Když si klienti s koněm Sagim povídají, zapomenou na svět okolo sebe

Kam s terapeutickým koněm Sagim nejčastěji jezdíte?

Nejčastěji jezdíme do domovů seniorů a hospiců. Zaměřili jsme se především na seniory a klienty v paliativní péči. Již delší dobu jsem ale v kontaktu s týmem okolo budoucího dětského hospice Dům pro Julii v Brně. Jakmile bude hospic hotový, naše cesty povedou i tam.

 

Jak taková terapie probíhá?

Dá se říct, že je to pokaždé jiné, ale i stejné. Po příjezdu věnuji chvíli přípravě koně, klienti a personál mají mezitím prostor se nachystat. I když přijedeme dřív, nastane shon a všichni jsou moc nadšení. Postupně vše utichá, věnujeme se každému klientovi zvlášť. Sagi pomalu přistupuje k lůžku nebo invalidnímu vozíku. Ta radost v očích je pro nás největší odměnou. Pro klienty je to obrovský zážitek. Pohlazení a kontakt s koněm v nich otevírají velké emoce a vzpomínky. Moc dobře si uvědomuji, že někteří do pohlazení Sagiho nosu dávají všechny své síly. Každému nechávám tolik času, kolik potřebuje. Není kam spěchat.

 

Většinou jste venku?

Ano, je to i příjemnější. Klienti se dostanou ven a zároveň máme dostatek bezpečného prostoru. Vždy se ptám každého klienta, jestli má vůbec zájem o kontakt, protože řada z nich může mít z koně strach. V žádném případ je do ničeho nenutím a držím rozumný odstup, aby se klienti cítili dobře. Jednou si dokonce dvě klientky v hospici hladily koně vůbec poprvé v životě a měly z toho velkou radost. Snažím se spolupracovat s personálem, abych věděla, zda daný klient například nevidí, neslyší a podobně, abych tomu setkání se Sagim přizpůsobila.

 

Nikdy je nenutím

A co děláte, když nechtějí?

Nikdy je nenutím. Vždycky nabídnu, aby mi dali vědět, kdyby si to rozmysleli. Většině to nedá a koně si nakonec chtějí pohladit taky. A jsou na sebe moc pyšní, že to dokázali. Někdy jim nabídnu pomocnou ruku, cítí se tak jistěji.

 

Sagiho si jen hladí, nebo dělají i něco jiného?

Když mají zájem, tak si koně jen hladí, většina klientů si s ním ale povídá, ale hlavně se usmívají, někdy přijdou i slzy. Společně si můžeme vykládat o koních. Někdy stojíme mlčky, položí si hlavu na Sagiho čelo a jen tak jsme. Řada lidí při kontaktu se Sagim začne vzpomínat, jak rodiče měli koně a jak jim je komunisti sebrali. Moc ráda poslouchám životní příběhy. Za tři roky návštěv jsem potkala neuvěřitelné osudy a moc si vážím toho, že je se mnou klienti sdílí.

 

Mají klienti zájem i o něco dalšího?

Mohou si třeba vyzkoušet Sagiho vyčistit. Někdy zkusíme malou procházku. Většinou si ho ale jen hladí nebo si s ním povídají. Několikrát se mi stalo, že klienti, kteří předtím nekomunikovali, tak se právě se Sagim snažili mluvit. Když si se Sagim povídají, je vidět, že se úplně oprostí od toho, co se děje kolem nich. Je jen tady a teď. Pomáhá jim to zapomenout na bolest, při kontaktu se soustředíte na koně a bolest se stává vedlejší. To vám může potvrdit řada lidí.

 

Byli jste se Sagim někdy i uvnitř?

Ano, většinou v zimě. Ale vždy musíme mít dostatek místa kvůli bezpečné manipulaci.

 

Jak vás vůbec napadlo, že by zrovna Sagi mohl být terapeutickým koněm?

V roce 2019 jsem měla ošklivý úraz a velmi dlouho jsem rehabilitovala. Právě vedle Sagiho jsem udělala první kroky o berlích. Byl neuvěřitelně vnímavý, citlivý a ohleduplný, přesně věděl, kde mám nějaké zranění. Zpětně jsem zjistila, že poznal i skrytý problém v noze, nechtěl mě nechat chodit a pořád mi nohu olizoval. Musí mít pro tyto věci zvláštní cit. I v hospici mi později ošetřovatelky potvrdily, že se Sagi soustředil především na místa, kde měli klienti zdravotní problém.

 

Nejhorší zážitek v životě

Zmínila jste, že jste spadla ze Sagiho, neměla jste potom k němu větší respekt? Nezměnil se váš vztah?

V sedle určitě, to už asi nikdy nebude stejné. To, co se mi stalo, byl pro mě asi nejhorší zážitek v životě. Jezdím, ale respekt zůstává. Sagi za to ale nemohl, to já jsem se nešikovně katapultovala. Když jsem ale vedle něj, tak je to úplně naopak, dává mi neuvěřitelnou jistotu. Vlastně kdyby se tohle všechno nestalo, tak neděláme to, co děláme.

 

Takže tehdy jste zjistila, že má váš kůň výjimečné schopnosti?

Přesně tak. Léčení bylo opravdu dlouhé, párkrát jsem se vrátila do nemocnice. Tehdy mi přišlo náhodou video jednoho koně ve Francii, který navštěvuje hospice, a říkala jsem: To je cesta pro nás! Tak vznikla myšlenka, které jsem se už nepustila a stala se mým snem. Místo litování sebe sama jsem se pustila do přemýšlení, jak nápad realizovat. Další náhoda bylo zapojení nadačního fondu Ježíškova vnoučata plnícího vánoční přání lidem v domovech pro seniory. V listopadu jsem si přečetla přání pána z Velvar, který chtěl navštívit koňskou stáj. Cesta k nám by pro něj byla příliš náročná, tak jsem nabídla, že přijedeme my se Sagim. A to byl začátek našich cest.

 

Musel Sagi absolvovat nějaké zkoušky?

Má zkoušky u České hiporehabilitační společnosti, které se nám tehdy podařily hodně dobře. Myslím, že i díky tomu, že jsme se podobnému výcviku věnovali již dlouho předtím. Jeho obrovským darem je neuvěřitelná náklonnost a empatie k lidem.

 

Je potřeba při terapii dávat na něco speciální pozor?

Určitě. Já jsem v souvislosti s bezpečností hodně přísná. Nikdy nedovolím, aby klienti byli za zadníma nohama. Dbám na to, aby bylo co nejméně rušivých elementů. Je třeba zvláštní, že vždycky když přijedeme, tak jsou všichni hlasití a nadšení, a postupem času se ztišují, někdy i šeptají, aniž bych jim něco řekla. Přijde to samo.

 

**** clink rendering error ****

 

Jak jsem četla, na terapie jste jezdila normálně při práci, to už se nějak změnilo?

Takhle to bylo v letech 2020 a 2021, kdy jsem na terapie jezdila při zaměstnání. Bylo to dost náročné, sedět zároveň na dvou židlích, nad nejrůznější administrativou jsem seděla dlouho do noci. Na konci roku 2021 jsem se rozhodla jít za svým snem a projektu se věnuji na sto procent. Přála bych všem, aby se jejich sen stal jejich prací. Je to práce za odměnu.

 

Přibyla ponička Elis

Jak často někam jezdíte? Jaký je o terapii zájem?

Zájem je opravdu velký, kalendář na příští rok začíná být dost plný, řadu návštěv dlužíme ještě z letošního roku. Některým domovům na Moravě jsem se musela omluvit kvůli velké vzdálenosti. Máme ale pro všechny domovy dobrou zprávu, rozšířili jsme se ještě o jednoho koňského člena, modrookou poničku Elis. Zvládneme tak daleko více návštěv. Sagi se bude v příštím roce věnovat více hospicům a malá ponička Elis zase seniorům. Elis je sice tlustá, ale malá a skladná, takže se vejde takřka kamkoli.

 

Říkáte, že jezdíte hodně, to znamená jak často?

Jezdíme maximálně jednou týdně, pro koně je to velmi náročné. Koně potřebují čas na psychickou regeneraci a odpočinek. Díky darům se nám podařilo letos získat vlastní koňské auto, takže až budeme jezdit na delší cesty, umožní nám to i někde přespávat.

 

Fungujete díky darům, jak se daří peníze shánět?

Nejdřív bych chtěla moc poděkovat našim dárcům a podporovatelům. Díky nim můžeme stále jezdit, moc si podpory všech vážím. V létě se trochu lámal chleba, ale nakonec jsme to díky dobrým lidem okolo nás zvládli. Nechci, abychom byli zcela závislí na darech a grantech, proto poskytuji tréninky a pomoc při přípravě koní pro hipoterapii. K tomu nabízíme workshop s možností vyzkoušení simulátoru stáří.

 

Co to je?

Je to speciální oblek na celé tělo, ve kterém si člověk může vyzkoušet, jak se cítí senior. Workshop nám umožňuje alespoň částečně si na sebe vydělat. Návštěvy v domovech seniorů či hospicech jsou zdarma. Řada lidí se mě ptá proč a já jim na to říkám, že mně to tak dává smysl. Myslím si, že pokud jde o péči o seniory a hospice, tak mají svých finančních starostí dost.

 

Takže plán na nový rok je postupně zapojit i poničku?

Přesně tak. S Elis se teď věnujeme výcviku. Když se zapojí do návštěv, budu moct koně střídat a zvýšit tak počet cest. Ráda bych rovně pokračovala v letošním pilotním programu. Nabídli jsme blízkým domovům možnost návštěvy u nás ve stáji, za což patří velký dík majiteli farmy, který nám vše umožnil. Vedle pohoštění mají senioři možnost seznámit se s chodem farmy, koňmi a ostatními zvířaty. Ani jsem nečekala, jaký to bude mít úspěch.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.