Musím si dávat pozor, abych neschytal moc ran

Závodně plavat začal ve dvanácti letech, nejlépe mu vždycky šly vytrvalostní závody. I proto zůstal u dálkového plavání. Na olympiádě v Tokiu bude pětadvacetiletý Matěj Kozubek závodit na trati dlouhé deset kilometrů. Co je na dálkovém plavání nejtěžší? Plavec občas dostane od jiného plavce ránu. „Je to kontaktní sport. Každý si chce urvat co nejlepší místo, takže na bójkách to bolí,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kde jste plaval během koronavirové pandemie?

Loni chvíli po začátku jsme ještě asi měsíc plavali v Praze v Podolí. Pak když se to přes léto trochu rozvolnilo, se už dalo trénovat normálně. Na podzim jsme ale měli zase výpadek od vody asi na šest týdnů, a poté jsme měli zařízený bazén v Kohoutovicích v Brně.

 

Takže jste ani moc nepocítil, že byly bazény dlouhou dobu zavřené?

Určitě pocítil. Každý týden výpadku je znát. Snažili jsme se nějak udržovat i tréninkem na suchu, ale cit s vodou je důležitý. Normálně plavu každý den kromě víkendu. Když nejsou závody, tak většinou i v sobotu.

 

Jak vypadá váš běžný trénink?

Většinou mám každý den trénink ve vodě, dvakrát dvě hodiny. Na jaře před hlavními soutěžemi pak přidáváme i třetí hodinu. Jde o to zvyknout si na delší plavání, kvůli závodu na dvacet pět kilometrů. Já většinou „suchý“ trénink moc nedávám, na běhání nejsem, to spíš kolo, švihadlo nebo nějaké posilování s vlastní vahou. Ale zatím mi to, myslím, úplně nechybělo. Možná by mi to k něčemu pomohlo, ale mě to nebaví a nejde mi to. Kdyžtak si přidám spíš něco ve vodě.

 

 

Kolik uplavete kilometrů?

Za ty dvě hodiny tréninku uplavu většinou sedm osm kilometrů, jak to vyjde. Snažíme se to směřovat k osmdesáti kilometrům týdně. Když jsme na soustředění, tak to bývá přes 100 kilometrů.

 

V bazénku na gumě

Četla jsem, že jste během pandemie trénoval i doma v malém bazénku, je to tak?

To bylo na začátku, když zavřeli bazény, tak jsem si doma ve sklepě napustil nafukovací bazének, abych měl alespoň nějaký kontakt s vodou. Vždycky třeba na půl hodiny jsem se přivázal gumou ke sloupu a plaval jsem.

 

A jaký závod tedy nejčastěji plavete?

Nejčastější závod, i ten, který se poplave na olympiádě, je deset kilometrů. Pak na mistrovství světa nebo Evropy se plavou tři tratě – 5, 10 a 25 kilometrů – a štafeta. Tu ale my moc často neplaveme.

 

Jak dlouho se plave deset kilometrů?

Venku bývá každý závod jiný a panují na něm jiné podmínky. Záleží také na tom, jak pořadatelé tu trať naměří. Většinou to je ale přibližně hodina na pět kilometrů, takže těch deset kilometrů se plave kolem dvou hodin.

 

Na olympiádě se poplave také venku?

Ano, v zálivu v moři.

 

To znamená vlny?

Vlny tam nejspíš moc nebudou, vzhledem k tomu, že podle mapy to vypadá dost uzavřené. Nicméně může se tam stát cokoliv.

 

Mrtvý jazyk

A slaná voda vám nevadí? Jste na ni zvyklý?

Vždycky je to následně cítit, hlavně na puse, to je nejhorší. Ale zatím jsem to vždycky přežil. Těch deset kilometrů se dá zvládnout. Když jsem ale jednou v moři plaval 25 kilometrů, tak to mě ještě dlouho pálilo v krku a minimálně do večera jsem měl úplně mrtvý jazyk, necítil jsem vůbec žádnou chuť.

 

Ty dvě hodiny během závodu vydržíte bez pití a bez jídla, nebo se nějak občerstvujete?

Občerstvujeme se. Záleží přitom na tom, jak dlouhé je jednotlivé kolo. Většinou je na kole jedno občerstvovací molo. Když jsou kola delší, maximálně 2,5 kilometru, tak někdy pořadatelé přidají i druhé občerstvovací molo. Tam si v průběhu závodu dávám nějaký ten iontový nápoj třeba s energetickým gelem. Je to i taková podporu proti té soli. Na pět kilometrů se neobčerstvuje vůbec. Na 25 kilometrů si pak plavci přidávají do pití třeba i kousek banánu nebo nějaké energetické tyčky. Těch pět hodin už je dlouhých.

 

 

Na co během závodu myslíte?

Je to kontaktní sport, takže často myslím na to, co se děje ve vodě. Když člověk plave v balíku s ostatními plavci, tak se většinou snaží najít si co nejlepší místo. Záleží na tom, jakou má kdo taktiku. Já se snažím být většinou vepředu a najít si tam nějakou pozici, abych nedostal moc ran a aby se mi tam dobře plavalo. A když zrovna nemyslím na to, co se děje ve vodě? Před závodem si pouštím různé písničky, takže mi vždycky nějaká uvízne v hlavě a zpívám si ji.

 

Máte nějaký rituál před závodem? Nebo i talisman, který si s sebou vozíte?

Poslouchám takové hodně energické písně, například power metal nebo hard rock. A pokud jde o nějaký rituál, tak si většinou večer před závodem pouštím Naruta, což je japonský animovaný seriál. To je taková moje úchylka. Jako talisman si s sebou vozím takový malý náhrdelník se žraločím zubem.

 

Loktem do spánku

Co je na dálkovém plavání nejtěžší? Na co si musíte dávat pozor?

Musím si dávat pozor, abych neschytal moc ran. Nebo když ránu schytám, tak aby to nebyl moc velký problém. Zažil jsem třeba, že plavci vylézali z vody s rozseknutým obočím, protože dostali loktem nebo nohou do brejliček. Pro mě to bylo nejhorší asi letos na mistrovství Evropy, kdy jsem dostal loktem do spánku. Z toho jsem byl trochu otřesený, ale doplaval jsem. Nicméně asi jsem si přitom cvaknul zubama, takže jsem si uštípl kus zubu.

 

To jsem netušila, že je to tak drsný sport...

Je to kontaktní sport. Plavci se snaží udělat si v balíku co nejlepší místo, takže je i potřeba dávat bacha na to, co se v závodě děje. Ve chvíli, kdy vepředu nastane nějaký únik, je potřeba ho zachytit co nejdřív. Když se tam udělá díra třeba pět metrů, tak už se to většinou špatně dotahuje, a navíc to stojí hrozně moc sil.

 

A ty rány loktem se odehrávají během celého závodu, nebo jen u bójek?

Záleží na tom, v jakém jsou plavci postavení, jestli jede větší balík, nebo spíš had. Víc ran se dostává v balíku. Rozhodčí se to snaží hlídat, ale ne všechno vidí a spousta ran padne třeba i omylem, nebo ne úplně naschvál. Všichni si hlídají, aby měli co nejlepší trasu. Na bójkách se každý snaží urvat si co nejlepší místo, aby se tam nezdrželi, takže tam těch ran padne většinou víc. A třeba i kopance, protože někdo si k tomu jakoby přikopne prsový kop, i když většinou se jede spíš kraulem. Takže na bójkách to bolí.

 

Trénujete třeba i to, jak být ve střehu? Jak nedostat ránu?

Tohle jsme tedy nikdy netrénovali, ani nevím, jestli to jde. Nejlepší na to, jak se naučit rány přijímat nebo být vůči nim odolný, je závodit a hlavně venku.

 

Pauzy od vody

Měl jste ale za poslední rok vůbec možnost závodit venku?

Moc ne. Loni jsme ještě těsně před lockdownem byli na Evropském poháru v izraelském Ejlatu. Pak jsme přes léto odjeli jen závody u nás, na konci léta jsme tedy ještě byli na otevřeném mistrovství Rakouska ve Vídni. Teprve letos se začaly nějaké závody konat, i když v těch přísných bublinách. V březnu jsme byli na prvním závodu světového poháru v katarském Dauhá, na začátku května se konalo mistrovství Evropy v Budapešti, a pak už jen to Portugalsko, kde se uskutečnil kvalifikační závod na olympiádu.

 

Jak byla příprava fyzicky a psychicky náročná? Navíc, když byla olympiáda o rok odložená?

V průběhu loňského roku jsem změnil klub a trenéra a myslím, že to dopadlo docela dobře. Byly tam nějaké pauzy od vody, což se dohánělo trochu hůř, ale udělali jsme s trenérem všechno pro to, aby se to zvládlo. Jestli to bylo nějak extrémně psychicky náročné? To si nemyslím. Spíš jako pro každého tím, že byl člověk pořád zavřený a nikam pořádně nemohl. Pokud jde o fyzickou stránku, tam bylo nejhorší se do toho vždycky dostat po nějaké té pauze od vody.

 

A červnový závod v portugalském Setúbalu, kterým jste se kvalifikoval na olympiádu, byl hodně těžký?

Poměrně dost. Pro mě byla vždycky trochu nevýhoda, když se plavalo v neoprenech. Voda v Setúbalu měla 18,8 stupně, což znamená, že si plavci mohou vybrat, jestli chtějí plavat v neoprenu, nebo ne.

 

Jaká pro to platí pravidla?

Normálně máme závodní plavky certifikované mezinárodní plaveckou federací. Když je teplota vody od 16 do 18 stupňů, tak jsou neopreny povinné, pod 16 stupňů se neplave. 18 až 20 stupňů znamená, že jsou neopreny dobrovolné, a 31 stupňů je horní hranice, do které se plave. Já jsem v neoprenu nikdy moc neuměl závodit, nebyl jsem schopný v něm vyvinout až takovou rychlost, a když jsem chtěl jít do maximální rychlosti, tak to hodně bolelo, jak je tam odpor proti té gumě. Nejsem žádné tintítko, tak se do toho i ztěžka soukám. Ale naštěstí jsem dostal pár rad, jak závod s neoprenem zvládnout, a povedlo se to.

 

Rozdávalo se dost ran

Jak ten závod tedy vypadal?

Snažil jsem se být někde víc na čele a celý závod jsem se propracovával víc a víc dopředu. Rozdávalo se tam dost ran a tím, že se plavalo v neoprenech, to bylo ještě horší. Navíc v Setúbalu jsou poměrně silné proudy, takže na jednu stranu to docela jelo, ale na druhou jsme plavali i o chvíli pomaleji než holky. Na konci pak cílová brána nevzala můj čip, takže se čekalo na rozhodnutí rozhodčích z cílové kamery a ti si mě nejdřív popletli se Švédem, takže vyhlásili jeho, že pojede na olympiádu. Pak ale řekli, že udělali chybu a že pojedu já. Byl jsem hrozně rád, že to vyšlo. Na druhou stranu mi ale bylo i trochu líto toho Švéda.

 

Na olympiádě vás tedy čeká deset kilometrů v mořském zálivu, jak to vidíte? Jaká je konkurence?

Dálkové plavání je na olympiádě asi počtvrté a poplave jen 25 plavců, což je poměrně málo. Teď ještě potrénuju v Česku, a pak týden před závodem odletíme do Japonska, takže aklimatizaci bychom měli zvládnout. Ten závod bude podle pořadatelů těžký, bude velké teplo, vysoká vlhkost vzduchu, i voda bude mít ke 30 stupňům. Bude to asi drsné a konkurence je velká. Pár plavců, kteří se kvalifikovali, jsou super rychlíci z bazénu, kteří závodí na 1 500 metrů. Ale uvidíme. Poperu se s tím.

 

A kdy vůbec plavete?

5. srpna. Startujeme asi v půl sedmé ráno, aby nebylo tak velké vedro. Na závodě potřebujeme být asi dvě hodiny předem, předtím snídaně, takže budeme vstávat někdy mezi třetí a půl čtvrtou ráno.

 

A těšíte se?

Určitě, bude to nová zkušenost. I když budeme v podstatě jen zavření ve vesnici a budou nás každý den testovat. Já úplně nemám rád, když někdo říká, že se dostal na olympiádu a jede si to tam užít. Chci předvést co nejlepší závod, ale zároveň doufám, že si to tam i trochu užijeme.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama