Vrátil do Šlechtovky křišťál i deset tisíc lastur

8. října 2021

Architekt Mikuláš Hulec.

Marek Knittl

Kdysi se sem sjížděla císařská družina. Později návštěvníkům sloužila jako místní restaurace, vyhrávaly tady kapely, od konečné tramvaje jezdil kočár tažený koňmi. Po roce 1989 se někdejší lovecký letohrádek v pražské Stromovce málem zřítil, nejvíc namále měla barokně-novogotická památka po povodních v létě 2002. Nyní se Šlechtovka vyloupla do krásy a nemalou zásluhu na tom má architekt Mikuláš Hulec.

Jak si pamatujete Šlechtovku z doby před rekonstrukcí?

Poznal jsem ji už jako zříceninu. Ale můj starší kolega a spoluautor projektu Daniel Špička má z mládí vzpomínky na otevřenou zahradní restauraci. A historik architektury Zdeněk Lukeš, který vyrůstal kousek odsud na Letné, mi vyprávěl, jak sem v dětství podnikali výpravy s klukovskou partou. Už tehdy byl ten areál zčásti vybydlený a hroutil se.

Věřil jste, že se někdy ještě podaří Šlechtovku zachránit, nebo jste ji v duchu považoval za odepsanou?

To už nevím, ale byl jsem tehdy pár let po škole a přesně si pamatuji, že jsem si říkal, jak by mě práce na obnově takové památky bavila. Zároveň mi bylo jasné, že k tak významné zakázce se v té době nikdy nemůžu dostat. Přitom později se mi právě taková věc přihodila vícekrát…

Například?

Už jako student jsem občas fascinovaně koukal přes plot americké rezidence v Bubenči na zachovalou Petschkovu vilu a říkal si, že by to byla pro architekta práce snů. A nakonec jsme její obnovu také projektovali, aniž bychom o to nějak zvlášť usilovali. Podobně se již zmíněnému kolegovi Danielovi splnilo jeho tajné přání s rekonstrukcí komunisty zničeného barokního divadla na zámku ve Valticích.

Jak jste se tedy k práci na obnově Šlechtovky nakonec dostali?

Vlastně náhodou. Městská část Praha 7 vypsala v roce 1999 výběrové řízení a nás do něj tehdy také vyzvali. Nic jsme si od toho neslibovali, ale pak přišel dopis, že jsme vyhráli. Byla to tehdy naše opravdu první velká zakázka a umožnila nám přestěhovat kancelář do rozlehlého ateliéru v jinak skoro pustém paláci v Jindřišské ulici, kde jsme pak vytrvali dalších patnáct let a milovali jsme to tam.

K zahájení rekonstrukce ale tehdy nedošlo. Proč?

Původní zadání od Prahy 7 bylo velmi rozsáhlé až luxusní. Radní totiž předpokládali, že po získání stavebního povolení budovu pronajmou investorovi, který ji za stovky milionů opraví, začne provozovat, a ještě bude platit nájem. To se pochopitelně ukázalo jako nerealistické. Mám z té doby ale i hezký zážitek. Když nás poprvé vyrozuměli, že jsme vyhráli soutěž, pozval mě jakýsi politik z Prahy 7 k jednání mezi čtyřma očima. Obával jsem se, aby nežádal o úplatek nebo provizi, a tak jsem byl předem pěkně nervózní. Nakonec z toho bylo velmi milé seznámení s tehdejším členem rady a letenským patriotem Štěpánem Hasalem, kterému na Šlechtovce velmi záleželo. Chtěl si ověřit, že tak rozsáhlou zakázku zvládneme. Rychle se z nás stali přátelé.

Šlechtovka nicméně chátrala další dlouhé roky. Co to s vámi dělalo?

Podpořte Reportér sdílením článku