Iva Holmerová: Většina lidí si přeje zůstat doma, my ale stále stavíme ústavy

Co ukázala koronavirová doba o našem vztahu k seniorům?

Pokud rozumíme koronavirovou krizí první měsíce po příchodu infekce k nám a prudké zvyšování případů onemocnění na jaře, tak si myslím, že to byla hlavně pozitivní reakce. Lidé vnímali, že se jedná o závažnou situaci, řekla bych, že v naprosté většině případů nepropadali panice, ale chovali se rozumně a obezřetně, snažili se pomáhat. Vůči starším lidem byli většinou ohleduplní, samozřejmě až na výjimky, ale já jsem ve svém okolí zaznamenala spíše pozitivní reakce. Ve druhé vlně už pozoruji, že tak ohleduplní nejsme.

Umíme se o seniory postarat?

To je otázka, na kterou vlastně úplně neumím odpovědět. Věk samozřejmě přináší vyšší statistické riziko horšího průběhu i letality (smrtnosti – pozn. red.) u většiny onemocnění, včetně covidu-19, ale to jsou ukazatele průměru. Mnoho starších lidí však díky svému dobrému zdravotnímu stavu nemá riziko větší než ti o mnoho let mladší. Pomoc tedy nepotřebují či nepotřebovali všichni, mnozí starší lidé byli naopak mezi pomáhajícími.

Přesto vážné následky měli především lidé v seniorském věku…

Ano, mnoho starších lidí pomoc potřebovalo, potřebuje a bude potřebovat. A zde se myslím ukázalo to, na co již po mnohá léta poukazujeme v rámci odborných společností, jednání s ministerstvy zdravotnictví i sociálních věcí: potřebujeme služby pro podporu normálního života lidí, kteří mají do určité míry omezenou soběstačnost. Takové, které by jim pomohly setrvat doma co nejdéle. Různá flexibilní řešení podle potřeb lidí v obcích, kde žijí.

Někteří lidé se vyznamenali

Takže jsme se postarat nedokázali?

Některé obce, stejně jako někteří lidé se v tomto ohledu docela vyznamenali a jiní se vyznamenali v uvozovkách. A když se ptáte na postarání: velký problém se ukázal ve velkých zařízeních sociálních služeb – domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem, kde byly velké obavy z šíření infekce. A ukázalo se, že to nejsou jen obavy, na řadě míst se infekce hromadně rozšířila. Zařízení proto musela přijímat velmi razantní a restriktivní opatření.

Právě v těchto zařízeních by však měla přijít včasnější a lepší péče, než když žijí sami…

Ne tak docela. Tato krize ukázala slabiny, o kterých dlouho víme, ale nejsme ochotni je řešit. V ústavech je nedostatek kvalifikované zdravotní péče, jsou obvykle příliš velké a nedostatečně prostorově disponované. Různá zařízení vynaložila enormní úsilí svých pracovníků, aby překonala následky opravdu letitých systémových a neřešených nedostatků. Díky tomu se první fáze zvládla, ale pokud nenapravíme nedostatky, o kterých již dlouhou dobu víme, může se situace ještě více zkomplikovat. A obávám se, že se k tomu příliš nemáme. Navíc ze zdravotnických statistik se nám naprosto nedaří získat údaje o tom, kolik lidí v zařízeních onemocnělo či zemřelo.

Jak je to možné? Tyto údaje by měli na vyžádání poskytnout jak hygienici, tak ministerstvo zdravotnictví i ministerstvo sociálních věcí…