a vzniká efekt úzkých zastíněných uliček s příjemným klimatem. Třeba se i u nás jednou budou muset některé strategie budování měst přehodnotit.

 

Jsou města na správné cestě, abychom v nich za deset dvacet let byli schopni vedra vydržet?

Všechno, o čem se tady bavíme, je jen zmírňování následků oteplování planety způsobené klimatickou změnou. Z dlouhodobého pohledu to není řešení. Jsou to jen dočasná opatření, abychom dokázali déle přežít. Snížit musíme především produkci skleníkových plynů, což do značné míry souvisí i se snížením energetické spotřeby, tedy i se změnou plánovaní našich měst a s přechodem k udržitelným zdrojům energie. V současné době se 75 procent veškeré energie, která se spotřebuje na naší planetě, spotřebuje ve městech. Tři čtvrtiny skleníkových plynů, které se vypouštějí do atmosféry, produkují města. Pokud chceme dlouhodobě ovlivnit ohřívaní naší planety, musíme tři čtvrtiny tohoto problému řešit právě ve městech.

 

Nejvíce energie padne na vytápění a chlazení

Jak?

Jednak je to snižování energetických nároků na náš život ve městech, protože počet lidí, kteří obývají města, se celosvětově zvyšuje. Ve městech můžeme jasně rozlišit tři oblasti, kde se energie spotřebovává.

 

Což jsou?

Zhruba polovina se spotřebuje na vytápění nebo naopak čím dál víc na chlazení. Tady můžeme víc zapracovat i na různých dalších opatřeních, jako je lepší izolace domů. Současně se ale musíme bavit i o tom, z jakého zdroje energie pochází. V případě vytápění a chlazení jde v globálním průměru z devíti desetin o energii z neobnovitelných zdrojů, tedy o energii, která de facto zvyšuje množství skleníkových plynů a globální oteplování pouze zhoršuje. Jejich dalším obrovským zdrojem je doprava, která spotřebuje 30 % veškeré vyprodukované energie, přičemž z obnovitelných zdrojů pochází pouze jedna třicetina. Jako urbanista tady musím opět poukázat na to, že právě struktura města obrovským způsobem ovlivňuje, jaké bude mít naše obydlí teplotní ztráty a kolik spotřebujeme energie na dopravu.

 

 

Můžete to vysvětlit konkrétněji?

Pokud bydlíte v bytovém domě, který sousedí s ostatními domy svými bočními fasádami, a se sousedy máte společné zdi, které se vzájemně ohřívají, vaše uhlíková stopa je výrazně nižší, než když žijete v individuálním rodinném domě na venkově. Pokud k tomu ještě přičteme i dopravu na dojíždění do zaměstnání či do školy, rozdíl v energetické spotřebě může činit až osmdesát procent. Takže představa, že když bydlíte na venkově, žijete mnohem ekologičtěji, je mylná. Naopak přispíváte ke zhoršování životního prostředí výrazně více než člověk žijící ve městě.

 

 

A recept na to, jak spotřebovat na bydlení násobně méně energie?

Co se týká těch dlouhodobých, dnes mluvíme o chytrém smršťování měst. Města by měla mít vysokou obytnou kvalitu a současně ekonomickou a energetickou efektivitu. Mluvíme o nutnosti směřovat k patnáctiminutovému pěšímu městu, kde většinu životních potřeb obstaráte pěšky do čtvrt hodiny od svého bydliště.

 

Obejít si sám

Takže městské čtvrti, kde si zařídím všechno a nemusím do centra?

Jsou to úplně klasické městské čtvrti s blokovou zástavbou, živými ulicemi s obchody a stromy a s klidnými zelenými dvory. Bydlení v bytových domech, kde máte v přízemí třeba obchody, nad tím je patro kanceláří, nad tím několik pater bytů, přes ulici škola a park s dětským hřištěm, za rohem hospoda, posilovna nebo doktor. Je tam takový mix všech možností, co během dne potřebujete. Takové čtvrti jsou v Praze například v Karlíně, Nuslích nebo Holešovicích. Jsou v každém městě. Typicky vznikly v době těsně předtím, než lidi z ulic našich měst vytlačil automobil.

 

Ale všude to právě není.

To je právě problém buď příliš řídkého města typu předměstské sídelní kaše, nebo sice intenzivního, ale zcela monofunkčního prostorově segregovaného modernistického města. Obojí vás nutí k obrovským přesunům na velké vzdálenosti. To je energeticky i environmentálně velmi nevýhodné a v dnešní době se od toho ustupuje.

 

Kdo je podle vás takový premiant v boji proti vedru ve městě?

Průkopníky byly skandinávské státy, třeba Kodaň a její projekty veřejných parků a náměstí založených na hospodaření s dešťovou vodou. Ale dnes už se to, myslím, rozšířilo i u nás a je to v podstatě nový standard.

 

Jsou naopak města či státy, které vedra zatím vůbec neřeší? Nebo je jejich přístup úplně špatný?

Jako o extrému se mluví o severní Indii. Teploty tam už teď dosahují úrovně, kdy jsou smrtelně nebezpečné. Navíc je tam velké množství lidí, kteří žijí ve slumech a na ulicích, takže nemají kam se před horkem ani schovat. Druhým extrémem jsou bohaté země Perského zálivu, kde pořádají na klimatizovaných stadionech fotbalové šampionáty, všichni jezdí klimatizovanými auty, žijí v klimatizovaných bytech a vůbec nevychází ven, kde v podstatě nelze přežít. Je to celkově úplně neobyvatelná země. Lidé tam dokážou vydržet akorát díky technologickým prostředkům a obrovským ekonomickým nákladům. Bohužel je to ale zcela neudržitelný způsob, jak se bránit nepříznivému klimatu. V českém prostředí je největším ohrožením nedostatek pitné vody. Ve výsledku řada lidí možná přežije těch pár dní tepla, ale města a vesnice, kde se ztratí pitná voda, třeba i v kombinaci s lesními požáry, se mohou stát v budoucnu obtížně obyvatelnými.