Pesimista na dobu určitou. Myslet pozitivně se lze naučit

Pokud je někdo pesimista a je s tím spokojen, je to v pořádku?

Z výsledků vědeckých studií vyplývá, že lidé, kteří jsou více pesimističtí, bývají méně spokojení. Pesimismus má ale různé podoby. Můžete být pesimistou, který říká, že všechno bude jenom horší, že se vše pokazí, že lidem se nedá věřit. Tento pohled na svět vede mimo jiné k tomu, že jste pak také kritičtější k druhým lidem, máte k nim menší důvěru. Například navážete vztah, ale nevěříte, že dopadne dobře.

 

A pak se skutečně stane to, co si nejdříve jen představujeme v naší hlavě.

Ano, očekávání negativního vede k tomu, čemu říkáme sebenaplňující se proroctví. To není nic mystického. Když se do něčeho pustíme s přesvědčením, že to stejně nepůjde, že to nedokážeme, tak tím zvyšujeme svou nepohodu, nejistotu a stres. A stres má vliv na naše dýchání a zásobování těla kyslíkem, na funkci svalů a samozřejmě i na naše kognitivní schopnosti. Zkrátka negativním očekáváním skutečně zvyšujeme riziko, že se nám nebude dařit.

 

Existuje ale i přístup: Očekávám to horší, abych se na to předpřipravil, ale když se to povede, budu rád. To je v pořádku?

To je druhý typ pesimismu, ten zdravější. Příkladem může být student, který očekává, že nadcházející zkouška bude opravdu těžká, a moc nevěří, že ji zvládne. Toto jeho negativní očekávání ale nevede k tomu, že se nebude učit, naopak. Připravuje se o to víc, čímž zvyšuje šanci na úspěch. A pokud přece jen neuspěje, řekne si, že si stejně myslel, že to tak dopadne, a není zdaleka v takové nepohodě. Pro udržení duševní rovnováhy funguje tento druh pesimismu lépe než ten předchozí, který je spojen pouze s katastrofickými scénáři.

 

Člověk ale přece nemusí být ryzí pesimista nebo ryzí optimista. Co když je třeba ve své práci optimistou, protože mu jeho práce jde, ale ve vztazích je pesimistou, jelikož v nich se mu nedaří?

I to je možné. Christopher Peterson, další představitel pozitivní psychologie, hovořil o tzv. malém, každodenním optimismu, který se projevuje třeba v tom, že když vidíme autobus stojící na zastávce, přidáme do kroku a věříme, že nám neujede. Pesimista to raději ani nezkouší. Pak je ale ještě takzvaný velký, životní optimismus, kdy i přes případné životní problémy věříme, že celkově se nám bude spíše dařit a že prožijeme dobrý život. Když chcete optimismus trénovat, je dobré to zkoušet právě na těch malých věcech. Zároveň je ale dobré vědět, že optimismus neznamená, že jdeme do všeho s bezhlavou důvěrou. Zdravý optimismus vypadá tak, že věříme, že změna k lepšímu je možná, že i s problematickými věcmi lze něco dělat. Nemusí to jít vždycky snadno a rychle, ale věříme ve své schopnosti a v dobrý výsledek.

 

Jak přesně lze optimismus trénovat?

Na začátku je dobré si uvědomit, že člověk se s pesimistickým či optimistickým rysem povahy rodí, odhaduje se, že až z padesáti procent je naše nastavení vrozené. Zbytek je ovlivněn výchovou a našimi životními zkušenostmi a zážitky. Pokud se nám nelíbí, jak na věci nahlížíme, zkusme na své pesimistické myšlenky začít kriticky nahlížet, diskutovat sami se sebou. K čemu mi jsou dobré? Kde se vzaly? Nejde se na věci dívat i jinak? Nevidím překážky tam, kde ve skutečnosti nejsou? Nemá to, co se kolem děje, nějaké přirozené, racionální nebo optimističtější vysvětlení? Nebere mi pesimismus příliš mnoho energie? Není to jednoduché, takto začít přemýšlet, nepůjde nám to zřejmě hned, ale trénovat a zkoumat, jak naše mysl funguje, dostat ji trochu pod kontrolu, nebýt ve vleku svých černých myšlenek je možné. Můžete ale dojít i k tomu, že negativní myšlenky sami nedokážete zastavit, že jsou příliš silné, například vlivem výchovy nebo kvůli minulým zkušenostem, a to je pak možné řešit například v terapii.

 

 

Přečkali jsme karanténu, která nebyla v mnohém snadná. Byl covidový úder pro optimisty zatěžkávací zkouškou?

Nejen pro ně. Ta paleta reakcí byla nesmírně pestrá. Pro pesimisty to mohl být moment, kdy začali říkat: Vidíte, já jsem vám to říkal, že se něco stane, došlo na má slova. Někoho to mohlo uvrhnout do ještě většího pesimismu. Někdo ale dokázal na věci pohlížet tak, že život přináší to dobré, ale i to špatné. I během karantény jste si mohla dát dobrou kávu nebo si něco hezkého přečíst. Soustředit se na to dobré, co je tady a teď, úzce souvisí s tím, čemu se říká mindfulness neboli všímavost.

 

Čeho si máme všímat?

Často máme pocit, že si stále musíme na věci dělat nějaký názor, o všem si hned něco myslet a dělat závěry, zda je to pro nás dobré, anebo špatné. Mindfulness nás však vede k tomu, že můžeme brát věci tak, jak přicházejí. Řada lidí žije s myšlenkami v minulosti nebo budoucnosti, ať už jsou optimistické, anebo pesimistické. Minulost je ale pryč a budoucnost ještě nepřišla. Jediné, kdy skutečně žijeme svůj život, a co můžeme ovlivnit, je přítomnost. Ano, může být někdy hodně náročná, ale když nepanikaříme, když se snažíme zachovat v pravé chvíli tím nejlepším možným způsobem, tak může být život nejen snesitelný, ale i dobře prožitý. Tak jako se někteří učí žít s vážnou nemocí nebo chronickou bolestí, my všichni jsme se učili žít s pandemií. Můžu vám říct jeden krátký příběh?

 

Určitě, povídejte.

Byl jeden farmář a ten měl syna a koně. Žili na kraji vesnice a s koněm obdělávali své malé pole. Jednoho dne přišla bouřka, spadl strom, kůň se splašil, přeskočil ohradu a utekl. Za farmářem pak přicházeli sousedé a říkali: Taková tragédie, jediného koně jste měl, který vám pomáhal orat, a teď jste bez něho. To je neštěstí. A farmář na to: Možná ano, možná ne, uvidíme. Za pár dní se kůň vrátil a s ním přišlo i stádo klisen. A zase přicházeli sousedé a říkali: Tak kůň se vám vrátil, a ještě si klisny přivedl! To je ale štěstí. A farmář na to: Možná ano, možná ne, uvidíme. Syn se pak snažil osedlat klisnu, ale spadl z ní a zlámal si nohu. A zase chodili sousedé a říkali: Jediného syna máš, kdo ti teď bude pomáhat? To je neštěstí. A farmář na to: Možná ano, možná ne, uvidíme. Za pár dní do vesnice přišli verbíři a všechny mladé muže naverbovali do války, jediného syna farmáře neodvedli. A přicházeli sousedé a říkali: Farmáři, všechny syny nám odvedli, jen toho tvého nechali, ty máš štěstí…

 

A to je mindfulness?

Ano, to je mindfulness. Nikdy vlastně nelze s jistotou říct, zda jsou události, které nás potkaly, ve svém výsledku dobré nebo špatné.

 

Lze to označit za trend, k němuž teď pozitivní psychologie směřuje?

Ano, ale je tam řada dalších témat, jako duševní pohoda, kvalita vztahů, síla pozitivních emocí a jejich vliv na naše zdraví, hledání odpovědi na otázku, proč jsou šťastné páry šťastné či jak vychovat šťastného člověka, tedy snahy o uplatnění tohoto přístupu ve výchově a vzdělávání… Moje hlavní téma, kterému se primárně ve svých výzkumech věnuji, je naděje.

 

Rozdíl mezi optimismem a nadějí tkví konkrétně v čem?

Optimismus se většinou vztahuje k něčemu konkrétnímu. Naděje má vyšší rovinu. Někdy se člověk může rozkrájet, aby udělal změnu k lepšímu, ale pak se dostane do bodu, kdy už více udělat nelze, dál je to mimo jeho kontrolu. V tu chvíli přichází ke slovu naděje. I když už situaci nemůžeme přímo ovlivnit, stále můžeme doufat a nepropadat beznaději.

 

Jak si tedy naději udržet?

Z našich výzkumů vyplývá, že snazší to mají optimisté, kteří mají tendenci věřit, že změna k lepšímu je možná, i když daná situace tomu nenasvědčuje. Nemají pocit, že stojí před zavřenými vraty, s nimiž se nedá hnout. Druhým aspektem, který posiluje naději, je generativita, tedy touha a potřeba dělat něco dobrého pro druhé. Ukazuje se, že dobrovolnické či dobročinné aktivity mají pozitivní vliv na naši duševní pohodu a naději. Lidé, kteří se nezaměřují jen na svoje vlastní přání, problémy a touhy, ale dokážou od sebe odstoupit a zaznamenat, že kolem nich jsou druzí lidé, kteří mají také své potřeby a přání. A že je možné jim s nimi pomoci. Naděje do třetice souvisí i s našimi vztahy – s jejich kvalitou i kvantitou. Člověk, který se cítí sám, odstrčen a izolován, člověk, který má pocit, že nikoho nemá, obvykle rychleji ztrácí naději.

 

Nejvíce se v poslední době řešil covid-19. Když budeme chtít na fakt, že několik týdnů mnoho z nás nemohlo dělat to, co běžně dělá, nahlížet optikou optimisty, co přesně nám tato doba mohla přinést dobrého?

Každá krize v sobě nese potenciál změny. Říká se tomu posttraumatický rozvoj osobnosti, tedy být schopen si i z náročných událostí přinést do života něco, co nás obohatí, co přispěje k moudřejšímu, zralejšímu, autentičtějšímu způsobu života. Lidé, kteří jsou autentičtí a dělají, co vnitřně dělat chtějí a v čem vidí smysl, jsou totiž lidé velmi efektivní, uvolnění, neztrácejí energii, kterou by jinak využívali, aby si takzvaně udrželi fazonu, aby se vměstnali do krabičky, do které vlastně nepatří. Covid-19 byl přesně takovou výzvou, kterou by bylo dobré nepřeslechnout. Pokud chceme žít v souladu s naším vnitřním kompasem a s hodnotami, které máme, dostali jsme šanci zjistit, zda tomu tak je.