Lidi potřebují usebrání. A to je holt můj úkol

Patříte k pohybově výrazným pianistům, hudbu prožíváte celým tělem včetně obličeje. Dá se popsat, co s vámi hudba fyzicky dělá?

Jelikož jsem muziku začal dělat ve dvou letech, tedy mnohem dřív, než jsem se třeba naučil číst nebo psát, je pro mě tím nejpřirozenějším světem. Věci, které při hře dělám, jsou tudíž taky přirozené, není v tom nic plánovaného. Sám se někdy směju, když se pak vidím! Ale vážně. Při hře cítím spoustu emocí, které nejsou všechny jen příjemné. Ale pokud má hudba odrážet, co má člověk uvnitř, jinak to nejde.

 

O emocích mluvíte velmi otevřeně, v loňském rozhovoru pro Aktuálně.cz jste například řekl, že umělec je vlastně pořád zranitelný a musí dokázat svou zranitelnost obnažit před publikem. Jak se emotivnímu, zranitelnému člověku žije ve špičkovém hudebním světě, který je velmi individualistický a ctižádostivý?

To je pravda, je ctižádostivý. Na druhou stranu, od toho máme manažery a agenty, aby tyhle záležitosti řešili za nás. Samozřejmě je to na rozhodnutí každého, nakolik se chce zabývat soupeřením s kolegy. Mně osobně to přijde směšný. Už takhle jsme na okraji zájmu, žijeme v bublině, která nám připadá šíleně důležitá, ale pro běžného člověka vážná muzika fakt není nic zásadního. Já chci, aby hudba byla co nejupřímnější, a beru ji se vší vážností. A konkurence? Budiž všem přáno jen to nejlepší!

 

Čili klavírní prostředí není zvlášť řevnivé?

Na nás je specifické, že jsme asi ze všech muzikantů nejosamělejší. Při nácviku ani při vystoupení vlastně nepotřebujeme žádného kolegu. Všichni ostatní instrumentalisté potřebují aspoň doprovod. Docela často se mi poštěstí hrát s orchestrem, což je vítaná změna oproti cvičení, které provozujeme celý život sami, a to v dětských a teenagerských letech i osm hodin denně. Když pak máte úspěch a možnost cestovat a po světe, zase jste sami. V letadlech, hotelích. Čili já jsem naopak rád, když se s někým z kolegů skamarádím. A myslím, že to tak mají i oni.

 

Zmínil jste agenty a manažery. Vaše manažerka prý někdy bývá nešťastná z vaší neschopnosti plánovat. Potřebuje vědět, co budete hrát příští sezonu, ale vy jí to neřeknete, protože netušíte, co se vám tou dobou zrovna bude líbit. Donutilo vás fungování hudebního světa, abyste se trochu toho plánování naučil?

Asi ne. Jsem přesvědčen, že umělecká duše nemá s plánováním nic společného! Jak už jsem říkal, žijeme ve svém světě a já osobně potřebuju celkem dost volnosti a spontaneity. Ale potom zase, když už člověk u toho nástroje sedí, musí tuhle spontaneitu a volnost spojit s nějakou strukturou. Skloubit disciplínu a řád s vášní.

 

Máte obrovský talent, který jste si dle svých slov uvědomil už v poměrně útlém věku. Cítíte vůči němu zodpovědnost? Že zkrátka musíte hrát, protože jste k tomu byl předurčen?

Abych byl upřímný, tak jo. V dětství to byla spíš zodpovědnost vůči rodičům, kteří mi nedávali úplně velkou volnost. Ale brzy jsem si uvědomil, že to není o tom, jestli mi někdo tleská nebo jestli vyhrávám soutěže. Spíš si prostě vesmír nějak přál, abych tenhle dar dostal a rozvíjel ho. Ale pozor, ono to člověku zároveň přináší hrozně moc radosti. Samozřejmě je to zodpovědnost a dřina, ale odměna je obrovská. Navíc to, co dělám, je vlastně srandovní. Když na koncertě udělám chybu, nic se nestane. Kdybych byl doktor a udělal chybu při operaci, následky by byly úplně jiné. Dělám to proto, že trochu sentimentálně věřím, že společnost potřebuje krásu a nějaké usebrání. To je holt můj úkol.

 

Někde něco vrzne

Od raného věku se o vás mluvilo jako o zázračném dítěti. K pianu vás rodiče posadili ve dvou letech. Co se dělo? Dokázal jste třeba zopakovat jednoduchou melodii, kterou vám zabrnkali?

Já si to pochopitelně nepamatuju, ale co vím, tak se brzy ukázalo, že mám absolutní sluch. Což je asi první předpoklad brzkého začátku. Když něco zaslechnete v rádiu nebo někde něco vrzne, hned víte, co to je za tón. Já snad do šesti let vůbec neuměl noty, všechno jsem se naučil jen odposlechem. A dodneška jsem typ muzikanta, který sice nastuduje partituru, ale pak už jede výhradně podle sluchu.

 

Houslista Josef Špaček, také jeden z nejlepších muzikantů své generace, v rozhovoru pro Reportér vyprávěl, že absolutní sluch není vždycky příjemný. Právě proto, že hned poznáte každé vrznutí – a nejde to vypnout. Máte to podobně?

Já se hlavně snažím, když zrovna necvičím nebo nekoncertuju, se z muziky přepínat do něčeho jiného, normálního. Kdybych přemýšlel nad každým zavrzáním, lezlo by mi to na nervy! Ale vážně, ono to není tak špatné, absolutní sluch je pro muzikanta velká pomoc.

 

Dobře, tak naopak. Dá se dnes do světové hudební špičky dostat bez absolutního sluchu?

Myslím, že ne. A nevybavuju si nikoho z kolegů na nejvyšší úrovni, kdo by absolutní sluch neměl.

 

První koncerty jste měl už někdy ve čtyřech letech, pak začal vyhrávat soutěže, vystupovat s orchestry. Říkal jste, že jste byl v dětství hodně izolovaný a zpětně si uvědomujete, že jste neměl možnost vlastního rozhodnutí. Opravdu jste neznal nic jiného než klavír?

Musím říct, že ne. Tenkrát mi to připadalo normální, ale když se na to dívám zpátky, nebylo to ani normální, ani zdravé. Někdy v osmi letech jsem začal vyhrávat celostátní soutěže, což se pro mé rodiče stalo důkazem, že to mají brát ještě vážněji. Takže dali výpověď v práci a všechno se točilo kolem mě. Cvičil jsem tehdy těch osm hodin denně, do školy skoro nechodil. Ve třinácti jsem šel na univerzitu. Nevím, no. Myslím, že se to dá dělat i jinak, a mezi špičkovými muzikanty znám takové, kteří měli dětství relativně normální. Ale to už je teď stejně vedlejší.

 

S tím souvisí pochybnosti, které u vás přišly v pubertě. Ptal jste se sám sebe, proč vlastně hrajete a co je ještě tam venku, mimo svět hudby. Existovala tehdy i možnost, že byste hrát zkrátka přestal?

Asi ne. Protože, a asi to bude znít zvláštně, mám vlastnost, která mi tenkrát byla velice ku prospěchu: dobře zvládám situace, které mají daleko ke komfortu. Když jsem byl teenager a sedl na kolo, jel jsem rovnou sto padesát kilometrů a pokud možno do nejhorších kopců. Neměl jsem rád dril, ale měl jsem rád muziku a rád jsem překonával překážky.

 

Jak na období pochybností reagovali rodiče? Řešil jste to s nimi nějak?

Z jejich strany bohužel nebyla vůle cokoli řešit. Měli velmi autoritativní přístup a všechno směřovalo k nějakému cíli. Teď budeš cvičit a vyhraješ tuhle soutěž. Bylo to velice přímočaré.

 

Kdy a díky čemu se vaše pochybnosti rozplynuly? Bylo to díky Vladimíru Aškenazymu, tehdejšímu šéfdirigentovi České filharmonie, který si vás vzal pod křídla a vy jste s ním začal hrát po světě?

Aškenazy je úžasný člověk, velikánský muzikant a moudrý chlap, který přesně prohlédl, v čem vyrůstám. Jasně, když mi bylo patnáct šestnáct, byla naprostá bomba s ním vystupovat v New Yorku, Tokiu nebo Sydney. Ale myslím, že tenkrát jsem si to ještě plně neuvědomoval. Možná by bývalo bylo lepší, kdybych ho potkal trochu později. Protože bych si z toho vzal mnohem víc. V těch patnácti mě samozřejmě zajímaly mnohé jiné věci, třeba holky. A dozrávání přišlo až po dvacítce. Včetně osvobození se od rodičovských ambicí.

 

Ještě jedna věc mě v souvislosti s věkem zajímá. Každý člověk pochopitelně zraje, s léty se mění jeho vnímání světa, hodnoty. Když čteme knihu ve dvaceti, vezmeme si z ní něco jiného než ve čtyřiceti. Platí to i v hudbě, přesněji řečeno platí to pro muzikanta s vaším talentem, který, když se mu něco líbí, za pár dní se to bez problémů naučí?

Určitě. Já měl už v těch dvaceti vynikající techniku a zpětně vidím, že jsem ji možná až trochu zneužíval. Když lidi, kteří se muzikou nijak hlouběji nezabývají, vidí, že vám prsty létají po klaviatuře zběsilým tempem, má to na ně takový ten wow efekt. Ale mně postupně došlo, že je to o ničem. Že nejhezčí momenty v hudbě jsou ty, kdy se nic moc neděje. Přirovnal bych to ke každodennímu životu: v něm taky nezažíváte neustále nějaké vzrušení. Jde o to umět nechat čas – a hudbu – plynout. Zapomenout na vlastní ego. Oslňovat někoho prvoplánovou ekvilibristikou, to už dneska umí v Číně každý dítě.

 

S petrolejkou

Před třemi lety jste v rozhovoru pro Reportér říkal, že máte sto koncertů do roka. Pak ale přišel covid, vy jste během pandemie neplánovaně strávil čtyři měsíce na Bali, kde jste i surfoval. Co se stalo pak? Zpomalil jste?

Furt nic! Ale covid byl pro mě velké prozření. Najednou jsem místo běhání po letištích a koncertování seděl na zadku. Bylo to skvělý! Konečně jsem si odpočinul a nadýchal se normality. Protože to, v čem my žijeme, prostě normální není. Třeba minulý týden jsem hrál ve čtyřech zemích na dvou kontinentech. Čili ne, moc jsem nezpomalil.

 

Vaším, řekněme, sídelním městem je už řadu let Boston. Co se vám na Americe líbí?

Když jsem šel do Ameriky poprvé, líbil se mi odstup. Jak od domácího prostředí, tak od všeho, co jsem tehdy znal. Dneska se mi na Americe nejvíc líbí, že vás tu všichni podporují a moc se vám do ničeho nepletou. Nakolik je to opravdové, to ani po letech nedokážu posoudit, ale naladění tu zkrátka není tak urputné jako u nás v Česku.

 

 

Jaké je americké publikum?

Když to řeknu upřímně, tak docela plytké. Oni vždycky vstanou, vždycky křičí bravo a já věřím, že se jim to fakt líbí. Ale když pak přijede někdo, jehož hráčská úroveň je mnohem níž, reakce je stejná. Čili nevím, nakolik oni mají rozlišovací schopnost. A navíc, pro Američany je i vážná hudba především show. Oproti tomu třeba v Japonsku je publikum usebranější, i mladá generace má o klasické muzice velké povědomí. Pamatuju si, jak jsem jednou na ostrově Hokkaidó zašel do půjčovny kol, že se projedu kolem jezera. Když jsem řekl, že jsem z Česka, ten člověk v půjčovně vyjmenoval nejen velké české skladatele, ale i dirigenty. Na druhou stranu, nejsem tu od toho, abych hodnotil publikum, my muzikanti jsme vděční všem, kdo si nás přijdou poslechnout.

 

V už zmíněném rozhovoru pro Reportér jste taky řekl, že hudba nutí člověka přemýšlet, kombinovat emoce s intelektem. Vede nás k trpělivosti a představivosti. Mají to tak posluchači i dnes, v rychlém 21. století?

Já v to věřím. Zábavy je dnes strašně moc a většina vyžaduje menší intelektuální zapojení než vážná hudba. Přesto pořád existuje skupina lidí, kteří mají hlad po spirituálních zážitcích. Někdo chodí do kostela, někdo na klasiku. Pro mě je samozřejmě krásná ta romantická představa, jak mistr sedí někde s petrolejkou, sází černé kuličky na papír a my dnes, o tři sta let později, ty kuličky oživujeme. A myslím, že spousta lidí podvědomě tohle spojení s historií a s něčím geniálním cítí.

 

Co považujete za největší hrozby 21. století?

Z pohledu hudebníka je to asi zbytečná rychlost a s ní spojená povrchnost společnosti. Těžko se dá jít do hloubky, pokud všechno chceme hned. Byl bych rád, kdyby lidi byli citlivější. Méně chladnokrevní, egoističtí a orientovaní na úspěch. Třeba by se pak snadněji bojovalo proti hrozbám, jakou je klimatická změna.

 

Hvězdy ze zapadákova

V půlce září vystoupíte na festivalu Dvořákova Praha. Co budete hrát a s kým?

Zahraju koncert od norského skladatele Edvarda Griega, a to s londýnským Royal Philharmonic Orchestra. Ten je posledním z velkých londýnských těles, se kterými jsem ještě neměl tu čest hrát. Takže se moc těším! Před dvěma lety jsem byl na Dvořákově Praze kurátorem komorní řady, což je fajn role, protože si můžete poskládat svůj program a pozvat si oblíbené interprety. Jediná smůla byla, že ten rok někteří z pozvaných nemohli dorazit kvůli covidu. Ale i tak jsem si to užil.

 

Co byste ještě z letošního programu doporučil?

Určitě koncert The Cleveland Orchestra. V Americe existuje Big Five, velká pětka nejlepších orchestrů – a clevelandský je jedním z nich. Což je kuriózní, vzhledem k tomu, jaký je Cleveland zapadákov. Za úspěch jejich orchestru může George Szell, klavírista a dirigent původem z Maďarska, který do Clevelandu přišel po druhé světové válce. Tamní orchestr byl tenkrát slabý průměr. Szell byl hrozný pedant, vyházel, koho mohl, a byl na všechny zlej, ale za těch víc než dvacet let, co tam byl, udělal z Clevelandu jeden z nejlepších orchestrů planety. No a pak bych z Dvořákovy Prahy ještě doporučil Marthu Argerich, legendární pianistku argentinského původu. Je jí jednaosmdesát a v Praze nebyla snad čtyřicet let. Na ni určitě jděte!

 

A ještě naprosté klišé na závěr: máte nějaký sen?

Jo. Chtěl bych vylézt na osmitisícovku. Ale to bych musel pít míň piva a jíst míň guláše!