Vařila guláš na Donbasu, učila češtinu v Kyjevě. A pak přišla invaze

17. května 2022

Několikrát za svůj život začínala znova na novém místě, naposledy ovšem nedobrovolně. Vysokou školu Radka Garbuzová vystudovala v 80. letech v Kyjevě, kde potkala svého budoucího manžela. Společně žili, podnikali a vychovávali děti na Donbase. Společně strávili taky šest let na Krymu. V roce 2013 se pak jejich domovem stal Kyjev, kde až do invaze Radka učila češtinu. Po útěku z Ukrajiny začala z Brna koordinovat kurzy češtiny, které uprchlíkům nabízí Českobratrská církev evangelická.

Kdy jste přijela do České republiky?

Druhého března, po šesti dnech cesty. Jeli jsme z Kyjeva, kde jsme skoro deset let žili, a kde jsem pracovala pro České centrum (Česká centra jsou příspěvkové organizace ministerstva zahraniční zřízená pro propagaci ČR v zahraničí; pozn. red.). Učila jsem tam Ukrajince češtinu. První noc invaze jsme strávili ve sklepě, a když v pátek 25. února dopadla kousek od našeho domu raketa, kterou vystřelili Rusové do věžáku na sídlišti, tak jsme během půl hodiny naházeli do tašky nějaké věci, skočili do auta a odjeli. Tehdy jsme si mysleli, že budeme pryč jen chvíli.

Jela jste s dcerou?

S dcerou, vnukem a psem. Muž mi zemřel před dvěma lety. Čím blíž jsme byli k hranicím, tím víc nám docházelo, co se děje a že se zřejmě hned tak nevrátíme. Naším směrem utíkaly desítky tisíc lidí, proti nám směrem na Kyjev jely tanky…

Nyní bydlíte v Brně-Židenicích, odkud pocházíte. Brzy po příjezdu jste tu začala učit ukrajinské uprchlíky češtinu. Jak to vzniklo?

Šla jsem navštívit moji dávnou známou Barboru Antonovou, která vede brněnský spolek Vesna a která hned po invazi začala pomáhat ukrajinským uprchlicím. Asi dva dny nato mi Barbora napsala, že v Židenicích žije farářka z brněnské Českobratrské církve evangelické. Zavolala jsem jí, slovo dalo slovo a do týdne mi volali z ústředí českobratrské církve a nabídli mi, zda bych se nechtěla stát jejich koordinátorkou.

Koordinátorka čeho?

Koordinátorkou pro uprchlíky pro Jihomoravský kraj. Zároveň jsme se domluvili na tom, že budu organizovat online kurzy češtiny pro ukrajinské ženy, které naše sbory (sborů je po republice devatenáct) ubytovaly nebo jim pomáhají. Taky jsme zahájili offline kurzy v rámci židenické fary. Velmi rychle jsme sehnali dobrovolníky a proškolili je, aby mohli učit. Dobrovolníků máme nyní kolem sedmdesáti. Prvního dubna jsme začali s výukou.