Náš temperament je znát, v dobrém i zlém

Kdy vás napadlo, že byste se stala herečkou?

Na střední ekonomické škole. Přihlásila jsem se na herecké kroužky a ve školních představeních hrávala hlavní role.

Školní představení na ekonomce?

Ona to byla škola, kde kromě ekonomky bylo i gymnázium, a některé aktivity byly společné. Měla jsem kamarádky z gymnázia a pamatuji si, že jsem měla radši jejich předměty. Třeba když se učili psychologii, učila jsem se ji s nimi. Ekonomka mě nebavila, chtěla jsem ji dodělat jen proto, abych mohla na vysokou.

Povedlo se vám dostat na Akademii dramatických umění ve Skopje.

Z čehož ale nebyli moji rodiče zprvu nadšení. Když jsem za nimi přišla s tím, že budu herečka, byli dost překvapení a taky skeptičtí. A jak se tam chceš dostat, když tam berou jen pár lidí, ptali se mě. Brali jich tehdy deset. Tak jsem jim slíbila, že to zkusím jen jednou, a pokud to nevyjde, už to zkoušet nebudu a vystuduji něco jiného. Vzali mě.

Už během studií na akademii jste prý hrála hodně v divadle…

Od prvního ročníku jsem hrála jak v divadle, tak ve filmech. V divadle bylo ale, pravda, víc příležitostí. Kinematografie nebyla tehdy tak silná, v Makedonii se natáčelo málo, tak jeden film za tři roky… Bylo to každopádně asi nejlepší období mého života. Herectví dovoluje žít spoustu životů, musíte na sobě pracovat, snažit se pochopit různé postavy. Užívala jsem si to. V té době se mi zdály ty nejhezčí sny. Měla jsem štěstí i v tom, že jsem mohla pracovat s těmi nejlepšími makedonskými režiséry.

A taky jste potkala svého muže, česko-makedonského režiséra Ivo Trajkova…

S ním jsem se potkala až po studiích. Poznali jsme se v roce 2002, když přijel do Makedonie natáčet film Velká voda.

To je hodně silný film. Je adaptací úspěšného autobiografického románu Živka Činga. Odehrává se v době, kdy v Jugoslávii skončila druhá světová válka. Sirotek Lem je umístěn do tábora pro děti padlých nepřátel, kde jsou všichni tvrdě převychováváni v duchu komunistické ideologie. Jak moc důležitý pro vás ten film byl?