Odlišné děti jsou ve třídě přínosem. Teď to můžeme pochopit

V českých školách usedly do lavic ukrajinské děti. Podle Kristýny Titěrové z organizace META, která v Česku dlouhodobě pomáhá migrantům, je pro nás současná situace příležitostí ke změně. Můžeme se naučit, že „odlišné“ děti jsou přínosem pro všechny, což je benefit stále nepříliš populárního inkluzivního školství. „Dneska na vlastní oči vidíme svět plný výzev a hledání řešení. Přesně tohle by se žáci ve školách měli učit,“ říká s tím, že ukrajinské děti by mohly být tím impulzem.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak nyní vypadá situace na českých školách?

Narážíme na kapacity škol, což je logické. Obzvláště to platí v Praze a v prstenci kolem hlavního města, kde jsou školy nejvíce exponované a jejich kapacity byly téměř na maximu už před válkou na Ukrajině. Začínají taky vznikat ukrajinské adaptační skupiny dětí, které ale nemají formální ukotvení ani finanční prostředky.

 

Co znamená adaptační skupina?

To jsou děti, které nejsou zapsané do žádné školy. Jejich rodina bydlí třeba někde na přechodnou dobu, na ubytovně, a nechce dítě zapisovat v místě bydliště, dokud nebudou vědět, kde se usadí. Nebo nenašli ve škole žádné volné místo. Anebo to jsou lidé, kteří doufají, že se na Ukrajinu brzo vrátí. Proto vznikají krajanské iniciativy, které si vytvářejí svoje třídy.

 

A neodporuje to pravidlu, že když dostanete povolení k pobytu nad devadesát dní, tak musí dítě nastoupit hned do školy?

My jsme o tom diskutovali s ministerstvem školství, že je za této situace nutné netlačit na scholarizaci, když není dostatek kapacit v českých školách. Nyní tedy platí taková tichá výjimka z tohoto pravidla.

 

Vy jste pomáhali vzniknout už několika takovým neoficiálním „školním třídám. Jak vypadají?

Jedna skupina, které jsme pomáhali, má žáky v rozmezí 9 až 17 let. Děti se tam učí v ukrajinštině ukrajinské vzdělávací obsahy, taky mají češtinu. Motivací zároveň je, aby se adaptovaly, byly v psychické pohodě, proto chodí i na procházky. Učiteli jsou lidé z Ukrajiny, kteří už tu žili dříve, anebo ti, kteří utekli z válečného konfliktu. Prostory jim poskytují obvykle české školy.

 

 

Vaše organizace se nyní mimo jiné chystá otvírat speciální kurzy češtiny pro ukrajinské děti. V čem bude speciální?

Bude pro ty, kteří se chystají na střední školu. Tuto skupinu vnímáme z našeho pohledu jako tu nejohroženější. Na základní školu, když na ni ukrajinské děti přijmou, tak už na ní také zůstanou. U střední školy to neplatí. A pokud starší děti nebudou umět dobře česky, bude pro ně těžké, aby se na střední škole udržely.

 

To je vaše zkušenost i z dob před válkou?

Ano, tohle bývá velký problém. My takový kurz už šest let organizujeme, o malou výseč těchto lidí se tedy staráme, ale v systému tato nabídka chybí. Ani když ale studenti absolvují náš roční kurz, nemají vyhráno. Střední školy u nás stále nejsou připravené na to, aby do nich vstupoval žák pouze s komunikační úrovní češtiny, protože za rok se dál nedostane. Mnoho studentů pak v prváku končí či přecházejí třeba do učebního oboru.

 

Nebude výhodou, že se Ukrajinci dokážou náš jazyk rychle naučit?

Samozřejmě, že jim to půjde lépe než dětem třeba z Vietnamu. Ale středoškoláci potřebují zvládnout učivo, musí rozumět složitým textům, prostě jsou vystaveni složitému, odbornému a akademickému jazyku… Sami víme, že je snadné objednat si v cizině kafe, ale už si mnozí nedovedou představit, že by na odborné téma přednášeli v angličtině někde na konferenci.

 

Co za současné situace radíte školám?

Základ je intenzivní výuka a socializace, tedy co nejrychlejší inkluze. Důležité je, aby se žáci co nejrychleji naučili komunikační jazyk. Zároveň je třeba dávat je co nejrychleji do tříd s ostatními českými spolužáky, třeba na tělocvik, nebo na předměty, které je baví. Děti jsou nerady dlouhodobě separované, chtějí být normální jako všichni ostatní ve škole. I zkušenosti ze zahraničí ukazují snahu zkracovat dobu separované výuky na co nejkratší čas. Středním školám radíme, aby kladly důraz na podporu v odborném jazyce.

 

Jak je na to české školství připravené?

V letošním školním roce se u nás konečně zavedlo od září povinné vzdělávání pro děti z ciziny, které mají nárok na jazykovou přípravu, kterou jim má zajistit škola. Jde o děti cizí státní příslušnosti, které jsou v posledním ročníku mateřské školy nebo jsou na základní škole.

 

Jak výuka českého jazyka pro cizince v podání škol vypadá?

Každý kraj jako zřizovatel musí určit, ve které jejich škole bude příprava probíhat. Výuka může být i online. Je to dvě stě hodin výuky češtiny, což není pro některé děti dostatečné. Vyhláška má svoje mouchy, například se ukázalo, že se to týká nejčastěji nejmladších dětí a ty nebudou nikam dojíždět a online výuka pro ně taky není vhodná. Každopádně náš vzdělávací systém už začal pracovat v září s tím, že se musíme naučit vzdělávat i příchozí z ciziny. A teď do toho přišla ta obrovská výzva… A to můžeme brát jako příležitost, jak posunout české školství.

 

UVOLNĚTE SE, PROSÍM

V čem to podle vás může být výzva?

Bude to dobrý exkurz do inkluzivního vzdělávání. Princip inkluze je, že všechny děti mají dostat podporu tak, aby mohly uplatnit a rozvíjet veškerý svůj potenciál. Na druhou stranu tady dlouhodobě dopadá jako kladivo na učitele výukový obsah, nadpočetné třídy, malá metodická podpora, žádné supervize. A do toho byl covid. A nyní mají najednou ve třídě dítě či děti, které jim nerozumí. A co si s ním mají počít, když chtějí učit dějepis tak, jak jsou zvyklí?

 

Co na to učitelům říkáte?

Říkáme jim, ať se v této situací uklidní, že tohle nejde vyřešit hned. Na seminářích pro učitele se z nich snažíme sejmout tu tíhu, že chtějí naučit všechno všechny děti stejně. To je nemožné. Musí si říct, co je nejdůležitější, co chtějí, aby si děti z jejich hodin odnesly, a co je zároveň reálné v podmínkách, které mají. My tomu říkáme rýžování zlata, tedy hledání toho nejcennějšího. Pokud nemá učitel asistenta a má třicetihlavou třídu, nezvládne toho tolik, jako někdo s menším počtem dětí a asistentem.

 

Někteří pedagogové se ale neradi smiřují s tím, že jejich předmět má trpět tím, že sleví ze svých obsahových nároků kvůli dětem, které neumí dobře češtinu nebo třeba mají poruchu autistického spektra, anebo proto, že se zrovna nějací rodiče rozvádějí a dítě není v kondici učit se na sto procent.

Je to tak. To jsme viděli už v září, když se změnila legislativa a vícejazyčné děti mohly být uvolněné z některých předmětů, aby mohly na hodinu češtiny. A někteří učitelé se bouřili, že nebudou chodit na jejich hodinu, že jim to bude chybět. My v tento moment říkáme, že první se musí uvolnit učitel. Ano, bude tam mít občas prázdnou židli, ale do dítěte, které neumí pořádně česky, ty znalosti stejně nenaleje. Učitelé jsou často milovníci svých oborů. Proto to šli studovat a chtějí to děti naučit. Taky si často stěžují, že se dnešní děti změnily, že na ně nemohou mít ty samé nároky, které na ně měli před dvaceti lety.

 

Nechtějí připustit, že se doba změnila, a tak se musí změnit i škola?

Ano. Školství je tu ale kvůli dětem, ne kvůli výukovým obsahům. Je potřeba se dívat, co se děje kolem nás, a to děti učit: aby se vyznaly v informacích, aby uměly spolupracovat, aby byly schopné řešit problémy. Vždyť to vidíme právě teď, jak moc je to třeba... Je tu svět, který je plný výzev a hledání řešení, a to je přesně to, co se potřebujeme naučit. Zároveň potřebujeme, aby děti znaly samy sebe, aby věděly, jaký svět kolem sebe si přejí. Musíme si taky uvědomit, že každý jsme jiný a je to tak v pořádku.

 

Chápu, že je to pro učitele složité a že nemají dostatečnou podporu, ale představa, že mají ve třídě Rusa, Ukrajince, někoho s handicapem, někoho velmi talentovaného… to je skutečně výzva v tom, že se tu děti mohou naučit mnoho jen samy od sebe.

Přesně tak, takhle totiž vypadá život. Ale na fakultě vás nikdo neučí, že budete mít třídu plnou individualit. Na to máte možná jeden seminář a rozhodně ne didaktický. Chápu, že to je pro učitele těžké a náročné, a proto taky často vyhoří. Proto jim říkáme, že se musí uvolnit, že jediné podstatné jsou ty živé bytosti před nimi v lavicích a cílem má být, aby ve třídě bylo všem dobře včetně učitele. Děti jsou od přírody zvídavé, ale nesmíte to v nich utlouct.

 

VYČERPANÍ UČITELÉ

Nyní je v Česku něco kolem tři sta tisíc lidí z Ukrajiny, z toho polovinu tvoří děti. Zvládneme to?

Nejčernější scénáře mluví o milionu a půl lidí, což je neuvěřitelný počet a obrovský nápor mimo jiné i pro školy. Pokud se nebudou moct vrátit, bude první rok pouze o přežití. První týden války jsem měla strach z toho, jak tohle zvládneme. Teď už mám ale naději. Pokud budeme věci řešit s rozmyslem a zároveň s vizí a vláda, alespoň podle mne, k tomu zatím přistupuje odpovědně, tak to zvládnout můžeme.

 

Sledovala jste dění v zahraničí, třeba během migrační vlny v Německu v roce 2015? Mohli bychom se od nich nyní inspirovat a poučit se z jejich chyb?

Přiznám se, že jsem to nesledovala. Nenapadlo nás, že bychom něco takového mohli někdy řešit tady. My jsme vždycky řešili inkluzi malého počtu vícejazyčných dětí, a proto máme hodně nakoukaný třeba finský model. Tam se osvědčilo dlouhodobé vzdělávání daného jazyka, v jejich případě finštiny, kterou se tam cizojazyčné děti učí šest let. Zároveň se tam učí i svou mateřštinu, což je nesmírně důležité. Když přijdou o svou mateřštinu a zároveň ještě neumí nový jazyk, přicházejí totiž o čtenářské a řečové dovednosti. Je taky potřeba zaměstnat ve školách učitele z minorit, což má naše ministerstvo v plánu. Určitě ale není cesta vytvářet segregované, pouze ukrajinské třídy. Tomu se musíme vyhnout velkým obloukem.

 

Co bude ještě v našem případě třeba ideálně udělat či změnit?

Hodně dobře pracovat s pedagogy, aby nevyhořeli. Po covidu jsou vyčerpaní a nebude to pro ně snadné. Ale musí tu být zároveň pro ně podpora. Ministerstvo školství a kraje nemohou jen od stolu říct, jak jsou učitelé skvělí, ale že je to na nich. Do škol musí mimo jiné co nejdříve přijít další psychologové, metodici prevence, asistenti, sociální pracovníci. To bylo potřeba už před pandemií a válkou a nyní je to o to víc třeba.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama