Mysleli si, že jdou na smrt, místo toho u nás našli domov

Proč namibijské děti v polovině osmdesátých let do tehdejšího Československa přiletěly?

Šlo o speciální vzdělávací program namibijského osvobozeneckého hnutí SWAPO a naší komunistické strany. Děti u nás měly dostat vzdělání a politickou výchovu a stát se novou namibijskou elitou. Tento sociálně inženýrský experiment ale ztroskotal kvůli historickým změnám v obou zemích, padla železná opona, Namibie získala nezávislost. Do Prahy přiletělo v roce 1985 z uprchlických táborů celkem padesát šest dětí, těm nejmladším bylo pět let, těm nejstarším devět. Další děti přijaly jiné socialistické státy, třeba NDR nebo Kuba. Návrat zpátky do Namibie ale nejvíc poznamenal českou skupinu.

Věděly děti před příletem do Československa, kam jedou a proč?

Ne, žádné informace předem nedostaly. Nevěděly, kam jedou, na jak dlouho, ani co je tam čeká. Jen jim řekli, že si mají zabalit, a druhý den je v režimu částečného utajení odvezli do Československa. V uprchlických táborech byly vychovány v tom duchu, že běloši jsou nepřátelé, kteří jejich zemi uzurpují. Bály se jich. První, co je napadlo, když vystoupily v Praze z letadla, proto bylo, že je poslali na smrt. Oni se na ně ale tady lidé usmívali a vítali je. Navíc je zachvátila vlna nadšení, protože na letišti viděly poprvé v životě sníh.

Čím to, že těch šest let v Českolovensku bylo v jejich životech naprosto zásadních?

Z doby před příchodem k nám mají zpravidla jen velmi kusé vzpomínky. Některé děti přijely hodně traumatizované válkou, některé byly přímo na frontové linii, některé viděly, jak jim zavraždili rodiče. Řada z nich skutečně zažila hrůzy války. Podle mne bylo proto zásadní, že se dívky a chlapci ocitli v přátelském prostředí a našli tu nové vztahy, jednak sami mezi sebou, jednak s českými vychovateli a učiteli. Ti je měli opravdu rádi, brali si je k sobě domů, žili společně jako rodina. Strávili šest let spolu. Vyučování probíhalo v českém jazyce, češtinu přijali za svůj mateřský jazyk. Proto je v nich podle mě tolik zakořeněno češství nebo přináležitost k českému jazyku a kultuře.

Jaké mají na dobu v Československu vzpomínky?

Jen ty nejlepší. Za ty roky odloučení si v Namibii tuto životní kapitolu naprosto zidealizovali. Všechny vzpomínky, které nezapadají do rámce „šťastného dětství v Československu“, se většinou rozhodli vytěsnit. Třeba to, jak čelili šikaně ze strany namibijských vychovatelek. Místo toho rádi vzpomínají na to, jak u nás trávili Vánoce nebo Velikonoce, vzpomínají na jejich kulturní vystoupení před českou veřejností, na pionýrské tábory. Samozřejmě to bylo do značné míry dáno i tím, v jakých tady vyrůstali podmínkách. Před příchodem do Československa žili v uprchlických táborech s minimálním přídělem jídla. Tady dostávali stravu pětkrát denně, z toho dvakrát denně teplé jídlo. Bydleli nejprve na zámku v Bartošovicích, poté se přesunuli do nově zrekonstruované školy v Prachaticích. Jelikož se politicky jednalo o VIP děti, péče o ně v Československu byla, troufám si říct, nadstandardní.

POPRVÉ V NAMIBII

Proč byl pro ně návrat zpátky do jejich vlasti tak traumatický?

Přesunuli je bez jakékoli přípravy, naprosto nečekaně, z politického rozhodnutí. Převezli je do Namibie, ke které neměli žádné citové vazby. Byla to země, kterou neznali, většina z nich se tam ani nenarodila. Kvůli zuřící válce se narodili v uprchlických táborech v Angole nebo Zambii. V Namibii se tedy ocitli vůbec poprvé. Namibijské vychovatelky, které s nimi po celou dobu v Československu zůstávaly, jim navíc tu zemi vykreslily v růžových barvách. Slibovaly jim, že tam budou růst banány, že uvidí žirafy, že se setkají s vlastními rodiči. Nic z toho se nestalo. Byla to pro ně obrovská deziluze. Navíc neuměli místní jazyk oshiwambo, mluvili jen česky a lámaně anglicky, a s nikým se tedy pořádně nedomluvili. Od začátku si připadali, že tam nepatří, že jejich kořeny jsou v Československu. A pocit vykořenění v nich přetrvává dodnes.

V jakých podmínkách v Namibii po návratu žili?