Kreslí komiksy, Francie jí za ně udělila řád

Letos v březnu vám Francouzi udělili Řád umění a literatury, vaše knihy byly přeloženy do francouzštiny. Víte, proč si vás zrovna Francouzi takhle oblíbili?

To je dlouhá historie, která souvisí s tím, jak jsem vůbec začala dělat komiksy pro dospělé. Svůj první komiks pro dospělé Anna chce skočit jsem shodou takových synchronicit, které by vystačily na celý rozhovor, vydala právě ve Francii. Teprve poté vyšla Anna tady. Pak mi tam vyšly ještě dvě knížky a dvakrát jsem se dostala do Maison des auteurs, což znamená Dům autorů, ve francouzském Angoulême. Právě tam se taky koná nejvýznamnější světový komiksový festival, je tam velké muzeum komiksu, celé město komiksem žije a pro autory jsou tam výborné podmínky.

Jaké?

Komiksoví autoři nebo animátoři přijatí na rezidenční pobyt jsou ubytovaní v bytech v centru města, v Domě autorů pak mají sdílené ateliéry, kde mohou využívat počítače, grafické tablety, skenery a k dispozici jsou jim dvě výjimečně milé paní, které se starají o všechen provoz. Panuje tam opravdu velmi inspirativní prostředí, takže pro mě to byl vždycky takový výlet do ráje. Tam jsem před lety pracovala na svém komiksu Divoši. Kromě Angoulême jsem byla pozvaná i na řadu jiných festivalů ve Francii, koná se jich tam během roku strašně moc. Postupně člověk nasbírá nějaké známosti nebo si někdo všimne jeho práce, takže mě pak jeden komiksový publicista, který píše pro ActuaBD, což je zajímavý server o komiksu, doporučil Francouzskému institutu v Praze. Od něj jsem pak dostala zakázku, abych udělala komiks ke stému výročí jeho založení.

Jak se vám to povedlo?

Dalo mi to mnohem víc práce, než jsem čekala, protože jsem musela napsat i scénář. Vzhledem k tomu, že jsem o tom tématu nevěděla vůbec nic, bylo třeba shánět informace, pídit se po zdrojích a ze všech těch faktů a dat vytvořit nějaký souvislý tvar, příběh, který by shrnul tu dlouhou dobu do deseti stran formátu A4 a byl pokud možno také zábavný ke čtení. Komiks pak přeložili do francouzštiny a vystavili v galerii Institutu. A protože byli s výsledkem spokojení, vydali pak komiks i knižně jako dvojjazyčnou publikaci. A to se stalo impulzem, proč mě na řád navrhli.

Komiksový ráj

Čím to je, že je zrovna Francie na rozdíl od Česka takový komiksový ráj?

Na to se nabízí jednoduchá odpověď. Ve Francii je ta tradice dlouhá a nepřerušená. Francouzi mají tradičně velký smysl pro obraz jako takový i pro literaturu, takže není divu, že zrovna tam – a rovněž také v Belgii – je ta tradice tak silná. Francouzi a Belgičani komiks milují a komiksoví autoři se tam těší velké popularitě. Berou komiks vážně a není divu, že právě tam se mu začalo říkat deváté umění, zrovna shodou okolností v roce, kdy jsem se narodila. Od té doby tam tenhle obor prodělal obrovský vývoj a dneska se posunul do všech žánrů a všech možných výtvarných stylů. K tomu přispěly i digitální technologie, dnes komiks vytváří analogově poměrně málo lidí.

Jaký byl vývoj u nás?

U nás to bylo jiné. Když to vezmu stručně, tak komiks byl neustále zakazovaný, nejdřív jeho vývoj přerušila druhá světová válka, pak ho zakázali komunisti. V šedesátých letech přišlo trochu oživení, ale z něj zůstaly jen takové malinké pramínky v podobě několika stránek v dětských časopisech a časopisu Čtyřlístek. Ten údajně vydržel jen díky tomu, že dítě nějakého komunistického papaláše ho tak milovalo, že to příslušný orgán kvůli němu nedokázal zakázat. Nově se tedy začal komiks rozvíjet až po revoluci a ještě chvilku to trvalo. Teprve v tomto tisíciletí vidíme, že je rozvoj opravdu hodně dobře nastartovaný, i díky tomu, že se komiksu věnují na vysokých výtvarných školách, kde vyrůstají nové generace autorů. Ovšem stává se, že hodně z nich toho zase nechá, až vyčerpají prvotní nadšení, protože existují mnohem efektivnější způsoby, jak se kreslením uživit.

Dá se říct, jak dlouho vám trvá nakreslit komiksový příběh?