Chcete pěkné krveprolití? Pořiďte si zelí, říká mistr zvuku Juraj Mravec

Když jste se v září doslechl o úmrtí královny Alžběty II., co vám hned prolétlo hlavou?

Dost mě to zasáhlo už z toho důvodu, že jsem po většinu předchozí dekády žil v Londýně. No a když jsem se potom díval na královnin pohřeb, říkal jsem si, jak nesmírně se ty výjevy podobají záběrům ze seriálu Koruna.

 

Klidně byste mohl říct „z našeho seriálu Koruna“, protože jste se v něm staral coby o zvukové efekty.

Pracoval jsem na třech prvních řadách a byla to pro mě výjimečná práce, na které jsem, myslím, profesně dost vyrostl.

 

Výjimečná byla proto, že jste díky ní získal nominaci na prestižní cenu Emmy?

Spíš jsem měl a pořád mám radost z toho, že se mi ten seriál upřímně líbí, je to moje krevní skupina. A posunul mě z toho důvodu, že to byl tenkrát před šesti lety seriál s vůbec největším rozpočtem na Netflixu. Ze všech stran na něj byla upřena pozornost a zvlášť při práci na první sérii jsme všichni byli napjatí, jak diváci výsledek přijmou. Bylo to pro mě strhující, a navíc ho přijali skvěle.

 

Rozhovor je k poslechu i ve formě podcastu:

 

K jakým dalším filmům, na kterých jste spolupracoval, máte podobně vřelý vztah?

Z českých je to určitě Kuky se vrací. Ten jsem si oblíbil vlastně už při četbě scénáře a věřím, že ho budoucnost ještě docení, stane se klasikou. Ze zahraničních zmíním třeba Kód Enigmy s Benjaminem Cumberbatchem a dalšími skvělými herci, protože to byla druhá světová válka, velký rozpočet, všechno perfektně fungovalo. A přiznávám, že si profesně hodně užívám střílečky, na které bych se možná coby obyčejný divák nekoukal.

 

Třeba jakou?

Dejme tomu při seriálu Strike Back jsem se přímo vyřádil. Ale obecně platí, že u akčních scén se specialisté na zvuk můžou předvést.

 

Nedávno Netflix nasadil druhou řadu seriálu Winx Saga. Jaký vztah jste si vytvořil k němu?

Je to fantasy určené ze všeho nejvíc asi dospívajícím divákům, ale v mém případě platí totéž jako u stříleček. Bavilo mě to neskutečně, protože když se příběh odehrává v neexistujícím světě, před zvukařem se otevírá nebývalý prostor, úplné hody. Obrazově je všechno hodně efektní, barevné, a vy se o to samé snažíte ve zvuku. Hledáte, vymýšlíte nebo vyrábíte spoustu nových a neobvyklých zvuků, to mám rád.

 

Tisíce odstínů deště

Nahráváte si denně nové zvuky do svého archivu?

Skoro denně. Dnes jsem zatím ještě nic nenahrál, ačkoli když jsem šel k vám do redakce, rozpršelo se a kapky krásně ťukaly do deštníku. Možná to nahraju, až půjdu domů.

 

Kolik zhruba zvuků v archivu máte?

Je jich přes 600 tisíc, a jenom různých podob deště tam už jsou tisíce. Část těch zvuků jsou komerčně vydané nahrávky, které jsem koupil, ale spoustu si jich opravdu lovím sám, je to takové sběratelství. Stává se mi třeba, že přijdu na návštěvu, vidím starý stůl se šuplíky a říkám: „Mohl bych vysouvání toho šuplíku nahrát?“

 

Načež zvuk uložíte do archivu s tím, že se třeba jednou bude hodit?

Přesně tak. Dlouhá léta jsem měl nahraný zvuk starého výtahu z domu na Vinohradech, kde jsem vyrůstal. Nějak jsem tušil, že jednou přijde filmová scéna s výtahem, kam si přesně sedne, a stalo se. Už ani nevím, ve kterém z mých vesměs londýnských projektů bychom tuhle stopu pražských Vinohrad našli, ale je tam.

 

Lovíte zvuky třeba i na dovolené?

Rozhodně, obvykle se mi tam podaří natočit hezká kolekce. Třeba z Itálie si přivezu osmdesát zvuků, u kterých věřím, že se mi občas budou hodit jako koření. Nedávno se třeba stalo, že šla proti mně na dovolené parta opilých výrostků a jeden z nich hodil na zem flašku zrovna ve chvíli, když jsem nahrával. Perfektní! Využiju to při první vhodné příležitosti, kdy herec ve filmu rozbije lahev.

 

Nebylo by jednodušší upustit flašku ve studiu a nahrát zvuk přímo tam?

Nebylo, protože zvuky mají prostorovou perspektivu a každé prostředí jinou akustiku. Ve studiu je zvuk suchý, dokonalý.

 

Z jakého důvodu to je špatně?

Takové zvuky totiž kolem sebe obvykle neslyšíme. Když třeba herci sedí na zahrádce a ťukají si skleničkami, chci si zvuk ťukání nahrát venku i s rušivými vlivy, protože je tam akustika jiná než ve studiu a lidi mají uši vytrénované tak, že to rozeznají. Plus ještě jedna věc – zvuky natočené v reálu mají větší energii, protože například opilec mrští pivní lahví pořádně, zatímco za střízliva ve studiu máte strach, aby vám sklo nevlétlo do očí.

 

 

Proč nevyužíváte primárně zvuky, které znějí už při natáčení na place?

Snažím se je využívat taky, a když se povedou, bývá to cenné. Ale často tyhle takzvaně kontaktní zvuky nemáme, protože natáčení se soustředí na dialogy herců a často je spíš třeba, aby jiné zvuky nerušily.

 

Dáte mi příklad?

Dejme tomu, že v pozadí jde žena v podpatcích. Ty ale v reálu neklapou, aby byl zvuk dialogu čistý, na podlaze je kvůli tomu položený koberec... Když si u okolních stolů v restauraci zdánlivě povídají další hosté, tak ti obvykle jenom naprázdno hýbou pusou. Nebo třeba střílení – při natáčení se nestřílí ostrými náboji, a proto zní jinak, než potřebujeme. Je prostě spousta okolností, které vám znemožňují využívat zvuky pouze z placu.

 

Bez nároku na pochvalu

Když dlouhé hodiny řešíte, nebo dokonce vyrábíte jediný zvuk, nepřipadáte si občas jako cvok?

Často. Ono to určitě vypadá komicky, když vede několik dospělých lidí smrtelně vážnou debatu o tom, jestli jsme našli správný zvuk zavírajících se dveří. A co teprve, když kvůli zvukům do krvelačné scény demolujeme hlávku zelí!

 

To skutečně děláte?

Jasně, zelí je na masakry výborné. Když ho těsně u mikrofonu trháte na kousky nebo do něj zajíždíte nožem, slyšíte průnik masem i praskající kosti, a tyhle poměrně nechutné zvuky se v naší profesi dají dobře využít.

 

Na jakém filmu pracujete teď?

Na čtyřdílné sérii z rybářského prostředí v hrabství Cornwall, je to pro jednu britskou televizi.

 

Takže natáčíte vlny a žbluňkání?

Zrovna kvalitních zvuků moře mám v archivu spoustu, ale víte, co jsem třeba udělal? Oslovil jsem kolegy, kteří mají ke Cornwallu vztah, aby mi naposílali nahrávky konverzací s tamním akcentem. Když bude potřeba dát nějakou tichou a nepodstatnou konverzaci do pozadí, tak chci, aby byla výslovnostně správná.

 

Všimnou si toho podle vás diváci?

Nejspíš ne. Když ale vzniká film, který uvidí možná desítky milionů lidí po světě, tvůrci kladou někdy až nepochopitelný důraz na detaily.

 

Stává se někdy, že přijde nadšený divák a ocení vás za to, jak skvěle jste film zvukově udělal?

Takovou zpětnou vazbu jsem od lidí mimo náš obor dostal zatím jen jednou, navíc mě pochválila kamarádka. Což ale vůbec nevadí, protože když si divák všímá zvuku, něco je špatně. Zvuk slouží příběhu. Ideální je, když na vás působí, aniž byste si to uvědomoval.