Doufám, že basketbalu v Česku jsme pomohli

Jak hodnotíte vystoupení reprezentace na olympiádě v Tokiu?

Kdyby se nám bývalo podařilo postoupit ze skupiny, bylo by to úžasné. Ale už jen to, že jsme měli možnost se olympiády zúčastnit a zahrát si tři skvělé zápasy, bylo neuvěřitelné. Ostatně olympijské finále bylo nakonec USA–Francie, což vypovídá něco o kvalitě našich soupeřů ze skupiny. Ve výsledku si myslím, že za celé to léto, takže za kvalifikaci i závěrečný turnaj, jsme moc rádi. Olympiáda celkově pak pro nás byla jeden velký zážitek, který nás posunul hrozně dopředu.

Byly hry v Tokiu pro nynější reprezentační partu tím pomyslným vrcholem, nebo vyhlížíte spíš mistrovství Evropy, které se bude konat za rok v Praze?

Uvidíme. První velký krok pro nás bylo mistrovství světa v Číně před dvěma lety, kde jsme skončili šestí. Tam jsme ukázali, že dokážeme hrát proti těm nejlepším týmům z celého světa. Letos jsme dokázali postoupit z těžké kvalifikace na olympiádu přes Kanadu, Řecko a Turecko. Určitě je olympiáda vrchol v tom smyslu, kam až se může člověk na reprezentační úrovni dostat. Ale zároveň si myslím, že jsme si teď přes léto ukázali, jak na tom jsme, a jako tým jsme si to hrozně užili. Díky tomu se teď na mistrovství Evropy těším ještě víc.

Jak vlastně vypadala bublina, v níž jste museli být během her?

Byla trochu lepší než v rámci kvalifikace v Kanadě, kde jsme byli vyloženě zavření jen v hotelu a jezdili autobusem na zápasy. V olympijské vesnici má člověk prostor jít se projít do parku nebo tak. Pobyt na čerstvém vzduchu udělá hodně. Měli jsme jeden až dva tréninky denně, ale ve volném čase jsme hodně sledovali všechny ostatní basketbalové zápasy. Pak jsme samozřejmě sledovali další Čechy, když bojovali o medaile. Hodně nás mrzelo, že jsme je nemohli podpořit osobně, ale co se dá dělat.

Sledoval jste úspěchy tenistek Barbory Krejčíkové a Kateřiny Siniakové, které si ve čtyřhře nakonec dokráčely pro zlato? První jmenovaná je z Ivančic, stejně jako vy.

Jasně! Zrovna tohle finále jsme sledovali celé jako tým. Většinou nám časově vyšlo tak, že jsme měli trénink buď brzo ráno, nebo pozdě večer a během dne jsme měli čas sledovat buď nějaký tenis, nebo jsme si užili i cestu (judisty) Lukáše Krpálka ke zlatu. Spoustu těch nejdůležitějších věcí jsme viděli alespoň živě v televizi, což bylo super.

Věříte, že reprezentační úspěchy pomůžou popularitě basketbalu v Česku?

Doufám, že ano. Přece jen třeba oproti USA, což je Mekka basketbalu, jsme malá země, kde je náš sport v popularitě tak na desátém místě. Už po světovém šampionátu v Číně bylo cítit, že zájem vzrostl. Když jsme se z Číny vrátili do Prahy, lidi nás dokonce poznávali na ulici, což se předtím nikdy nestalo. Určitě věřím, že nejen to, ale i olympiáda jsou věci, které pomůžou basket víc zpopularizovat. A nejen přivést víc diváků, ale taky třeba i nějaké mladé hráče, kteří se rozhodnou basketbalu věnovat. Mistrovství Evropy, které bude příští rok v Praze, by pak mohlo pomoct ještě víc.

Na klubové úrovni hrajete v japonské Jokohamě. Předtím jste hrál třeba ve Španělsku, Polsku nebo Itálii. V čem je basketbal v Japonsku jiný?