Některé obrazy přemalovávám i deset let, často už na pokraji duševního zdraví

Do ateliéru ve třetím patře bývalé továrny na chirurgické nástroje v Modřanech stoupáte po travertinovém schodišti. Občas na něm leží kus toaletního papíru nebo vajgl. Máte pocit, že jste se dostali do jiné reality a že se tady, v té na první (i druhý) pohled opuštěné budově, může stát cokoliv. Například zhmotnit se duchové pralesa. Přinejmenším tedy na obřích obrazech Otty Plachta, inspirovaných šamanskými rituály a prohřátým amazonským pralesem. I když je venku jeden z posledních letošních teplých dní, tady je chladno. „Proto se snažím trávit zimy vždy v Amazonii, i když letos nevím, co bude,“ říká Otto Placht a přisunuje ke mně kamínka.

Uvízl jste tu?

Vlastně jsem spíš uvízl v Peru. A i to vlastně byla klika. Přejíždím sem a tam už sedmadvacet let. Letos jsem tam odlétal z Prahy 18. ledna. V únoru jsem pak přeletěl pro své obrazy do Kolumbie, kde se v horském městečku Barichara konala vernisáž výstavy z malířského sympozia českých umělců. Jenže v Andách se zřítila silnice, obrazy dorazily o den později a já se tak dostal zpět do Pucallpy, kde mám u jezera Yarinacocha dům, posledním letadlem, které tam z Limy vůbec letělo. Pak zavřeli letiště a vypukl lockdown.

Nešlo se vůbec dostat pryč?

Asi měsíc nejezdila ani nákladní doprava. Pak se lidem, kteří zůstali v terapeutických centrech v pralese, občas podařilo vyřídit si přes ambasády repatriační let, ale to se mě netýkalo. Bylo ale zajímavé sledovat, kolik mladých lidí z celého světa pobývá v džungli a účastní se ayahuascových obřadů s domorodci.

Jakou tam máte mezi Indiány pozici? Jste po téměř třech desetiletí už domácí?

Já bydlím v domě na břehu jezera a téměř s nikým jsem se teď nestýkal. Byl jsem v dobrovolné izolaci – „aislamiento voluntario“, jak říkají Indiánům, kteří se odmítají civilizovat. Když jsem bydlel s Indiány, tak mě brali jako soukmenovce, měl jsem za ženu jednu z jejich kmene. Nechal jsem si postavit v jejich vesnici domek ze dřeva, střechu měl z listí. To bylo ještě v tom dobrodružném období, v 90. letech. Pamatuju, jak jsme jeli plně naloženou lodí přes rozbouřenou řeku a téměř jsme se potopili, protože dřevo na domy je strašně těžký.

Vytvářel jsem si vlastní prostor

Teď už tam nebydlíte?

Hodně věcí se za ty roky změnilo. Já jsem si začal v té vesnici vytvářet svůj vlastní prostor a místním se nelíbilo, že za mnou jezdí cizinci, které nemají pod kontrolou. Chtěli, aby se hlásili u náčelníka, aby je mohli trochu vyždímat. To se zase moc nelíbilo mně. Nakonec už jsem si řekl, že odejdu. Domek jsem opustil a rozebrala si ho rodina v té době už mé bývalé ženy.

Rozešli jste se?