Náš temperament je znát, v dobrém i zlém

Patří mezi nejvyhledávanější makedonské herečky. Verica Nedeska se narodila ve městě Ochrid ležícím u hranic s Albánií, od roku 2003 žije v Praze. Na svém kontě má kromě jiných i roli v psychologickém dramatu Velká voda česko-makedonského režiséra a zároveň jejího manžela Ivo Trajkova. Film se pokouší vyrovnat s minulostí země stíhané totalitními praktikami a fanatismem, což je i dnes, v prostoru zemí bývalé Jugoslávie, stále platnou hrozbou.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kdy vás napadlo, že byste se stala herečkou?

Na střední ekonomické škole. Přihlásila jsem se na herecké kroužky a ve školních představeních hrávala hlavní role.

 

Školní představení na ekonomce?

Ona to byla škola, kde kromě ekonomky bylo i gymnázium, a některé aktivity byly společné. Měla jsem kamarádky z gymnázia a pamatuji si, že jsem měla radši jejich předměty. Třeba když se učili psychologii, učila jsem se ji s nimi. Ekonomka mě nebavila, chtěla jsem ji dodělat jen proto, abych mohla na vysokou.

 

Povedlo se vám dostat na Akademii dramatických umění ve Skopje.

Z čehož ale nebyli moji rodiče zprvu nadšení. Když jsem za nimi přišla s tím, že budu herečka, byli dost překvapení a taky skeptičtí. A jak se tam chceš dostat, když tam berou jen pár lidí, ptali se mě. Brali jich tehdy deset. Tak jsem jim slíbila, že to zkusím jen jednou, a pokud to nevyjde, už to zkoušet nebudu a vystuduji něco jiného. Vzali mě.

 

Už během studií na akademii jste prý hrála hodně v divadle…

Od prvního ročníku jsem hrála jak v divadle, tak ve filmech. V divadle bylo ale, pravda, víc příležitostí. Kinematografie nebyla tehdy tak silná, v Makedonii se natáčelo málo, tak jeden film za tři roky… Bylo to každopádně asi nejlepší období mého života. Herectví dovoluje žít spoustu životů, musíte na sobě pracovat, snažit se pochopit různé postavy. Užívala jsem si to. V té době se mi zdály ty nejhezčí sny. Měla jsem štěstí i v tom, že jsem mohla pracovat s těmi nejlepšími makedonskými režiséry.

 

 

A taky jste potkala svého muže, česko-makedonského režiséra Ivo Trajkova…

S ním jsem se potkala až po studiích. Poznali jsme se v roce 2002, když přijel do Makedonie natáčet film Velká voda.

 

To je hodně silný film. Je adaptací úspěšného autobiografického románu Živka Činga. Odehrává se v době, kdy v Jugoslávii skončila druhá světová válka. Sirotek Lem je umístěn do tábora pro děti padlých nepřátel, kde jsou všichni tvrdě převychováváni v duchu komunistické ideologie. Jak moc důležitý pro vás ten film byl?

Strašně důležitý. Přesto, že Ivo pocházel z Makedonie, tak místní herce neznal. Obcházel proto divadla kvůli castingům a jednou přišel i na představení, v němž jsem hrála a které bylo velmi úspěšné. Na konci mi gratuloval a říkal, že si není jistý, jestli je v tom filmu role pro mě, ale ať na casting přijdu. Nakonec jsem roli dostala a nebyl to zrovna žádný andílek.

 

Vy ale takové role míváte, nebo ne?

Právě, že do té doby ne. Hrávala jsem Julie a Antigony. Tohle byla první role, kde jsem musela ukázat jinou, negativní polohu.

 

Ve filmu hrajete dozorkyni Oliveru. Bylo to těžké zahrát? Tehdy vám bylo čtyřiadvacet…

Nejtěžší pro mne bylo hrát s dětmi-neherci a to někdy opravdu ošklivé scény. Přitom mimo kameru jsme byli velcí kamarádi. Když jsme měli hrát nějakou drsnou scénu, tak mě Ivo vždycky poprosil, ať s dětmi předtím netrávím tolik volného času, abychom si od sebe udělaly odstup a aby to pak zvládly zahrát.

 

Jak se vůbec s dětmi během natáčení pracuje, aby si ze scén, v nichž je třeba násilí, neodnesly nějaké špatné pocity nebo trauma?

Byl tam výborný „acting couch“, Nikola Hejko, který se narodil na Ukrajině, ale žil v Česku. Už je po smrti. Ten kromě toho, že ve filmu taky hrál, se staral o děti a připravoval je na výkon. Řešil s nimi, jak to zahrát a jak z toho pak ven. To samé vlastně dělal i u filmu Kolja, kde se staral o Andreje Chalimona, představitele Kolji. Nebylo to každopádně vůbec jednoduché, tolik dětí na place bylo hodně organizačně náročné.

 

Ještě něco zajímavého si z toho natáčení pamatujete?

Ten den, když byla premiéra Velké vody, tak se mi narodila dcera (jejímž otcem je Ivo).

 

Záhy po natáčení tohoto filmu jste se přestěhovala do Prahy. Následně jste hrála v několika dalších filmech vašeho muže. Nepředhazoval vám někdo někdy protekci?

Možná, že si to někdo myslel. Ale jediný Ivův film, kde jsem hrála bez castingu, byla Noc bezMoci, ve všech ostatních nerozhodoval o obsazení jen můj muž.

 

Noc bezMoci je politický thriller, který se odehrává v průběhu jedné noci ve Skopje. Makedonie slaví svátek čerstvě získané nezávislosti a politik Nikola se svou ženou Annou, kterou hrajete vy, zároveň slaví desáté výročí manželství. Ivo Trajkov si jako inspiraci pro scénář vzal povídku Jana Procházky Ucho, podle které vznikl i stejnojmenný trezorový film Karla Kachyni.

Pamatuji si, že když měla Noc bezMoci v Makedonii v roce 2015 premiéru, zrovna vyplula na povrch nějaká politická kauza, zveřejnily se tajné nahrávky... Vlastně nejlepší reklama na film, jakou jsme mohli mít.

 

CHYBÍ MI DIVADLO

Z toho, co jste natočila, mne zaujal ještě film Jako sestry z roku 2021. Zachycuje dvě náctileté dívky, které zveřejní na sociálních sítích intimní video své spolužačky a zaviní její zmizení. Snímek byl natočený na motivy skutečné události.

To je první makedonský film, který se dostal na Netflix. Je od režisérky, která se jmenuje Dina Duma. V poslední době se v Makedonii objevují velmi zajímavé mladé režisérky a režiséři, kteří mají našlápnuto. Z toho mám radost. Film se promítal na Mezinárodním filmovém festivale v Karlových Varech, kde i dostal cenu.

 

 

To mi připomíná, že Velká Voda byla zase blízko ceny…

Velká voda se dostala do širší nominace na Oscarech. Když byla premiéra v Los Angeles, mělo to opravdu dobré ohlasy…

 

Ještě se zeptám na vaše stěhování do Česka v roce 2003. Jak náročné to bylo?

Bylo to těžké. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství, takže jsem musela zvládnout stěhování a pak i novou roli matky. Neuměla jsem řeč, nikoho jsem tu neznala. Po prvním roce tady jsem ale zakázala všem, které jsem potkávala, aby na mě mluvili anglicky. A konečně jsem se naučila česky.

 

Máte české občanství?

Ano, zrovna před týdnem jsem si šla pro občanku (rozhovor se uskutečnil na konci června – pozn. red.).

 

Vy jste tady v Česku studovala na FAMU, je to tak?

Ano, studovala jsem na FAMU international, obor scenáristiku. Pár kratších věcí už se podle mých scénářů natočilo, jednu jsem i režírovala. A v šuplíku mám jeden celovečerák.

 

Chcete scenáristiku či režii vyměnit za herectví?

To nechci. Poslední dobou si říkám, že mi hodně chybí divadlo. Vlastně jsem v něm hrála jen v Makedonii, po přestěhování sem už pak ne. Proto jsem taky začala zpívat, chybí mi kontakt s publikem. Doufám, že se nějaká divadelní příležitost objeví i tady.

 

OÁZA MÍRU

Vyrostla jste na balkánském poloostrově, Makedonie byla ale vždycky stranou těch největších konfliktů. Jak jste to, co se na Balkáně po rozpadu Jugoslávie dělo, vnímala vy či vaše rodina?

Makedonci jsou jeden z nejmírumilovnějších národů. Nikdy jsme do ničeho nešli, jako jediná z jugoslávských zemí jsme nebojovali, nebyl tu ten velký nacionalismus, který byl jinde. I tak ale musíme pořád něco řešit. Zrovna nedávno přišlo Bulharsko se snahou blokovat náš vstup do EU (bulharský parlament chce, aby nic v přístupovém procesu Severní Makedonie k EU nebylo možné vykládat jako uznání existence makedonského jazyka – pozn. red.).

 

Během první světové války byla Makedonie pod nadvládou Bulharů, to samé se stalo během druhé světové války. Takže Bulhaři mají i dnes stále pocit, že vám mohou mluvit do vašich záležitostí?

Tak to bylo vždycky. Řekové měli problém s tím, jak se Makedonie bude jmenovat, Srbsko mělo problémy s naší církví a Bulhaři s naším jazykem.

 

A vyřešilo se to nějak?

S Řeky, kterým vadil název Makedonie, už ano. Řekové argumentovali tím, že název Makedonie označuje širší geografické území, než je současná Makedonie, a tak se nyní jmenujeme Republika Severní Makedonie. Srbsko letos přiznalo nezávislost makedonské pravoslavné církvi. A teď se řeší makedonský jazyk. Pamatuji si, že moje babička a děda o sobě vždycky říkali, že jsou Makedonci. I když jsme získali samostatnost až v roce 1991, národ a identita tu existovaly už dřív. Makedonie byla rozdělena po druhé balkánské válce v srpnu 1913, kdy část dostali Řekové a část Srbsko (to je dnešní Severní Makedonie). I tehdy existovala snaha o naši nezávislost. Makedonci se odjakživa cítili jako jedinečný národ se svým jazykem, identitou a kulturou. Dopadlo to, jak to dopadlo.

 

To napětí, nemyslím v Makedonii, ale okolo vás, je tam prý cítit stále.

Je to tam divoké, ale taková je prostě povaha lidí, kteří na Balkáně žijí. Ten temperament je znát, v dobrém i ve zlém... Co se týče Makedonie, tak my jsme se snažili vycházet vstříc. Albánci, což je největší etnická menšina v Makedonii (tvoří čtvrtinu obyvatel země), mají všechna práva. Právo učit se ve svém jazyce, používat jazyk v parlamentu i všude jinde... Jsme sice chudší země, instituce jsou v Makedonii ještě křehké, ale je to země, která má všechno, co potřebuje. Máme hory i poušť, moře je tři hodiny autem. Vodu máme z jezera Ochrid, které je jedno z nejstarších na světě…

 

Ochrid, kde jste se narodila, leží na hranicích s Albánií. Je nebo bylo to nějak znát, že země, kde převažuje pravoslaví, sousedí se zemí s převahou muslimů?

Byl tu konflikt v roce 2001 mezi Makedonci a Albánci, ale ten se odehrával v horách, obyvatel se nijak nedotýkal. Já jsem tu dobu studovala a žila ve Skopje, v albánské čtvrti, neuměla jsem ani slovo albánsky a nedělo se tam nic, co by bylo nebezpečné.

 

A máte nějaké vzpomínky, do nichž se promítá válka?

Nezapomenu na jeden moment. Nevím, jaký to byl rok, ale určitě to bylo před válkou, než se rozpadla Jugoslávie. Myslím si, že tehdy byly první studentské nepokoje proti Slobodanu Miloševiči v Kosovu. Vím, že se u nás doma sešla celá širší rodina, všichni seděli u obrazovky a pamatuji si ten jejich strach. Co se stane? Bude zle? My děti jsme si tam hrály a nebály se, ale vnímaly jsme to. Makedonie se, jak už jsme se o tom bavily, všemu vyhnula, žádné velké konflikty u nás nebyly, byť třeba první oběť jugoslávských válek byl makedonský voják. Nazývali nás oázou míru. Škoda, že i přesto nejsme stále v EU a že stále musíme bojovat o svoji identitu.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement