Kdyby Rusové napadli Česko, přijeli bychom mu na pomoc

Jak jste se dostali z Běloruska až na ukrajinskou frontu do bojů proti Rusům?

Pavel: V Bělorusku jsem se v roce 2020 seznámil s tehdejším kandidátem na prezidenta Sjarhejem Cichanouským (manžel pozdější prezidentské kandidátky Svjatlany Cichanouské, nyní je ve vězení v Bělorusku – pozn. red.) a to, co říkal, odpovídalo mým představám o nespravedlnosti, která se v Bělorusku děje. Když později Sjarheje zatkli, přidal jsem se jako dobrovolník k volebnímu štábu jeho ženy Svjatlany a pořádali jsme různé akce na její podporu. Během té práce jsem potkal mnoho zajímavých Bělorusů, lidí, kteří se přestali bát, přestali se podřizovat Lukašenkovu režimu a řešili, jak ho změnit. Mnozí z nich bohužel kvůli tomu přišli o svobodu a jsou teď ve vězení. Když jsem cítil, že se smyčka stahuje už i kolem mě, odjel jsem do Polska. To bylo v létě 2021. Pak, v březnu 2022, jsme se s Hlebem přes Běloruský dům ve Varšavě dostali na Ukrajinu.

 

Co je Běloruský dům ve Varšavě?

Pavel: Jde o budovu, kterou běloruské komunitě poskytlo město. Slouží pro pořádání různých běloruských akcí a setkání. Jeden z prostorů v rámci domu pak začal sloužit i pro různé organizační věci spojené s náborem lidí do pluku Kalinouského, což je běloruský dobrovolnický pluk bojující na straně Ukrajiny. Na Ukrajinu jsem odjel vloni 8. března, bylo nás tehdy čtrnáct. Nejdřív jsme jeli do Lvova, pak do Kyjeva.

 

A jak začala vaše cesta na Ukrajinu, Hlebe?

Hleb: Já se už od dětství účastnil v Bělorusku mnoha protestních akcí, poprvé, když mi bylo 12. Během demonstrací po prezidentských volbách v roce 2020 mě drželi ve věznici Okrestina, a to i přesto, že jsem byl nezletilý. Navíc to, jak se ke mně chovali, se dá nazvat mučením. Podal jsem proti tomu stížnost k mezinárodním organizacím, které se zabývají právy dítěte. V reakci na to si mě ihned předvolali. Do toho mě vyloučili ze střední školy. Začalo mi být jasné, že kdybych v Bělorusku zůstal, už ho nebudu moct opustit. Takže jsem rychle odjel do Litvy a pak hned do Polska. Začal jsem se učit polsky, přijali mě na školu, zažádal jsem si o mezinárodní ochranu. Když začala válka, zrovna jsem měl narozeniny, bylo mi 18. Azyl v Polsku jsem získal 8. března, kdy jsem odjel do války.

 

Mým snem je svobodné Bělorusko

Od účasti v protestech k boji na frontě je ale obrovský krok. Jak jste k němu našli odvahu?

Pavel: Myslím, že pokud chce člověk žít uvědomělý život, má jít za svým snem. A mým snem je svobodné Bělorusko. Bělorusko bez násilí, bez diktatury, se vzdělanou společností, s rozvinutou ekonomikou a zdravě fungující policií. Pro mě cesta začala účastí v protestech proti Lukašenkovu režimu a pokračovala právě bojem proti Putinovi a jeho agresi. Myslím si, že když se děje zlo, nemá se brát ohled na to, o jaký národ jde. Proti zlu je potřeba bojovat. Možná v tom jsem moc velký romantik, ale kdyby třeba došlo k agresi proti Česku, nejen já, ale i další lidé, se kterými jsem se seznámil během války, by jeli pomáhat Čechům bojovat za jejich svobodu. Pomáhat zemi, která vůbec nemůže za to, že ji někdo napadl.

 

A jak jste to měl vy, Hlebe?

V noci, když začala válka, mě probudil bratr, který byl se mnou v Polsku. Náš otec byl tehdy zrovna v Kyjevě. Tušil jsem, že k něčemu takovému dojde, psal jsem o tom už dřív různě na sociální sítě a už v té chvíli si říkal, že pokud válka skutečně propukne, pojedu pomáhat Ukrajincům. A tak se také stalo.

 

Absolvovali jste nějaký výcvik?

Pavel: Prošli jsme náborem a na začátku nás čekal výcvik. Cvičili jsme každý den, učili jsme se zacházet se zbraněmi a tak dále. Zbraň jsme dostali třetí den našeho pobytu na Ukrajině.

 

Pak už jste se dostali někam na frontovou linii?

Pavel: V té době byl frontovou linií sám Kyjev, boje se odehrávaly na předměstích, byla tam ruská vojska, stříleli rakety a my jsme se tomu snažili bránit. Zároveň jsme se snažili chránit naši základnu, která byla pár kilometrů odtamtud. Takže naše první úkoly byly Buča a Irpiň. Na konci března nás pak vyslali s dalším bojovým úkolem do Chersonské a Mykolajivské oblasti.

 

Jaký mají Ukrajinci k Bělorusům vztah? Přece jen režim běloruského prezidenta Lukašenka podporuje Rusko a každý nemusí vědět, že vy nejste zástupci běloruského režimu. Nepanovala tam nějaká nedůvěra?

Hleb: Myslím, že většinově nemají Ukrajinci s Bělorusy problém, protože vědí, že Bělorusové bojují na straně Ukrajiny. Já mám jedinou negativní zkušenost, stalo se to, když už jsem odjížděl z Ukrajiny do Polska, nechtěli mě pustit do autobusu. A to přesto, že jsem měl potvrzení o absolvování vojenské služby a o účasti na frontě. Dopravní společnost prostě oznámila, že nepřeváží Bělorusy.

Pavel: Já takovou osobní zkušenost nemám. Naopak jsem se vždycky setkal s tím, že Ukrajinci věděli, že Bělorusové se nerovná Lukašenko a že Bělorusové brání Ukrajinu. Takže kdekoli jsem byl, v taxíku, v obchodě, v kadeřnictví, když se dozvěděli, že jsem Bělorus, tak mi naopak děkovali, že tam jsme a že za nimi stojíme.

 

Hlebe, jste sotva plnoletý. Neříkal jste si někdy: Co tady dělám? Neměl bych mít normální dětství a mládí?

Hleb: Ne. Moje dětství skončilo, když mi bylo 14. Tehdy jsem chodil do školy, ale už jsem pracoval i v lidskoprávní organizaci. A rozhodl jsem se odstěhovat od matky.

 

První zvuky války

Je nějaký moment, který vám z války nejvíc utkvěl v paměti?

Pavel: Pro mě to možná byly ty první zvuky války. Když to slyšíte osobně a ne v televizi. Pak si ale člověk na střelbu a výbuchy zvykne. Funguje to podobně jako se stresem, když je v něm člověk neustále, adaptuje se.

Hleb: Nejvíc si asi pamatuju situaci, kdy nás téměř dvě hodiny ostřelovali. Neustále přemýšlíte, proč vás zrovna tahle střela nezasáhla a jestli vás trefí ta další.

 

Báli jste se smrti?

Pavel: Strach k tomu samozřejmě patří. Člověk se bojí, že umře, bojí se, když vidí umírat přátele, ale pro mě by bylo mnohem horší, kdybych musel žít v nepravdě. Vědět o nějaké nespravedlnosti a tvářit se, že není. Je třeba si také uvědomit, že vojenské úkoly jsme neplnili pořád, byla tam spousta prostoru, kdy jsme spolu jen trávili čas, snažili jsme se být veselí, vtipkovat, bavit se o normálních věcech. Ale samozřejmě, že když je někdo z vašich přátel zraněn nebo zemře, máte strach, že příště to můžete být vy. Teď si vzpomínám na konec března. Buča, Irpiň, záběry z těchto osvobozených míst obletěly celý svět. My jsme tam byli a vše jsme to viděli na vlastní oči. Ta zničená města, shořelá těla.

 

Co jste tam zažili?

Pavel: V jednu chvíli jsme se všichni sešli u vchodu do vícepatrového domu. Všechny byty byly otevřené, protože je předtím vyrabovali ruští vojáci. Zahlédli jsme tam kytaru, kterou si s sebou bůhvíproč neodnesli, možná se jim zdála moc levná nebo o ni neměli takový zájem jako o záchodové mísy. Tehdy jeden z našich kolegů, který už nyní není naživu, tu kytaru vzal a začal hrát. Zazněly různé písničky, ukrajinské, ruské i anglické, a my všichni zpívali, ačkoli jsme věděli, že vedle nás je smrt, že se vedle nás odehrávají boje. Takové okamžiky hrozně moc zvedají bojového ducha. Když o tom teď vyprávím, mám znovu husí kůži.

 

Hlebe, co vy a strach?

Hleb: Po většinu času, který jsem na Ukrajině strávil, jsem strach neřešil. Na myšlenky, které by mě mohly demotivovat, jsem v hlavě neměl prostor. Na konci mého pobytu se to ale projevilo formou panických atak.

 

 

Teď už na Ukrajině nejste, proč?

Pavel: Jedním z důvodů, pro jsem se rozhodl vrátit, bylo, že vedení pluku se rozhodlo, že půjde i do politiky. A s tím jsem se nemohl ztotožnit. Pak samozřejmě byly i další důvody. Hodně mě například zasáhla smrt našeho velitele. Byl velmi zkušený a byl pro nás všechny autoritou. Na Ukrajině jsem tak strávil tři měsíce.

Hleb: Já tam byl pět měsíců a odejít jsem se rozhodl z podobných důvodů. Možná ještě dalším bylo, že jsem byl delší dobu bez takzvané rotace. Byli jsme v místech, kde hodně létaly rakety, ale pluk neusiloval o to, abychom se nějak prostřídali. Takže když jsem se pak z ohniska bojů vrátil v určitou chvíli do Kyjeva, začaly mi panické ataky. Najednou jsem se totiž ocitl v místě, které bylo oproti bojišti velmi klidné. Utrpěl jsem rovněž zranění hlavy, po kterém jsem začal slyšet hlasy, takže jsem potřeboval psychologickou pomoc. Obrátil jsem se na vedení pluku, ale to mi žádnou pomoc nezajistilo. Takže jsem si začal sám vyhledávat rehabilitaci i to, jak ji financovat. Teď už je to lepší, psychologickou pomoc jsem si našel v Polsku.

 

Měl jste nějaké psychické následky i vy, Pavle?

Pavel: Také jsem zpočátku míval panické ataky, v Kyjevě a pak i několikrát ve Varšavě. Delší dobu jsem se bál všech hlasitých zvuků, třeba i tramvají, o letadlech a vrtulnících nemluvě. Navíc se to dělo nekontrolovaně a nedokázal jsem to sám zvládnout. Kamarádi mi pak pomohli vyhledat psychologickou pomoc. Absolvoval jsem několik sezení s psychoterapeutkou, doporučila mi mimo jiné, abych začal dělat něco, co mi pomůže se rozptýlit. Člověk, který se vrátí z války, si totiž dlouho nemůže zvyknout na to, že už neslyší výbuchy, že mu nehrozí smrt. Pro mě se stal rozptýlením sport, chodím hodně cvičit a vždycky se tam snažím nechat spoustu sil tak, aby mi pak už nezbyl prostor na špatné myšlenky. Až válka skončí – a my věříme, že skončí vítězstvím Ukrajiny, z bojů se vrátí stovky Bělorusů, kteří budou potřebovat psychologickou pomoc. A na to jsem se teď zaměřil.

 

Jak?

Pavel: Uvědomil jsem si, že chybí organizace, která by lidem jako já pomáhala začít žít znovu bez války. Právě proto v těchto dnech zakládáme fond veteránů, který bude Bělorusům, kteří se vrátili z bojů, pomáhat například najít bydlení, práci, ale právě i s poskytnutím psychologické pomoci. Fond by měl mít formu nadace, do které chceme transparentně vybírat peníze od běloruských diaspor po celém světě.

 

A co máte v plánu vy, Hlebe?

Hleb: Já bych chtěl teď hlavně dokončit školu, a pak si najít nějakou práci. Takový život by byl fajn.

 

Autorka je redaktorkou ČTK