Z ekonoma kuchařem: Vaříme venku na ohni. Na jakémkoli místě a za jakéhokoli počasí

25. května 2023

Plánoval, že vystuduje ekonomii a bude se zabývat investicemi. Jenže už na škole Vojtěch Nemrava zjistil, že mnohem radši než čísla a tabulky má něco, čemu se věnoval od dětství: vaření. A tak školy nechal a vydal se kulinářskou cestou. Dnes je součástí kreativního ZE MĚ Projektu, který má za cíl vařit ty nejlepší pokrmy na jakémkoli místě a v jakémkoli počasí, v souladu s přírodou a pokud možno z lokálních produktů. Včetně vlastnoručně uloveného jelena.

Jakže se tedy z budoucího ekonoma stal kuchař?

Byla to dlouhá cesta. Studoval jsem Vysokou školu ekonomickou v Praze, k tomu pracoval v investiční firmě, chodil na různé investiční kurzy a přednášky… Snažil jsem se v tom být fakt dobrý. Jenže po nějaké době jsem si uvědomil, že to vlastně dělat nechci. Že to asi nebude úplně zábava, celý život takhle pracovat.

Jako alternativu jste si zvolil vaření. Vzpomenete si, kdy jste se k němu dostal poprvé?

Vařil jsem už od základní školy. Díval jsem se na různá videa o vaření, sledoval televizní pořady a vařil pro kamarády. Vzhlížel jsem k zahraničním kuchařům profesionálům.

A napadlo vás někdy, že by vás vaření mohlo bavit víc než ekonomie?

Napadlo, ale připadalo mi to nereálné. Oba rodiče jsou ekonomové a já jim měl říct, že ekonomii dělat nechci a raději budu kuchař, co patnáct hodin denně stojí nad hrnci a střídá krátký a dlouhý týden? Když jsem nechal vysoké a začal vařit profesionálně, nějaký čas jsem to rodičům dokonce tajil.

STŘET S REALITOU

Co vás tedy nakonec přimělo udělat ten zásadní krok a vydat se místo ekonomické na gastronomickou dráhu?

Velkým impulzem pro mě byla kuchařka Jana Bilíková, která v rozhovoru pro DVTV vyprávěla o tom, jak si vyzkoušela stáže v nejlepších světových kuchyních. Studovala práva, do toho ale začala vařit a poznávat svět. To bylo přesně to, co mě lákalo a o čem jsem snil. Vařit a u toho cestovat. Odhodlal jsem se Janě napsat a ona mi doporučila stáž v pražské restauraci Lokál pod Stromovkou, kam jsem nastoupil jako kuchař.

Jaké to bylo?

Byl to masakr! Vaření v restauracích jsem si představoval růžově. Myslel jsem si, že to bude probíhat podobně jako v televizi u kuchařských hvězd Jamieho Olivera nebo Gordona Ramsayho. V Lokálu jsem ale poznal, že realita je úplně jiná. Stojíte patnáct hodin ve čtyřiceti stupních, neustále máte pořezané ruce od krájení, častokrát se opaříte a kolem vás jsou jen žárovky a bílé kachličky. Bylo to na hlavu. První dny jsem si doma po práci i trochu pobrečel.