Hollywood je sen, který tě snadno může zničit

Praha–Sofie–Praha–Hollywood–Praha. O své podivuhodné životní cestě vypráví šestačtyřicetiletý skladatel Karel Havlíček, který kdysi na české hudební scéně zazářil ve skupině Southpaw, ale pak vykročil mnohem dál, a ocitl se až v Hollywoodu, kde skládá filmovou muziku a občas potkává nejslavnější světové herce. Celý rozhovor si můžete poslechnout v tomto článku, nebo ve vašich podcastových aplikacích.

Jak se ti žije s takovým jménem?

Jsem zvyklý – dokud se nestal známým pan ministr, tak mě životem provázel mistr Borovský.


Lákala by tě politika?

Pokud mě chceš zabít nebo pokud si přeješ, abych někde zabíjel já, pošli mě tam. Dělám velmi intimní hudbu, která je přímým opakem politiky, takže by mě to po chvíli zdevastovalo.


Odkud máš své první pořádné životní vzpomínky?

Asi ze Sofie.


Co jsi tam dělal?

Táta v osmdesátých letech pracoval jako zahraniční zpravodaj ČTK, byl třeba v Rusku, pak právě v Bulharsku, a po půl roce mohla rodina za ním. Jedny z prvních vzpomínek se určitě týkají děrovaných pásek, přes které se v těch dobách přenášel napsaný článek a které nám doma neustále vyjížděly z jakési velké bedny – takový byl předchůdce internetu. No a my jsme si s bráchou stavěli z těch pásek různé silnice a další blbiny.


Co bylo na bulharském pobytu dobré?

Sofie je pěkné město, a pak to taky podle mě spojilo rodinu – máma s námi byla doma, a táta sice vyjížděl nafotit a sepsat reportáže třeba o tom, jak se napouští nějaká přehrada, ale i tak mu zbývalo dost času na nás.


Co škola?

Nejdřív jsme se s bráchou učili na ambasádě v češtině, potom v ruštině, ale dnes už teda parusky něgavarim.


Díky čemu ses naučil perfektně anglicky?

V dětství jsem se sice učil, ale jde hlavně o to, že moje dvojče, brácha Maxim, což je výtvarník, odjel koncem devadesátých let natrvalo do USA a žije v Los Angeles. Když jsem za ním přiletěl poprvé, došlo mi, že neumím nic, připadal jsem si izolovaný, ale hned jsem začal jazyk hltat, a když jsem po čase jakžtakž pochopil i kulturu té země, šlo už to samo. Dnes považuju LA za svůj druhý domov, takže není moc co řešit, ale když se někdo v Česku zeptá, tak mu jednoduše doporučím zapnout Netflix v originálním znění – být to na mně, dabing bych úplně zrušil.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde:

 

​​​​​​​

 


Kde jsi prožil Listopad 1989?

To jsem už chodil na elektrotechnickou průmyslovku v centru Prahy.


Co jsi chtěl dělat za práci?

Vůbec jsem netušil, ale byla to škola částečně zaměřená na počítače, což se mi zpětně hodí – i složitá technika ve studiu mě baví a rád se s ní učím, což urychluje skládání. Samozřejmě mě tehdy na střední zajímala muzika, ale nehádal bych, že právě tou se jednou budu živit.


Měl jsi kapelu?

Měl jsem jich víc, asi nejznámější byly Posmrtné zkušenosti; s těmi jsme vydali desku. Tehdy se poprvé ukázalo, že bych snad prorazit mohl, protože hlavně zvukaři byli z mé hry na klávesy nadšení. Zjednodušeně řečeno jsem míchal hraní rockové se zvukem tanečního house, což asi znělo čerstvě.


Proč jsi tou dobou neodešel do Spojených států s bráchou?

S Maximem jsme občas společně hráli, protože on je mimo jiné dobrý muzikant, v kapele nás doplňoval kamarád z Kalifornie, brácha za ním jednou odjel na návštěvu a už se nevrátil. Já se ho pak deset let aspoň snažil navštěvovat a pak jsem bráchu částečně následoval.


Proč to trvalo tak dlouho?

Protože jsem se v Praze dostal do kapely, na které mi hrozně záleželo – do Southpaw.


Mimochodem, mění se ti Amerika před očima hodně?

Brutálně, politická hyperkorektnost postupně přiškrtila svobodu. Někdy se přistihnu, že než něco řeknu nahlas, přemýšlím o tom, jestli je to vhodné, což by mě kdysi nenapadlo. Dokonce i v Česku, kde to ještě není třeba, někdy raději spolknu vtip, abych se někoho nedotkl politickým, rasistickým, nebo nevím jakým podtextem. Škoda. Zvlášť pro kreativní je tahle autocenzura strašně kontraproduktivní.


Říkali mu Karzi

Jak ses dostal k Southpaw?

V době kolem přelomu tisíciletí, kdy mi všichni říkali přezdívkou Karzi, jsem například působil jako DJ nebo zvukař v klubu Roxy. Skládal jsem i vlastní elektronickou muziku, kvůli čemuž jsem jednoho dne zašel do prodejny Apple, a tam pracoval kytarista Southpaw. Poslechl si, co dělám, řekl, že to zní podobně jako zvuk jeho kapely, no a pak už se objevil Jirka Burian…


Čili tehdejší kapelník Southpaw, dnešní Kapitán Demo.

Přesně tak. Dal mi obrázek, na kterém byl Leonardo DiCaprio, přičemž jméno Caprio Jirka přeškrtl a napsal tam Leonardo DiKarzio: Chtěl bych, řekl, abys hrál s náma v kapele. A o den později jsme začali skládat songy.

 

​​​​​​​
Ty jsi pak v Los Angeles s DiCapriem pracoval. Povídali jste si spolu?

Do hloubky ne, pro něj jsem byl jedním z profesionálů ve studiu, kam šel namluvit voice-over. Kdybych byl součástí natáčecího štábu a strávil s ním týdny po hotelích nebo v pralese, určitě bude všechno důvěrnější, ale v mém případě to vypadalo tak, že do studia nejdřív přijde jeho štáb, který tam všechno prolustruje. Vpustí DiCapria, který je mimochodem výjimečně milý, pozdraví, dá si s vámi povrchní small-talk, ale pak už se soustředí na svoji řeč, perfektně odvede práci a za hodinku jde domů. Já se potkal s mnoha hollywoodskými herci, ale zrovna on na mě zapůsobil snad nejvíc, protože bylo hmatatelně cítit, jak je pokorný, v pohodě, dávno za vodou, takže nic neřeší, zajímá ho jenom krása. O tenhle stav se – v menším měřítku – dlouhodobě snažím taky.


Chtěl jsi selfie nebo podpis?

Vůbec, to mě nebere, já od těchhle lidí sbírám energii. Štáb ti dopředu řekne, ať po herci nic nechceš, nebo ať se ho neptáš, jestli dejme tomu poslední dobou neztloustl, ale to by mě ani nenapadlo. Stačí mi, že vidím, jak ten člověk tvoří, jak vystupuje, jaký je.


Kapela Southpaw před deseti lety utichla. Proč vlastně?

Už to bylo vyčerpávající. Hlavně přes léto jsme hrávali třeba třikrát týdně docela velké koncerty, ale honoráře nestačily na to, abychom nemuseli pracovat i jinde. Svou roli určitě sehrál fakt, že jsme zpívali anglicky, a dělali si, co jsme chtěli – klidně jsme se v písni vykašlali na refrén. Southpaw byla skvělá zábava, ale špatný byznys, navíc já už hodně tíhl ke skládání filmovému a Jirka chtěl být trochu slavnější, tak vymyslel Kapitána Dema. Přišel čas někam se posunout, dali jsme si pauzu, a ta vlastně trvala těch deset let.


Jak vnímáš Kapitána Dema?

Mně se Jirkovy texty líbí, skládá je chytře, je to sranda. Každá země by měla mít v populární kultuře pár umělců, kteří se vydají cestou recese a dovedou si udělat legraci sami ze sebe.


Co posunulo v kariéře tebe?

Vyhrál jsem konkurz na hudbu k velké reklamě pro britskou O2 a došlo mi, že podobná práce člověka bezpečně zabezpečí a zjevně má přesah za české hranice. Že budu dělat reklamy, to mi vůbec nevadilo – bral jsem hlavně ty imagové, které se pojímají jako minifilmy. Přesně tohle jsem chtěl už dávno dělat. Myslel jsem na to tak intenzivně, až jsem to přivolal, a všechno se změnilo.


Jsi hodně ambiciózní?

Asi jo. Zdravě. Nepotřebuju být vidět, ale chci si vybírat práci podle svého; nedělat nic jiného než hudbu. V tom jsem ambiciózní.


Workoholik?

Pracuju dost, ale hlavně rychle, což máme společné právě s Jirkou Burianem – my dva bychom spolu dokázali natočit kvalitní desku za týden. Kromě Jirky jsem žádného spoluskladatele nikdy neměl a mít nebudu, protože nikdo nestačil mému tempu, a ono vždycky hrozí, že se múza rozplyne, což nechci zdržováním riskovat.


Ticho proti vyhoření

V Kalifornii si už dnes opravdu připadáš jako doma?

Dávno, respektive do loňska jsem si tak připadal. Mám tam byt, a mám tam třeba taky svoji motorku, kterou rád jezdím prázdnými pouštními silnicemi, což se mi v Evropě nestane. Skvěle si tím čistím hlavu.


Podle tvé postavy bych si tipl, že dost sportuješ.

Snažím se psychicky i fyzicky držet v rovnováze, protože skládání hudby zatěžuje hlavu jenom jedním směrem, to vede ke stresu, a já chci přežít. Hlavně v Americe jsem už víckrát narazil na skladatele filmové muziky, kteří byli naprosto vyšťavení, a není divu: Představ si, že skládáš třeba pro seriál na Netflixu, ale klient ti tvou práci tak dlouho vrací k předělání, až úplně ztratíš sebedůvěru. Všichni sníme o Hollywoodu, ale když nemyslíš na psychohygienu a vrhneš se do tamní práce bezhlavě, sežere tě to – jako některé mé kamarády, kteří pak na muziku zanevřeli.


Vyhořel jsi někdy?

Úplně naštěstí ne, ale měl jsem svého času tolik práce, že i pro mě hudba přestávala být zábavou. Takže jsem ubral plyn, začal se víc věnovat třeba běhání, cvičení, a pak si taky ordinuju ticho.


Takže třeba na dovolené muziku neposloucháš?

První čtyři dny vůbec. Pak dostanu chuť, ale ještě den to natahuju. Teprve potom zase kliknu na Spotify a zaposlouchám se do nových playlistů, které mi vygeneroval tamní algoritmus, který zná můj vkus, nebo do těch, které se mnou neustále sdílí brácha.


Nechcete si s bráchou zahrát společně nějaké koncerty?

Třeba na to dojde, ale už na příští rok chystáme jednu velkou věc. Nedávno jsem vydal vlastní sólovou desku jménem Spoken, je to jakási moderní vážná hudba, a teď tu muziku spojíme s bráchovými obrazy. Vznikne jakési multimediální představení, které bude putovní: zastávky v Praze a LA jsou jisté, ale v plánu máme například i Mexico City, Melbourne nebo Dubaj.


Podíval by ses mi do statistik, v jaké zemi se ta tvoje deska nejvíc poslouchá?

První místo USA, druhé Německo, a pozor, Česko se už vyhouplo na pěknou třetí pozici.


Co zatím považuješ za největší profesní úspěch?

Asi hudbu k americko-britskému celovečernímu dokumentu Lví archa z roku 2013. Celé to byl velký příběh, v němž šlo o to, že v Bolívii fungovala spousta kočovných cirkusů, ve kterých krotitelé týrali lvy. Ochránci zvířat sehnali peníze, za které postavili jakési útočiště s obrovskými výběhy v Coloradu, kam po docela dramatických bojích s cirkusáky dokázali ty lvy přepravit. Když pak byla v Londýně premiéra, zřekl jsem se svého honoráře ve prospěch těch ochránců zvířat, což mi udělalo ohromnou vnitřní radost. Poprvé mi totiž došlo, že můžu písničkami reálně pomáhat.


Nakolik se změnil tvůj život na jaře loňského roku?

Měl jsem rozjetou spoustu práce v Americe, chtěl ji tam dokončit a pořádně propagovat tu svoji desku, ale začala pandemie a já se vrátil do rodného města, do Prahy, do milovaného bytu v Karlíně. Řekl jsem si, že prostě musím pracovat dál; na čemkoli, hlavně nezakrnět. Jeden známý si nedávno stěžoval, jak nám covid vzal rok života, ale to jsem nepochopil: Pandemie ti nemusela vzít ani vteřinu, kamaráde, protože ty přece za všech okolností můžeš žít plnohodnotně. Jen se adaptuješ na nové podmínky, ale jedeš přece dál!


K čemu teď směřuješ?

Po desetileté pauze jsme teď dodělali novou desku se Southpaw. Není to úplně náhoda, a není to jenom covidem – oba s Jirkou jsme si celá ta léta ukládali některé nápady do složky pojmenované Southpaw, a už se to vyloženě nabízelo dát dohromady. Snad v létě pojedeme pár festivalů, uspořádáme velký křest, ale někdy na podzim pak zase na čas odjedu.


Do Kalifornie?

Pravděpodobně. Ale klidně taky na Bali nebo do Dubaje. Mě vlastně každé cestování občerstvuje – dobře se mi tvoří, když změním prostředí.


A dlouhodobě směřuješ k čemu? Sníš o sošce Oscara?

To už delší dobu ne. Úplně by mi stačilo, kdybych se mohl dál živit skládáním hezké hudby. A jiné profesní cíle nemám.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama