Chtěl jsem zjistit, zda je magorů do starých negativů víc

Často fotíte v zahraničí. Znemožnila vám koronavirová pandemie nějakou cestu?

Jedu teď lehce ze setrvačnosti. Vysvětlím to trošku zeširoka. Když mi bylo dvacet a neměl jsem rodinu a stálé zaměstnání, měl jsem obrovskou touhu cestovat. Takže jsem si vzal batoh, vyšel na dálnici, dojel stopem někam do Ruska a stálo to pár korun. Ty cesty byly poměrně časté a intenzivní, po návratu jsem vyvolal filmy, založil je do šanonu, a když to zjednoduším, tak jsem zase vyrazil na cestu.

A teď?

Teď mám rodinu a stálou práci, takže místo toho, abych někam jezdil, se hrabu v archivu. Ještě než přišel covid, měl jsem velkou touhu vydat knihu ze sibiřských fotek, což se mi díky skupině 400 ASA podařilo. Potom jsme ještě společně s Karlem Cudlínem a Janem Dobrovským vydali knihu o Ukrajině. Takže to není tak, že bych přestal cestovat jen kvůli koronaviru. Prostě mám teď období, kdy jsem hlavně zpracovával materiál, který jsem nafotil. A až syn vyroste, tak třeba zase budu víc cestovat.

To, že právě během koronavirové pandemie vznikl i váš nový projekt Negativy z popelnice, tedy souvisí s tímhle obdobím necestování?

Jsem milovník starých krámů. Nikdy jsem neměl moc peněz, takže jsem si nemohl kupovat krásné a drahé starožitnosti. Ale když jsem šel na blešák a viděl tam krabičku s negativy, která stála nějakou směšnou částku, koupil jsem si ji. Navíc si sám jako fotograf uvědomuji, jakou dá práci něco vyfotit, vyvolat a zaarchivovat. Prvotní signál, který ten zájem nastartoval, proběhl, když mi bylo sedmnáct a naskytla se mi možnost koupit šest tisíc velkoformátových negativů po fotografu Františku Benešovi. Ty negativy jsou z let 1908 až 1938, a když jsem začal otevírat obálky, na nichž bylo napsáno Palestina, Egypt nebo Turecko, hrozně mě to bavilo. Tehdy jsem samozřejmě netušil, že ty negativy někdy budu skenovat a budu z nich chtít udělat výstavu. Prostě jsem je koupil a od té doby jsem postupně začal negativy sbírat. Baví mě prohlížet neznámé obrázky a hledat tam poklady. Je to, jako když chodíte na houby a máte radost z úlovků.

A během koronaviru na ně tedy přišla řada?

Ono to souvisí i s tím, že nás se ženou živí činnost, která je hodně závislá na galeriích. Nabízíme skenování fotografií, přípravu výstavy. A když přišel lockdown a všechno bylo zavřené, ubyli nám samozřejmě zákazníci. Takže aby nám z toho nehráblo a neztratili jsme každodenní rytmus, začali jsme zpracovávat náš archiv. Už dřív jsem publikoval fotky na svém vlastním profilu na Facebooku, kde mám sice asi 1 500 přátel, ale uvědomil jsem si, že to asi nestačí. Navíc mě zajímalo, jestli takových magorů, jako jsem, není víc, a založil jsem facebookovou skupinu Negativy z popelnice. Zároveň jsem chtěl umožnit i ostatním lidem, aby na jednom místě zveřejňovali fotografie ze svých archivů.

Teď má vaše skupina na Facebooku přes šest a půl tisíce členů, což je slušný základ. Vlastně jste vyvolal určitou vlnu.

Původně jsem vlastně chtěl vyvolat úplně jinou vlnu. Samozřejmě mě těší, že tam těch lidí je hodně, ale myslel jsem, že vznikne jen komorní skupina lidí, kteří jsou podobně zaměření jako já, a že si tam budeme ukazovat, co jsme zrovna naskenovali. To se úplně nestalo, většina lidí se tam chodí jen dívat. Přispěvatelů tam bohužel moc není. Navíc lockdown skončil a já na skupinu budu mít míň času. Proto by mě těšilo, kdybych nebyl nejintenzivnějším přispěvatelem.

Řekl jste, že první negativy jste koupil v sedmnácti. Jak se k vám dostaly ty další? Nakupujete je cíleně?