Každé dítě by mělo mít své doma

22. února 2022

Nadace Terezy Maxové dětem letos slaví již 25 let, za tu dobu pomohla velkému množství opuštěných a ohrožených dětí. „Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem poprvé navštívila kojenecký ústav. Bylo to v roce 1997 a já coby dvacetiletá začala pracovat v nadaci. Jeden z nejsilnějších ,zážitků‘ z této návštěvy bylo prazvláštní ticho v domě plném dětí. Až později jsme ve výzkumu zjistili, že se těmto dětem nad rámec krmení a přebalování věnují jen třicet minut denně. Tak kdo by plakal,“ říká Terezie Sverdlinová, která je ředitelkou nadace již od jejího začátku.

Na jakou pomoc se nyní zaměřujete nejvíce?

Naším posláním je snaha o to, aby každé dítě mělo „své doma“. Začínali jsme v době, kdy byla Česká republika dlouhodobě kritizována za prvenství v počtu dětí vyrůstajících mimo rodinu. A proto jsme definovali tři klíčové oblasti, v nichž působíme a jejichž prostřednictvím chceme situaci měnit. Zaprvé je to prevence, to znamená například podpora práce s biologickou rodinou, které hrozí odebrání dětí, pomoc sociálně ohroženým rodinám a samoživitelům. Cílem je, aby se děti do ústavní výchovy vůbec nedostávaly, pokud jsou ve své rodině v bezpečí, snažíme se zkrátka podpořit tyto rodiče, aby kvůli chudobě nebo nějaké výjimečné krizové situaci o své děti nepřišli. Rovněž se snažíme pomáhat rodinám, které si prošly či procházejí domácím násilím. Druhou oblastí je podpora náhradního rodičovství – pěstounské péče a adopce. Když už je dítě umístěno v ústavu, pak si přejeme, aby našlo co nejrychleji cestu domů. Když to nejde do jeho vlastní rodiny, tak aspoň do náhradní.

A třetí oblast?

Ta je s námi úplně nejdéle, už od začátku a je spojena s dětmi a mladými lidmi, kteří se aktuálně nacházejí v ústavní výchově. Nemohou nebo se nechtějí vrátit do rodiny. V této oblasti se jim snažíme vynahradit, co by zažívali, kdyby vyrůstali v rodině. To znamená, že podporujeme jejich individuální potřeby, ať už ve vzdělání, nebo rozvojových aktivitách, dále pak terapie, aby chápali, co se stalo a proč, a dokázali se se svou situací vyrovnat. Také jim chceme dopřát rozvoj talentů, koníčků a zálib. Velká část podpory směřuje do doby, kdy ústavy opouštějí a staví se na vlastní nohy. Aby i přes všechny nelehké situace a spoustu zátěže, kterou si s sebou nesou a se kterou se musí vypořádat, dokázali samostatný život zvládnout. Ta podpora navíc nekončí v momentě, kdy odchází z dětského domova. Právě naopak. Poté se zintenzivňuje.

Jakto?

Mladí, kteří opouštějí ústav, v němž strávili většinu nebo i část života, patří k jedné z nejzranitelnějších skupin obyvatel. Potýkají se s obtížemi, s nimiž se jejich vrstevníci potýkat většinou nemusí. Proto máme pro ně například projekt sociálně personální agentury, která se je snaží zaměstnat. Díky dalším možnostem nadace je můžeme podpořit komplexně, třeba se zaplacením kauce na bydlení. Vlastně suplujeme rodinu, která svým dětem při osamostatnění všemožně pomáhá. Nechceme je jen hodit do vody, ale ještě nějakou dobu sledovat, jak plavou. A kdyby se náhodou zase topili, hodit jim záchranný kruh.

Dědictví komunismu

Změnila se ta pomoc za oněch pětadvacet let? Potřebují děti a rodiny něco jiného, než tomu bylo dříve?

Určitě se něco změnilo. Například nedávno byl přijat zákon zakazující od roku 2024 umisťování dětí do tří let do kojeneckých ústavů. To je něco, po čem tady odborníci volají už dlouhá léta. Také se začaly řešit podmínky pěstounů. V době, kdy nadace vznikala, neměla profesionální pěstounská péče žádný jasně definovaný rámec ani finanční ohodnocení ze strany státu, i to se změnilo. Obecně se změnilo také vnímání důležitosti podpory ohrožených rodin. Co ale prošlo opravdu velkou proměnou, je například materiální vybavení ústavů.

To znamená co?

Ústavy dříve byly dědictvím komunismu, často v odlehlých místech, mimo centrum dění. To, co nesloužilo jako reklama na socialismus, mělo zůstat skryto. Ústavy se mnohdy nacházely v nevhodných budovách různých zámků, kde bývaly bílé vysoké stěny, neútulné chladné prostředí, které jen vytopit znamenalo nadlidský výkon. Pamatuju dětské domovy, kde bylo šedesát dětí. Vypadalo to úplně jinak než dneska, kdy se razí rodinné skupiny. A samozřejmě, po materiální stránce se ústavy rozhodně vylepšily.