Málokdo dokáže pochopit oběti sexuálního obtěžování

Pro české univerzitní prostředí je pojem fakultního ombudsmana novinkou. Diskuse o něm se objevily zejména ve spojení se sexismem a nevhodným chováním na akademické půdě. Na Filozofické fakultě v Olomouci ombudsmana už několik let mají, zároveň mají i přímou zkušenost s případem sexuálního obtěžování. „V případě pedagogů zde hraje zásadní roli mocenská asymetrie, kdy je v akademickém prostředí vnímán učitel jako autorita,“ říká tamní ombudsman Jaroslav Šotola.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Ve funkci fakultního ombudsmana na Filozofické fakultě Univerzity Palackého jste téměř rok. Jak jste se dostal k myšlence kandidovat?

Přišel za mnou loni student z akademického senátu s tím, že by mne rád oslovil jako možného kandidáta. Mou vnitřní motivací pak byla zkušenost s případem sexuálního obtěžování na mém pracovišti, která mi dala nahlédnout, v jak obtížném postavení se mohou někdy studující ocitnout. Uvědomil jsem si, že akademické prostředí nemusí být vždy bezpečné. Mnoho z těch, s kým se bavíte a kdo vystudoval vysokou školu, vysype z rukávu nějakou svoji vlastní zkušenost nebo příběh někoho, koho zná.

 

Taky takový mám, když jsem studovala, naštěstí jen z doslechu.

Je to tak. A to, že něco takového popíráme nebo nevnímáme, mi přijde skandální. Ale nejde jen o sexuální obtěžování. Mělo by nás obecně zajímat, jak se studenti na škole cítí, zda je tam pro ně vytvořené bezpečné prostředí, dobrá atmosféra.

 

Fakultní ombudsman tehdy u této kauzy zafungoval jak?

Velmi dobře, myslím, že to byl moment, kdy si vedení uvědomilo, jak je dobře, že tento institut máme. Moje předchůdkyně velmi pečlivě vyslechla studentky, které se odvážily přijít se svým příběhem. Důležité bylo, že se jednalo o někoho nestranného, komu můžou důvěřovat jak oběti, tak i vedení.

 

Jak vy osobně a se zkušeností, kterou máte, vnímáte problematiku sexuálního obtěžování na vysokých školách?

Stále se ukazuje, že málokdo dokáže pochopit psychologii obětí sexuálního obtěžování. Představa, že konfrontuji toho, jenž mi něco takového provádí, je mylná. Stejně tak je naprosto iluzorní představa, že to někde dokážu říct nahlas a že z toho snad budu mít i nějaké výhody. Zde je potřeba mediátor, který zprostředkuje hlas obětí. Bohužel je známo, že agresoři cílí na dívky ve zranitelné situaci, což v kontextu vysoké školy může znamenat studentky v prvním či druhém ročníku. Když přijdete jako nová na školu, máte představu bezpečného místa, kde jde o poznání, a nevnímáte úplně, že pod rouškou třeba neformálního večírku se skrývá nějaký záměr.

 

 

A predátoři mají navíc šestý smysl vybrat si oběti, které se hůře dokážou bránit.

Přesně tak. Mnoho studentek vám řekne, že to by si ony v žádném případě nenechaly líbit. Jenže ony jsou třeba z jiné rodiny, mají jinou povahu. Některé dívky ale nemusejí tak rychle prokouknout, kdy není vhodné říkat, že jim to sluší. Anebo nevidí nic špatného na tom, že jim nějaká autorita řekne, že jejich myšlenky jsou fantastické, a postupně se dostanou do bludného kruhu nezdravého vztahu.

 

Máte představu, jak něčemu takovému zabránit?

Povaha sexuálního obtěžování se dobře vyjevila na kauze exposlance Dominika Feriho. Vždy trvá nějaký čas, než se podaří na sexuální obtěžování upozornit a něco s tím dělat. I v našem případě hrál ohromnou roli strach za někým s problémem přijít. Studentky mohou být naprosto zahlceny tím, co se jim stalo, a vůbec nevědí, co si s tím počít. V případě pedagogů zde hraje navíc zásadní roli mocenská asymetrie, kdy je v akademickém prostředí vnímán učitel jako autorita. Je to o hodně jiné než na nižších stupních vzdělávání, protože zde hraje roli punc určité výlučnosti, exkluzivity. Projevení zájmu od někoho takového můžete zpočátku vnímat jako potvrzení vlastní hodnoty a právě v tom může být ona specifická past akademického prostředí. Právě proto je nutné inspirovat se západními univerzitami a nastavit mechanismy tak, aby byly vyloučeny intimní vztahy mezi vyučujícími a studujícími. Tedy nastavit zdravé hranice mezi profesním a osobním životem, podobně jako to je například v pomáhajících profesích.

 

Máte pocit, že nyní se ledy alespoň trochu hnuly, že se o tématu sexuálního obtěžování víc a otevřeněji mluví?

Myslím si, že nyní se to láme. Dlouhou dobu to bylo tak, že když se nějaký případ sexuálního obtěžování na nějaké škole objevil, snažili se to všichni ututlat, protože kdyby se o tom mluvilo, ukázalo by to, že je ve škole nezdravé prostředí. Zároveň hrál velkou roli motiv bagatelizace, tedy odkazování na plnoletost studujících, jako by to byla polehčující okolnost pro ty, kteří zneužívají akademické prostředí pro manipulaci s druhými. Teď mi přijde, že už se to obrací a že se naopak za nezdravé prostředí bere takové, kde se o potřebě prevence nemluví a kde nejsou nastavené mechanismy, jak takovou věc řešit.

 

OMBUDSMAN JAKO MEDIÁTOR

Donedávna jste byly společně s Jihočeskou univerzitou jediné dvě vysoké školy v republice, kde ombudsman fungoval. Koho napadlo na vaší fakultě zřídit funkci ombudsmana?

Bylo to z podnětu studentských senátorů v roce 2014.

 

Jaké byly prvotní reakce na tuto novinku?

Určitě nebyly jen pozitivní. Je to svým způsobem cizorodý prvek ve struktuře fakulty a já to chápu. Doteď se stává, že když se vyučujícím ozveme, že chceme něco konzultovat, bývají ostražití. Vidím v očích a gestech lidí, když k nim přijdu do kanceláře, že mají mírné obavy nebo jsou nejistí, co přijde. Mají strach, že budou někde vláčeni, že to na ně bude mít nějaký dopad. Budou mne kontrolovat? Je to udání? Stížnost od studenta? Snažíme se vysvětlovat, že nejsme nikdo, kdy by rozrazil dveře a udeřil, co tady děláte s těmi studenty. Nepřicházíme z pozice moci.

 

Mluvíte v množném čísle. Dodejme proto, že specifikem vaší fakulty je, že pracujete v tandemu. Vaše zástupkyně je kolegyně z katedry historie Michaela Antonín Malaníková. Případy řešíte společně?

Ano, máme tu nově od loňského roku ombudsmana a jeho zástupce. Pravidlo je, že jeden z nich musí být vždy žena a nesmějí být ze stejné katedry. Tím si pojišťujeme, že když by byl jeden z nás nějakým způsobem zaujatý, převezme případ druhý.

 

Co považujete za svůj hlavní úkol?

Pokud řešíme nedorozumění nebo nějaký problém mezi studenty a zaměstnanci fakulty, snažíme se mluvit s oběma stranami a věci si vysvětlit. Je to „win-win“ strategie. Všichni dotyční se mohou něco dozvědět, někam se posunout.

 

Jste tedy něco jako mediátoři.

Přesně tak. Ukazujeme perspektivy obou stran. Chápu, že je to pro mnohé nezvyk. Vysoké školy se sice tváří demokraticky, ale ve skutečnosti jsou hierarchické. My ale obě strany dáváme na stejnou úroveň. Chceme, aby se věc vyřešila. Mediace je „soft power“, jemná vyjednávací moc. Snažíme se lidi dovést k porozumění, kultivované výměně názorů.

 

Řešilo se někdy, že by byl ombudsman u vás celouniverzitní?

Prý se to řešilo a prý to byl i úplně ten původní záměr. Ale asi by to musel být větší aparát, když si vezmete, že filozofická fakulta má pět tisíc studentů a celá univerzita přes dvacet tisíc.

 

Dívala jsem se na univerzitní ombudsmany ve světě, kde mají i třicetiletou tradici. Třeba na Oxfordu mají i takzvané „harrasment advisors“, tedy něco jako poradce ve věci obtěžování.

Podle mě má institut ombudsmana dva rozměry. Jeden je reaktivní, tedy že dostáváte podněty a na ně reagujete, řešíte je. To je základ. A pak je role proaktivní, kdy se aktivně snažíte vytvářet na škole zdravé prostředí. Dokážu si představit, že by třeba takový „harrasment advisors“ školili zaměstnance školy. Upřímně, někdy to ani pro nás pedagogy není jednoduché, když přijde třeba studentka na zkoušku v minisukni. To jsou situace, kdy se ani učitel nemůže cítit komfortně. A žádným tréninkem jsme neprošli.

 

To ale žádá odvahu o tom otevřeně mluvit.

Ano, asi bychom se všichni cítili trochu trapně, ale nebylo by to o indoktrinaci, bylo by to o vytvoření prostředí, kde se dokážeme na toto téma bavit, verbalizujeme, co nás trápí, s čím se setkáváme, a mohou se i trénovat určité situace. Tak bychom se učili vzájemnému respektu a tomu, že co je pro jednoho ještě v pořádku, pro druhého už může být za čarou.

 

S jakými problémy se na vás studenti v posledním roce obraceli?

Nejčastěji se jedná o problémy spojené se zkoušením, a to hlavně u státních závěrečných zkoušek. Jedná se o nastavení jasných podmínek jejich průběhu nebo nespokojenost s hodnocením. My nijak nemůžeme zasahovat do hodnocení, ale náš vstup je signál pro obě strany: pro studující, že není fakultě jejich názor lhostejný, a naopak pro katedry, že třeba musí lépe komunikovat některé náležitosti zkoušení.

 

Jsou některé skupiny vysokoškolských studentů ohroženější více než ostatní?

Určitě, jednak jsou to studenti, kteří mají nějaké znevýhodnění, ať už tělesné, nebo duševní, ale zde se velmi progresivně situace mění, univerzity mají podpůrná pracoviště a ta spolupráce jde skvěle. Druhá skupina jsou zahraniční studenti a u nich selháváme úplně. Nedokážeme plně nahlédnout, jaké problémy řeší. A pak je tu téma studenti Ph.D., kteří jsou studenty i kolegy zároveň, což s sebou nese mnoho otázek, co mohou, nemohou, musí, nemusí.

 

 

Minulý týden jste byl v Praze na konferenci ministerstva školství Dny vzdělávací činnosti vysokých škol, kde se na jedné z přednášek řešilo i téma školních ombudsmanů. Co jste se tam dozvěděl?

Jedním z hlavních řečníků byl rakouský vysokoškolský ombudsman Josef Leidenfrost, který pracuje pod rakouským ministerstvem školství a mohou ho využívat všechny vysoké školy v zemi, zejména pokud nemají svého vlastního ombudsmana. Tak to tam funguje dvacet let. Překvapilo mne, že každý rok vydává anonymizované případy, které řešil. Neumím si to v našem prostředí představit, ale je skvělé, že se může veřejnost podívat, co ombudsman řeší, k jakým případům tam dochází a co doporučuje.

 

Pokládala jsem tu samou otázku i Kláře Laurenčíkové, která je od letošní zimy dočasnou ombudsmankou v Praze na FAMU. Myslíte, že funkce fakultního ombudsmana může pomoct změnit v nějakém ohledu nastavení nejen dané školy, ale i společnosti jako takové?

Je to dobrý okamžik, kdy můžeme nahlédnout, že když někoho posuzujete nebo hodnotíte, tak to s sebou nese nebezpečí, že budete přehlížet potřeby a úhel pohledu těch, co jsou hierarchicky pod vámi. To platí pro společnost, pro sexismus, pro vztahy mezi majoritou a minoritou. V univerzitním prostředí jsou někdy hlasy studujících upozaděné. My se je snažíme vyzdvihnout. A věřím, že je pro každého i mimo univerzitu přínosné, pokud zažije kultivované otevřené prostředí, kde se nebojíte říci svůj názor, přestanete být pasivní, přestanete žít v tom postkomunistickém schématu lidí, kteří věci přehlížejí nebo se neozvou.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama