Když si klienti s koněm Sagim povídají, zapomenou na svět okolo sebe

28. prosince 2022

Veronika Volgemutová, Asistenční jednorožec.
Se svolením Hospicu Dobrého Pastýře

Sama měla vážný úraz, který ji připoutal na lůžko. S rehabilitacemi jí ale pomohl její kůň Sagi. Když Veronika Volgemutová zjistila, jaké má kůň nadání a dar, rozhodla se toho využít pro dobrou věc. Založila projekt Asistenční jednorožec a s dotykovou terapií navštěvuje hospice a domovy seniorů. To vše zdarma, funguje tak téměř výhradně díky darům a grantům. „Hladí si ho, povídají si s ním a někteří začnou i vzpomínat, ale hlavně se usmívají, někdy přijdou i slzy,“ říká o svých klientech.

Kam s terapeutickým koněm Sagim nejčastěji jezdíte?

Nejčastěji jezdíme do domovů seniorů a hospiců. Zaměřili jsme se především na seniory a klienty v paliativní péči. Již delší dobu jsem ale v kontaktu s týmem okolo budoucího dětského hospice Dům pro Julii v Brně. Jakmile bude hospic hotový, naše cesty povedou i tam.

Jak taková terapie probíhá?

Dá se říct, že je to pokaždé jiné, ale i stejné. Po příjezdu věnuji chvíli přípravě koně, klienti a personál mají mezitím prostor se nachystat. I když přijedeme dřív, nastane shon a všichni jsou moc nadšení. Postupně vše utichá, věnujeme se každému klientovi zvlášť. Sagi pomalu přistupuje k lůžku nebo invalidnímu vozíku. Ta radost v očích je pro nás největší odměnou. Pro klienty je to obrovský zážitek. Pohlazení a kontakt s koněm v nich otevírají velké emoce a vzpomínky. Moc dobře si uvědomuji, že někteří do pohlazení Sagiho nosu dávají všechny své síly. Každému nechávám tolik času, kolik potřebuje. Není kam spěchat.

Většinou jste venku?

Ano, je to i příjemnější. Klienti se dostanou ven a zároveň máme dostatek bezpečného prostoru. Vždy se ptám každého klienta, jestli má vůbec zájem o kontakt, protože řada z nich může mít z koně strach. V žádném případ je do ničeho nenutím a držím rozumný odstup, aby se klienti cítili dobře. Jednou si dokonce dvě klientky v hospici hladily koně vůbec poprvé v životě a měly z toho velkou radost. Snažím se spolupracovat s personálem, abych věděla, zda daný klient například nevidí, neslyší a podobně, abych tomu setkání se Sagim přizpůsobila.

Nikdy je nenutím

A co děláte, když nechtějí?

Nikdy je nenutím. Vždycky nabídnu, aby mi dali vědět, kdyby si to rozmysleli. Většině to nedá a koně si nakonec chtějí pohladit taky. A jsou na sebe moc pyšní, že to dokázali. Někdy jim nabídnu pomocnou ruku, cítí se tak jistěji.

Sagiho si jen hladí, nebo dělají i něco jiného?

Když mají zájem, tak si koně jen hladí, většina klientů si s ním ale povídá, ale hlavně se usmívají, někdy přijdou i slzy. Společně si můžeme vykládat o koních. Někdy stojíme mlčky, položí si hlavu na Sagiho čelo a jen tak jsme. Řada lidí při kontaktu se Sagim začne vzpomínat, jak rodiče měli koně a jak jim je komunisti sebrali. Moc ráda poslouchám životní příběhy. Za tři roky návštěv jsem potkala neuvěřitelné osudy a moc si vážím toho, že je se mnou klienti sdílí.