Dirigent za časů korony: když horny neslyší sólistu a sólista horny

O devětadvacetiletém Jiřím Rožňovi jste možná už slyšeli. Je to „ten mladý dirigent“. Svou nálepku si nese už dlouho, ale nevadí mu. I když, jak říká, příští rok v červnu o ni možná přijde.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V souvislosti s vámi se téměř vždy používá přízvisko „mladý“. Jsou opravdu úspěšní dirigenti ve vašem věku takovou raritou?

V dnešní době je spousta mladých dirigentů, kteří slaví úspěchy a dirigují věhlasné orchestry a jsou i mladší. Takže v tomto ohledu nejsem rozhodně jediný. V červnu příštího roku, ve fázi závěrečných příprav na českou premiéru Ligetiho opery Le Grand Macabre, oslavím třicátiny, tak třeba potom se to změní a už mě tak charakterizovat nebudou. Uvidíme!

 

Vadí vám to? Nebyl byste raději charakterizován jako dirigent určitého stylu?

Ne, nevadí, je to přirozené. Navíc, já mám zájem o všechny styly. O baroko a klasicismus, kde můžu pracovat s orchestry na takzvané HIP – historically informed performance, tedy dobové interpretaci. Velký zájem mám ale také o hudbu soudobou a asi nejčastěji diriguji hudbu romantismu. Nechci být však „zaškatulkován“ a myslím si, že dirigent by měl být schopen zadirigovat všechno dobře. Nicméně také nevyvracím, že jsou styly a autoři, kde se cítím více doma.

 

Vy máte i v tuto dobu, kdy se většina vystoupení ruší, co dělat. Vystupoval jste v Toulouse a také v Ženevě. Jak funguje orchestr za časů korony?

Byl jsem rád, že k těmto dvěma koncertům nakonec došlo, protože dost dalších vystoupení bylo bohužel zrušeno. Doba je velice nejistá, člověk do poslední chvilky neví, jestli koncert bude, nebo ne. Vše se mění ze dne na den. Ve Francii jsme měli v zákulisí roušky, ale na jevišti už ne. Hráči ale museli mít 1,5metrové rozestupy, což při velkém orchestru zabere hodně prostoru a je to samozřejmě těžší na souhru.

 

Zní takový orchestr jinak?

Čím blíže u sebe hudebníci jsou, tím lépe se slyší a lépe se sehrají. My jsme například řešili v Sibeliově houslovém koncertu místo, kde horny vůbec neslyšely sólistu a sólista zase neslyšel horny. Není pak vždy úplně snadné dát taková místa dohromady, ale celkový zvukový výsledek to tolik neovlivní.

 

 

 

Publikum je nenahraditelné

Ve Švýcarsku jste měli hrát kvůli opatřením jen pro padesát lidí. Jaké to bylo?

Ano, to jsme měli, ale i to se nakonec změnilo. Cestou z letiště na hotel mi manažerka orchestru sdělila, že budeme úplně bez publika. V ten den bylo totiž zakázáno v ženevském kantonu hrát veřejně. Hráči museli mít nasazené roušky a dodržovat rozestupy. Koncert byl přenášen živě televizí a zaznamenán rozhlasem, takže jsem rád, že nás nakonec viděly tisíce milovníků hudby. Nicméně publikum je naprosto nenahraditelné!

 

Hráči museli mít roušky? Ti, kteří hrají na dechové nástroje, si je museli mezi svými party také nasazovat?

Ve Francii to nebylo zapotřebí, tam mělo během koncertu roušku jen několik hráčů. Ve Švýcarsku měli hráči na smyčcové nástroje roušky celou dobu a hráči na dechové nástroje jen při příchodu a odchodu, jinak by to pro ně nebylo možné.

 

A vy? Může dirigent vystupovat s rouškou? Nepotřebujete při dirigování výraz tváře? Posuňky? Náznaky?

Dirigent neukazuje emoce pouze rukama, ale zrcadlí svoje emoční intence také v obličeji, takže je mimika samozřejmě důležitá. Při koncertech jsem roušku neměl a jeden z důvodů byl právě tento.

 

Vy sám máte strach z nákazy?

Ve Francii byly na koncertě stovky lidí, ale seděly od orchestru poměrně daleko. My se snažíme chránit. Uvědomuji si, že onemocnění je vážné, ale musím přiznat, že při koncertech na to nemyslím. Spíš to beru tak, že můžeme posluchačům přinést v této nesnadné době radost živou hudbou.

 

 

Ticho si opravdu užívám

Četla jsem o vás, že bez hudby nevydržíte. Nemáte rád ticho?

Naopak, mám. A opravdu si ho užívám. Trávím hodně času na cestách a hudba na nás dnes působí všude. Vyjdete z hotelového pokoje a na chodbě hraje hudba. Nastoupíte do výtahu a opět. V restauracích, obchodech, všude slyšíte hudbu. Já ale potřebuju i klid. Nejsem člověk, který se prochází po městě se sluchátky na uších. Když se například učím skladbu, sednu si sám s partiturou a v úplném tichu si v duchu představuji, jak bude znít. Teprve potom si pustím různé jiné verze skladby, z nichž se můžu poučit, nebo naopak vidím, čeho se mám vyvarovat.

 

V současné době hostujete, ale například ve Skotsku jste strávil dva roky jako asistent šéfdirigenta u BBC Scottish Symphony Orchestra v Glasgow. Je pro dirigenta velký rozdíl, jestli diriguje svůj, nebo „cizí“ orchestr? A pozná to posluchač?

I když má dirigent stálé místo, neznamená to, že nehostuje. U svého orchestru tráví zhruba sedm osm týdnů, někdy i více, a zbytek sezony může hostovat nebo dirigovat operu, což je samozřejmě časově náročnější. Pro dirigenta je ale důležité si s orchestrem vytvořit pouto. Řekl bych, že posluchač v sále velký rozdíl nezaznamená. Vnímá ten koncert jako takový a nevidí tolik do práce dirigenta na zkouškách. Pokud spolupráce opravdu funguje, tak může člověk i napoprvé dosáhnout velice pěkných výsledků.

 

Jak dlouho se připravujete na vystoupení s určitým orchestrem?

Obvykle dva tři dny dopoledne i odpoledne a v den koncertu pak bývá dopoledne generální zkouška, kde se celý koncert zahraje bez zastavování. Na jejím konci se ještě dořeší nějaké drobné korektury. Samozřejmě ale nemluvím o studiu partitury před první zkouškou s orchestrem, které je časově náročné.

 

Dirigent je strážce jednoty

Nemáte právě vzhledem k mladému věku problémy s tím, že se vám hráči nechtějí podřídit?

Podle mě je to spíš o tom, když orchestr vidí, že je dirigent připravený, že je otevřený a také že se nepovyšuje a vysloveně nediktuje, tak problémy většinou nevzniknou. A já se samozřejmě od těch zkušených hráčů neustále také učím!

 

Je dirigent neomezený vládce nebo tmel, který hledá vazby a spojuje?

Určitě to druhé. Jeho úkol je hlavně být tím tmelem, aby vše sjednotil. Slavný maďarský dirigent Iván Fischer říká, že dirigent je strážce jednoty. Toto označení je podle mě velice výstižné.

 

Jak moc ovlivňujete ztvárnění dané skladby?

Já jsem toho názoru, že bychom měli ctít zápis. Některé partitury ale nejsou úplně přesné nebo mohou obsahovat tiskové chyby. Dirigent tak musí používat zdravý rozum a někde doplnit například akcent, upravit falešné noty, udělat dynamické retuše. A pak záleží na naturelu dirigenta – volba tempa a mnoho dalších aspektů.

 

A jaký je tedy váš naturel? Ovlivňujete skladby hodně a jakým směrem?

Záleží na míře dirigentovy fantazie a bohatosti zvukové představy. Pod každou dirigentskou osobností orchestr zní trochu, někdy i dosti jinak. Já jsem osobně, mohu-li hodnotit sebe sama, energický, jde mi o hluboký prožitek, ale v gestech jsem poměrně koncentrovaný a snažím se o jejich preciznost a napojení na zvuk orchestru.

 

Stalo se vám, že to s některým orchestrem vůbec nezafungovalo?

To se mi vysloveně nestalo, ale samozřejmě máte ze spolupráce či vystoupení někdy lepší a někdy horší pocit. Občas třeba u hudebníků vidím, že mají svoji rutinu a nechtějí udělat to, co vyžadujete. Mají zkrátka zajeté koleje, kterých se nechtějí pustit, a nechce se jim tolik experimentovat, a to hlavně pokud jde o již zmíněnou historicky poučenou interpretaci. To pak samozřejmě překáží v cestě za nejlepším výsledkem, ale z vlastní zkušenosti musím říct, že když je mladý dirigent připravený a snaží se s orchestrem sžít, tak vše dopadne dobře.

 

U vás se asi nervozita neprojevuje třasem rukou…

To ne, kdyby se mi třásla taktovka, to by byl problém. Ale nervozitu také cítím, hlavně při prvním kontaktu s novým orchestrem. I když spíš je to takové pozitivní očekávání, jaké to bude. Jak se na sebe vzájemně napojíme – pak to obvykle přejde.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama