Divák už naši práci zná, musíme se ho snažit překvapit

19. května 2021

Kameraman Vladimír Smutný.
Herbert Slavík

Jméno kameramana Vladimíra Smutného najdete v titulcích filmů Nabarvené ptáče, Kolja, Smrt krásných srnců, Tmavomodrý svět či třeba Kuky se vrací. Aktivně natáčí i ve svých osmasedmdesáti letech. „Myslím, že stáří je o umění ztrácet. Přijmout, že některé věci, které jste dříve zvládli, teď již nejdou. Ale nepřijímat to bez boje,“ říká muž, který si svého zatím posledního Českého lva převzal loni.

Jednou jste o sobě řekl, že jste „dost soutěživý“. Umíte si užít film? Nebo v kině myslíte jen na to, jak je scéna nasvícená a z jakého úhlu je zabraná?

V tomhle jsem takový ambivalentní. Když mě děj zaujme, dokážu i u vlastního filmu zapomenout, jak jsem to dělal. To samé mám u filmů druhých. Do kin chodím velice často, sleduju naši i mezinárodní tvorbu, zajímá mě, jak se vyvíjí kameramanská práce ve světě a jaké jsou trendy. Často se mi ale stává, že v tu danou chvíli více sleduju děj a techniky analyzuju až dodatečně.

Prokouknete je vždy?

Obvykle ano. A často i diváci. Kameramanská práce se sice se zlepšující se technikou inovuje, ale diváci, kteří film dobře sledují, už často umějí předvídat, jaký bude další záběr a také jaký bude další vývoj scénáře. S tím musíme počítat a snažit se diváka nějakým způsobem překvapit a zaujmout. Ale to není možné v každém filmu.

Je pravda, že často stačí jen sledovat, která část scény je nasvícená, a víte, že se tam brzy někdo objeví…

Přesně tak, zrovna včera jsme dělali scénu, kde byly dveře a pan režisér mě upozornil na to, abych je v kompozici neukazoval celé. To aby nebylo jasné, že jsou tam proto, aby jimi někdo přišel. S vyprávěním se musí zacházet obratně.

Učíte se stále?

Aby vás ta práce bavila, musíte pořád hledat nové vyjadřovací a technologické postupy. U filmu je zajímavé, že čas od času někdo přijde s novým stylizačním prvkem a ten je pak emotivní. Například když si vezmete film maďarského režiséra Lászla Nemese Saulův syn – film, který se odehrává v koncentračním táboře. Kameraman využívá toho, že většina lidí má povědomí o tom, jak tyto tábory vypadaly a co se v nich dělo, a snímá je rozostřeně. Ostrý je jen hlavní představitel, který je však také obvykle zezadu. Tím diváky nutí k tomu, aby si scénu ve své hlavě sami dotvořili. To je například trend, který se nyní ve filmech často opakuje.

To je silné.

Je, ale každá stylizační novinka nese tu největší emoci, jen když ji použijete poprvé. Podruhé je to už jen replika a tou nikoho moc nepřekvapíte. Nicméně stejně tyto nové trendy musíte sledovat a věci, které se používají, si musíte škrtat a hledat stále něco nového. To je na práci kameramana zajímavé.