Moderní elektrokola jsou jinde, počítejte s propojením na net

Letos vám bylo pětačtyřicet. Dá se dělat profesionální cyklistika i v tomto věku?

Profesionální cyklistika má mnoho podob. Profesionálního cyklistu definuje to, že má ježdění na kole jako práci, která ho živí. Může to být závodník z týmu na Tour de France, ale zrovna tak i freestyler, který skáče na skocích v parku, nebo cestovatel, který sbírá zážitky z jízdy na kole po světě. U všech záleží, jestli jsou pro své sponzory, partnery nebo třeba „jen“ fanouška dost zajímaví, aby je ježdění uživilo.

 

Dobrá, tak kde se v tuhle chvíli nacházíte vy?

Období závodění mám už za sebou. Vysloveně sportovní cyklistika na světové úrovni je dneska náročná i pro kluky, kterým bych mohl dělat tátu. Já se v cyklistice věnuji tomu, co je na pomezí sportovního managementu a marketingu s tím, že se s výrobci aktivně podílím na vývoji nových produktů, jako jsou pláště, řazení a další komponenty. Je to práce, která není vidět, ale je spojená s cyklistickou scénou.

Co vám to dává?

Umožňuje mi to zůstat stoprocentně na kole. Díky tomu nemusím hledat práci jinde a můžu se soustředit čistě na to, co mě baví. V roce 2009 jsem skončil s prací a rozhodl jsem se, že se budu živit jenom cyklistikou. Když jsem před pěti lety ležel v nemocnici po operaci kolena, přišla za mnou sestra a snažila se mi doporučit, abych se ve svém věku pomalu rozhlédl po nějaké jiné práci. Ale já se nechci rozhlížet po jiné práci! Kdybych se cyklistice nevěnoval naplno a neustále přemýšlel, kde si nechat zadní vrátka, nemohl bych svou práci dělat dobře. Tohle přesvědčení mi vydrželo doteď. Nebudu si krýt záda a nebudu hledat jiné věci, kdyby se mi tohle náhodou podělalo.

 

Z jaké věci jste měl v poslední době radost?

Nejsem sportovec, který by se honil za výsledky a časy. Já chtěl od kola vždycky něco víc. Jsem takový cirkusák, klaun a chtěl jsem na kole dělat zajímavé věci. Líbilo se mi, jak svůj sport vnímá surfař Garrett McNamara, který sjíždí třicetimetrové vlny. Řekl, že dáváme spoustu úsilí, energie i peněz do toho, abychom si pak užili deset vteřin jízdy. Já si tenhle moment užil letos na jaře, kdy jsem v Moabu v Utahu sjel na kole jednu skoro kolmou skálu. Nahoru mi kolo pomohli vynést kluci horolezci. Jednou jsem se koukl za hranu a poslal to tam. Možné to bylo jen proto, že tamější skály mají tvar jako U rampa a člověk se dole nezabije.

 

A co zdraví? Projevuje se ve vašem věku jinak než ve dvaceti?

To je jasný, že projevuje. Moje tělo je po všech letech extrémního sportování rozškubané. Úrazů jsem zažil moc. Přišel jsem o slezinu a polámal jsem si tolik kostí, že by jejich výčet vydal na dlouhý odstavec. Vedle toho jsem si musel srovnat hlavu, což se stalo teprve před pěti lety.

 

Jak to?

Psychický tlak ze sportu i sponzorů mě položil na kolena a musel jsem vyhledat pomoc, která mě dovedla na alternativní cestu. Dal jsem se na duchovní směr, abych vůbec začal vnímat svoje tělo a nechtěl od něj brát, ale taky mu to uměl vracet. Dnes dokážu poznávat limity svého těla, furt to posouvám dál a jsem z toho sám překvapený. Je to o tom, že na miskách vah musí být vyrovnaná hlava i tělo. Jedno bez druhého nefunguje.

 

Co to znamená v praxi?

Znamená to, že méně jezdím na kole a víc se soustředím na meditaci, protahování nebo balanční cvičení s gumama. Všechno jsou to kompenzační cviky k ježdění na kole, které mě pak o to víc baví. Současně mě hodně nakoplo ježdění na elektrobiku, který beru jako úplně nový sport. Nalilo mi to čerstvou krev do žil a otevřelo nové možnosti.

 

Nejdřív tátovi

Vzpomenete si na svoje první setkání s elektrokolem?

Kdysi dávno jsem elektrola vnímal jako dobrou věc pro seniory, kteří si díky asistenci elektromotoru můžou užívat cyklistiku i v kondici, kdy už by se na normálním kole nesvezli. Jak to šlo, pořídil jsem elektrokolo svému tátovi. Od té doby se ale význam a vnímání elektrokol změnily tak, že mají co nabídnout úplně všem.

 

Co to je?

Největší procento lidí bude elektrokolo využívat jako každodenní dopravní prostředek do zaměstnání. S příchodem moderních elektromotorů úplně odpadla obava většiny lidí, že by je jízda do práce příliš vyčerpala. Elektrokola kombinují bezemisnost jízdních kol s pohodlností skútrů. Druhou kategorií jsou sportovní horská elektrokola. Kdo si dřív po práci jednou vyjel kopec a pak si užil jeden sjezd, dneska díky elektrokolu stihne za stejný čas objet trojnásobek. Všichni máme málo času a elektrokola nám nabízejí možnost, jak z něj vymáčknout co nejvíc.

 

K čemu je využíváte vy sám?

Kromě toho, že si rád zajezdím na trailech, jako freerider často hledám nová místa, která přede mnou ještě na kole nikdo nesjel, a to u nás i ve světě. Dřív jsem dostával kolo na kopec tak, že jsem ho často tlačil nebo nosil na zádech. S elektrokolem ale dokážu vyjet i tam, kde to na normálním kole nešlo.

 

Jak se změnila elektrokola za posledních deset let?

Obrovsky. Za prvné řadu z nich už na první pohled od normálních kol ani neodlišíte. Akumulátory se zmenšily a jsou víc zapuštěné do rámu. Vydrží na mnohem delší výlety a naopak se výrazně zkrátila doba pro plné dobití. Motory jsou menší a výrazně výkonnější. Když jste dřív šlápli do pedálů, elektrokola vás nepříjemně kopla, kdežto dneska je nástup asistence plynulý a dá se individuálně regulovat. Elektropohon už mají nejen běžná kola, ale využívá se v dalších kategoriích. Mají ho kola sjezdová, horská, skládací a nákladní s velkou korbou na vožení těžkých věcí.

 

Na co se můžeme připravit v blízké budoucnosti?

Už teď se elektrokola propojují s internetem. Chytrý systém nabízí možnost využívat buď systémový displej, nebo si na řídítka upevnit svůj vlastní chytrý telefon, stáhnout si do něj aplikaci a veškeré informace o jízdě sledovat přímo na něm, plánovat v něm trasu, hledat si cíle nebo sdílet své sportovní výsledky s oblíbenými fitness aplikacemi. Po jízdě vám ukáže i to, kolik emisí CO2 se vám podařilo ušetřit tím, že jste si pro cestu místo auta vybrali elektrokolo.

 

Někde jsou elektrokola vnímaná kontroverzně. Provozovatelé některých bikeparků elektrokola nechtějí. Proč?

Když se budeme bavit čistě o jízdě do kopce, mnoho trénovaných cyklistů nedokáže překousnout situaci, kdy je ve stoupání předjíždí víkendový jezdec s pneumatikou kolem pasu jenom proto, že mu pomáhá elektromotor. To je první důvod, proč někde elektrobikery nevítají s otevřenou náručí. Samozřejmě je to především otázka sebevědomí. Druhá – a nepochybně významnější – výtka se týká toho, jak se jízda na elektrokolech může podepsat na stavu uměle vybudovaných trailů.

 

 

Jak?

Tím, že jsou elektrokola obecně těžší, jízda na nich může víc zatěžovat povrch a tím způsobovat rychlejší opotřebení trailů, jejichž výstavba stojí peníze, úsilí lidí i čas. Z toho důvodu jsou v některých střediscích elektrokola zakázaná. A hlavně ski resorty v létě vydělávají na provozu lanovky, které s elektrokoly ztrácejí smysl.

 

Jaký je váš pohled na tuhle věc?

Já osobně si myslím, že zakázat elektrokola úplně není rozumné. Lidi na elektrokolech jezdit nepřestanou. Naopak jich každoročně přibývá. Jen v Česku se ročně vyrobí přes tři sta tisíc elektrokol a něco přes sto tisíc se jich tady i prodá. Zbytek jde na export. Elektrokola jsou trend, před kterým se nedá utéct ani před ním zavřít oči. Vzpomínám si na dobu, kdy některá střediska nepouštěla snowboardisty na lanovky. Z hlediska současné zkušenosti je to směšné, ale tehdy to tak někde viděli. Ve střediscích jako Portes du Soleil ve Francii, Livigno v Itálii nebo Salzkammergut v Rakousku už pochopili, že e-bikeři představují velké procento návštěvníků, a snaží se jim nabídnout něco navíc, třeba speciální výjezdové traily a další traily, po nichž zase mohou sjíždět zpátky do údolí.

 

S elektrokoly je spojená ještě jedna kontroverze, kterou je tuning elektromotorů. Jaký na něj máte názor?

Na první pohled to vypadá jako dobrý nápad – upravím si motor a budu jezdit rychleji. Je to ale velice nebezpečné.

 

Proč?

Tuningové sady umožňují, aby se podpora elektromotoru nepřerušila při dosažení maximální rychlosti 25 km/h, ale pokračovala daleko za tuto hranici, někdy až do rychlosti přes 70 km/h. Konstrukce elektrokol ani jejich vybavení včetně brzd ale na takové použití nejsou normálně určeny. Tuning ohrožuje jak samotného uživatele, tak ostatní účastníky silničního provozu. Vedle toho ale čipování elektrokol vytváří i půdu pro možné zákazy ze strany státních institucí.

 

Jak to myslíte?

Elektrokolo s čipem, který umožní dosahování rychlostí běžně dosahovaných třeba mopedem, už není možné považovat za kolo. Pokud by se tuning rozšířil a na silnicích by běžně jezdila elektrokola šedesátkou, úřady by na to musely nějak reagovat. Do budoucna by to mohlo přinést spoustu omezení. Kromě povinného nošení přilby, s nímž bych určitě souhlasil, by mohlo jít o věci, které si nikdo z normálních uživatelů elektrokol nepřeje: třeba povinné používání registrační značky, pravidelné technické kontroly, povinná ručení a tak dále. V takovém případě by to čipaři zkazili nám všem.