Některé obrazy přemalovávám i deset let, často už na pokraji duševního zdraví
21. října 2020
21. října 2020
„Je to na celý život, Bělásku,“ varoval kdysi českého malíře Ottu Plachta šaman, když v pralese poprvé absolvoval obřad zahrnující pití psychedelického nápoje ayahuascy. Měl pravdu. Uplynulo třicet let a Otto Placht stále přelétává mezi Peru a Prahou.
Do ateliéru ve třetím patře bývalé továrny na chirurgické nástroje v Modřanech stoupáte po travertinovém schodišti. Občas na něm leží kus toaletního papíru nebo vajgl. Máte pocit, že jste se dostali do jiné reality a že se tady, v té na první (i druhý) pohled opuštěné budově, může stát cokoliv. Například zhmotnit se duchové pralesa. Přinejmenším tedy na obřích obrazech Otty Plachta, inspirovaných šamanskými rituály a prohřátým amazonským pralesem. I když je venku jeden z posledních letošních teplých dní, tady je chladno. „Proto se snažím trávit zimy vždy v Amazonii, i když letos nevím, co bude,“ říká Otto Placht a přisunuje ke mně kamínka.
Vlastně jsem spíš uvízl v Peru. A i to vlastně byla klika. Přejíždím sem a tam už sedmadvacet let. Letos jsem tam odlétal z Prahy 18. ledna. V únoru jsem pak přeletěl pro své obrazy do Kolumbie, kde se v horském městečku Barichara konala vernisáž výstavy z malířského sympozia českých umělců. Jenže v Andách se zřítila silnice, obrazy dorazily o den později a já se tak dostal zpět do Pucallpy, kde mám u jezera Yarinacocha dům, posledním letadlem, které tam z Limy vůbec letělo. Pak zavřeli letiště a vypukl lockdown.
Asi měsíc nejezdila ani nákladní doprava. Pak se lidem, kteří zůstali v terapeutických centrech v pralese, občas podařilo vyřídit si přes ambasády repatriační let, ale to se mě netýkalo. Bylo ale zajímavé sledovat, kolik mladých lidí z celého světa pobývá v džungli a účastní se ayahuascových obřadů s domorodci.
Já bydlím v domě na břehu jezera a téměř s nikým jsem se teď nestýkal. Byl jsem v dobrovolné izolaci – „aislamiento voluntario“, jak říkají Indiánům, kteří se odmítají civilizovat. Když jsem bydlel s Indiány, tak mě brali jako soukmenovce, měl jsem za ženu jednu z jejich kmene. Nechal jsem si postavit v jejich vesnici domek ze dřeva, střechu měl z listí. To bylo ještě v tom dobrodružném období, v 90. letech. Pamatuju, jak jsme jeli plně naloženou lodí přes rozbouřenou řeku a téměř jsme se potopili, protože dřevo na domy je strašně těžký.
Hodně věcí se za ty roky změnilo. Já jsem si začal v té vesnici vytvářet svůj vlastní prostor a místním se nelíbilo, že za mnou jezdí cizinci, které nemají pod kontrolou. Chtěli, aby se hlásili u náčelníka, aby je mohli trochu vyždímat. To se zase moc nelíbilo mně. Nakonec už jsem si řekl, že odejdu. Domek jsem opustil a rozebrala si ho rodina v té době už mé bývalé ženy.
Podpořte Reportér sdílením článku
Krom jiného se věnuje tématům spjatým se vzděláváním.