Táta jel do Berlína, věřil, že sport je naprosto fér

Mnoho let se věnujete podnikavým ženám ve vaší rodině. Proč byl otcův příběh tak dlouho stranou vašeho zájmu?

Moje maminka vedla módní salon v centru Prahy. Když jsme po roce 1948 emigrovali z Československa do Ameriky, byla to právě ona, kdo živil celou naši rodinu. Uměla čtyři jazyky, dokázala se rychle zorientovat v novém prostředí a brzy měla zakázky nejen v české krajanské komunitě, ale i mimo ni. Můj otec byl v domácnosti, vychovával mě a později i mé bratry. Byl taková trochu netradiční chůva, protože v té době rozhodně nebylo obvyklé, aby se muž staral o děti, ale jeho to ohromně bavilo. Naučil mě češtinu, ale hlavně nás vedl ke sportu, protože to byla jeho celoživotní vášeň. Dlouho mi ale přišlo, že otcův příběh není až tak zajímavý oproti tomu, co zvládla moje maminka.

To skoro zní, jako by sice žil v Americe, ale mentálně zůstal v Československu.

Takhle jednoduché to nebylo. On miloval americký životní styl a vždycky říkal, že už nikdy nechce žít v malé zemi, protože se obával, aby se nestalo něco podobného jako v Československu za války a po roce 1948. Měl moc rád americkou krajinu, hlavně pláže a hory. Takže Amerika pro něj byla splněný sen. Ale zároveň udržoval velmi intenzivní kontakty s krajanskou komunitou. Tenkrát byla v New Yorku spousta zajímavých lidí z Československa. Mohl s nimi mluvit česky, stejně jako s námi doma. On byl velký vlastenec, ostatně můj bratr Tomáš se jmenuje po prvním československém prezidentovi. Otec si později sehnal práci, která byla trochu paradoxní. Před válkou měla jeho rodina továrnu a v Americe pracoval jako dělník v továrně… Měl takový specifický rituál. Po šichtě se stavil v pekárně, koupil čerstvý chleba, doma si ho namazal sádlem a posolil. Jen díky němu umím česky, učil nás české písničky a recitoval českou poezii. Postupně se sice naučil anglicky, ale měl silný akcent. Muselo pro něj být frustrující, že se nemohl v té cizí řeči vyjádřit, jak by chtěl.

A jak ho vnímali Američané?

Můj otec reprezentoval Československo na dvou předválečných olympiádách ve vodním pólu. To byl sport, který Američané po válce téměř vůbec neznali. Otec byl hodně orientovaný na fyzickou zdatnost. Jezdil přes celý New York, aby si mohl zaplavat v bazénu, a pak šel na masáž, což tenkrát působilo dost exoticky. Američané jeho životnímu stylu nerozuměli. V 50. letech ještě nebyl ten stejný kult fyzické zdatnosti, jako je dnes. Zato pro krajany byl můj otec sportovní legenda. Před lety jsem potkala Arnošta Lustiga ve Washingtonu a první, co řekl: „Tak ty jsi dcera toho slavného sportovce Epsteina!“

Prý jste dlouho vůbec netušila, že byl před válkou slavný sportovec. Proč o tom otec nemluvil?

Tohle je něco, co znám nejen z vlastní rodiny, ale také od dalších lidí, jejichž rodiče přežili koncentráky. Buď o tom období mluvili pořád dokola, anebo vůbec. Maminčin příběh byl pro mě srozumitelný také díky tomu, že jsem byla v kontaktu s její dlouholetou kamarádkou Kitty, která byla skoro jako její sestra. Vyprávěla mi o předválečné Praze, ale také o tom, co jim pomohlo přežít v koncentráku. Zato otec o příbuzných ani o válce vůbec nemluvil. Za války nacisté vyvraždili celou jeho rodinu, a jediné, co jsem věděla, bylo, že pocházeli z Roudnice nad Labem. Když jsem tam v 90. letech přijela poprvé, zaujalo mě, že otcova rodina vlastnila dům v centru a měli továrnu.

Terezín, Osvětim

Kde jste začala rodinné pátrání?

Nejdřív jsem potřebovala pochopit, proč se otec dal na vodní pólo. Tento sport pochází původně z Anglie a postupně se dostal do střední Evropy, kde byl v meziválečném období velice populární. Můj otec vyrůstal v Roudnici a odmalička chodil plavat do Labe. Díky tomu měl velmi vysportovanou postavu. Když se někdy zmínil o sourozencích, řekl, že jeho mladší bratr byl „nezdravý“, ale nikoli v tom fyzickém duchu, ale mentálně postižený. Možná proto se otec snažil být co nejvíc fyzicky zdatný. Měl velké štěstí, že ho rodina podporovala ve sportu, a to hlavně díky tomu, že jeho starší bratr byl předurčen jako pokračovatel rodinné firmy. Začátkem 20. let se můj otec přestěhoval do Prahy, kde se stal členem Československého plaveckého klubu a nadchlo ho vodní pólo. Po otci se dochovaly stovky fotografií z tohoto období. Jezdil na závody po celé Evropě.

Jak se mu podařilo dostat na olympiádu do Berlína, kde byla v roce 1936 velmi protižidovská atmosféra?