Báli jsme se, že Kábul bude nové Nagasaki

Jak se během posledních měsíců a týdnů změnily životní plány vašich přátel a známých, kteří zůstali v Afghánistánu?

Pokud vím, tak mají teď jedinou starost, a to jak se dostat ven ze země. Každý, kdo má nějaké vzdělání, nějakou odbornost, teď dělá všechno proto, aby mohl opustit Afghánistán. Každý, kdo poznal normální život a chce mít nějakou budoucnost pro sebe a své děti, chce utéct z téhle pasti. Ty obrázky z letiště v Kábulu jsou přece jednoznačné: nikdo nebude viset z letadla, když mu nejde o všechno.

Kolik takových lidí, kteří více či méně přijali západní hodnoty a pro které je život pod dohledem Tálibánu těžko představitelný, v Afghánistánu je?

Těžko říct, můj názor se neopírá o žádné průzkumy, ale z generace mojí a z generace ještě mladší, která vyrůstala ve městech jako je Kábul, Kandahár, Kunduz nebo Mazár-e Šaríf, bych řekl tak osmdesát procent.

Vy jste tálibánský režim poznal v 90. letech ještě jako dítě. Jak se vám tehdy změnil život, když Afghánistán ovládlo hnutí Tálibán?

Můj život se příliš nezměnil. Když odešli Sověti, začali mudžahedíni bojovat mezi sebou, a to brutálně a těmi nejtěžšími zbraněmi, kterých bylo po konci války v zemi víc než dost: bojovými vrtulníky, kulomety. Násilí bylo všude. V každé chvíli se mohlo začít střílet před vaším domem.

Dotklo se násilí i vás konkrétně?

Pomáhal jsem tehdy v opravně motorek, pamatuji si, že se najednou zničehonic strhla těžká palba, vyrabovali nám obchod a zas odjeli. Nebylo kam se odvolat, nikdo tu situaci nekontroloval. Tak to bylo i se ženami. Mudžahedíni byli relativně umírnění, nenutili ženy, aby chodily po městě v burkách, ale ani jim negarantovali, že je někdo neznásilní nebo neunese. Když přišel do našeho města, do Kunduzu, Tálibán, byla to svým způsobem úleva, člověk měl o něco větší jistotu, že ho nikdo nezabije cestou domů.

Vy jste v tom chaosu vyrůstal jen s matkou.

Ano, můj otec, důstojník komunistické armády, padl, když mi bylo dva a půl roku. Zůstali jsme s matkou, já a sestra. Matka byla učitelka, měla vysokoškolské vzdělání, ale Tálibán jí nedovolil pracovat. Trochu nám vypomáhal strýc, který se kvůli tomu vrátil z Bulharska, kde vystudoval politologii, ale jak si dovedete představit, nenašel v tehdejším Afghánistánu uplatnění ve svém oboru. Prodával na ulici. Já, abychom vyžili, jsem si otevřel malý krámek u nemocniční mešity. Podával jsem tam snídaně a teplou vodu, aby se muži mohli připravit na ranní modlitbu.

Kolik vám bylo let?