Nákupní hypnóza je všudypřítomná. Ale radost končí pípnutím kreditky

V Praze jste dlouho vedla projekt Slou days, který sdružuje výrobce i vyznavače udržitelné módy a životního stylu. Ten jste teď předala svému týmu. Znamená to, že se věnujete jen svým věcem?

Slou days jsem sedm let řídila ze zahraničí, zároveň jsem v Česku dělala online kurzy fashion koučinku a učila v Paříži. Šlo o to, že jsem cítila, že se mi v Čechách tak daří, že by bylo dobré dělat něco podobného i v zahraničí. Koneckonců žiji v Paříži už jedenáct let, je to Mekka módy, tak se to nabízí. Myslím, že mé projekty na mezinárodních trzích by mohly mít větší dopad, než kdybych na dálku řídila Slou days.

Čemu přesně se tedy ve Francii věnujete?

Tím, že jsem dělala Slou Days a učím udržitelnou módu, tak jsem pořád zkoumala, kde v systému je chyba. Za těch deset let, co se udržitelné módě věnuji, jsem byla na různých konferencích a kulatých stolech v Kodani nebo Londýně. Když jsem se loni v červnu po osmi letech vrátila na kodaňský Global Fashion Summit, zjistila jsem, že se vůbec nic nezměnilo.

V jakém smyslu?

Značky pořád říkají, co všechno dělají a jak strašně jsou zelené, a člověk pomalu získá pocit, že je všechno v pořádku. Jenže problémy se pořád prohlubují – protože se nic nemění na straně zákazníků. Říkáme jim pořád to samé: aby si koupili dva kusy, že třetí je zdarma. Nebo ať si něco koupí, když se trápí. Že vše, co se vám v životě děje, se dá vyřešit tím, že si něco koupíte. Tam je zakopaný pes. Potřebujeme nastoupit na éru cirkulární ekonomiky, jinak tady všichni zahyneme. Abychom to byli schopní ještě nějak otočit, tak potřebujeme co nejvíc žít s tím, co máme, a sdílet to mezi sebou. A máme toho tolik, že bychom mohli obléknout planetu na dalších dvacet let, i kdybychom zítra přestali vyrábět.

Nebylo by nejefektivnější lobbovat za nějakou regulaci rychlé módy?

Když pominu, že by mě to zrovna moc nebavilo, tak my jsme v systému neoliberalismu, na globální úrovni soutěžíme v tom, kdo má nejvíc peněz. Země globálního jihu nám nejprve sloužily jako zdroj levných materiálů, pak jako zdroj levné pracovní síly a teď nám poskytují prostor pro náš odpad. A tyto země se předhání v tom, kdo nabídne co nejlevnější výrobu, aby tam západní země přitáhly svůj kapitál. Pro mě určitě není cesta, že se budeme bavit s chlapíky v kvádrech, že mají něco regulovat či uzákonit. To jsme zkoušeli posledních čtyřicet let.

Dobrá, ale hodilo by se alespoň uzákonit vyšší odpovědnost módních firem za vlastní odpad, ne?

To se děje. Ve Francii to už funguje, a na evropskou úroveň to přichází. Ale dokud se mezi sebou lidé, a především my ženy, budeme předhánět v tom, kdo má na sobě kolik nových hadříků, tak jsme v háji. Dokud nám nesecvakne, že je to špatně, máme problém.

Čili pracujete na tom, aby oblečení nebylo status?