Pesimista na dobu určitou. Myslet pozitivně se lze naučit

Pokud je někdo pesimista a je s tím spokojen, je to v pořádku?

Z výsledků vědeckých studií vyplývá, že lidé, kteří jsou více pesimističtí, bývají méně spokojení. Pesimismus má ale různé podoby. Můžete být pesimistou, který říká, že všechno bude jenom horší, že se vše pokazí, že lidem se nedá věřit. Tento pohled na svět vede mimo jiné k tomu, že jste pak také kritičtější k druhým lidem, máte k nim menší důvěru. Například navážete vztah, ale nevěříte, že dopadne dobře.

A pak se skutečně stane to, co si nejdříve jen představujeme v naší hlavě.

Ano, očekávání negativního vede k tomu, čemu říkáme sebenaplňující se proroctví. To není nic mystického. Když se do něčeho pustíme s přesvědčením, že to stejně nepůjde, že to nedokážeme, tak tím zvyšujeme svou nepohodu, nejistotu a stres. A stres má vliv na naše dýchání a zásobování těla kyslíkem, na funkci svalů a samozřejmě i na naše kognitivní schopnosti. Zkrátka negativním očekáváním skutečně zvyšujeme riziko, že se nám nebude dařit.

Existuje ale i přístup: Očekávám to horší, abych se na to předpřipravil, ale když se to povede, budu rád. To je v pořádku?

To je druhý typ pesimismu, ten zdravější. Příkladem může být student, který očekává, že nadcházející zkouška bude opravdu těžká, a moc nevěří, že ji zvládne. Toto jeho negativní očekávání ale nevede k tomu, že se nebude učit, naopak. Připravuje se o to víc, čímž zvyšuje šanci na úspěch. A pokud přece jen neuspěje, řekne si, že si stejně myslel, že to tak dopadne, a není zdaleka v takové nepohodě. Pro udržení duševní rovnováhy funguje tento druh pesimismu lépe než ten předchozí, který je spojen pouze s katastrofickými scénáři.

Člověk ale přece nemusí být ryzí pesimista nebo ryzí optimista. Co když je třeba ve své práci optimistou, protože mu jeho práce jde, ale ve vztazích je pesimistou, jelikož v nich se mu nedaří?

I to je možné. Christopher Peterson, další představitel pozitivní psychologie, hovořil o tzv. malém, každodenním optimismu, který se projevuje třeba v tom, že když vidíme autobus stojící na zastávce, přidáme do kroku a věříme, že nám neujede. Pesimista to raději ani nezkouší. Pak je ale ještě takzvaný velký, životní optimismus, kdy i přes případné životní problémy věříme, že celkově se nám bude spíše dařit a že prožijeme dobrý život. Když chcete optimismus trénovat, je dobré to zkoušet právě na těch malých věcech. Zároveň je ale dobré vědět, že optimismus neznamená, že jdeme do všeho s bezhlavou důvěrou. Zdravý optimismus vypadá tak, že věříme, že změna k lepšímu je možná, že i s problematickými věcmi lze něco dělat. Nemusí to jít vždycky snadno a rychle, ale věříme ve své schopnosti a v dobrý výsledek.

Jak přesně lze optimismus trénovat?

Na začátku je dobré si uvědomit, že člověk se s pesimistickým či optimistickým rysem povahy rodí, odhaduje se, že až z padesáti procent je naše nastavení vrozené. Zbytek je ovlivněn výchovou a našimi životními zkušenostmi a zážitky. Pokud se nám nelíbí, jak na věci nahlížíme, zkusme na své pesimistické myšlenky začít kriticky nahlížet, diskutovat sami se sebou. K čemu mi jsou dobré? Kde se vzaly? Nejde se na věci dívat i jinak? Nevidím překážky tam, kde ve skutečnosti nejsou? Nemá to, co se kolem děje, nějaké přirozené, racionální nebo optimističtější vysvětlení? Nebere mi pesimismus příliš mnoho energie? Není to jednoduché, takto začít přemýšlet, nepůjde nám to zřejmě hned, ale trénovat a zkoumat, jak naše mysl funguje, dostat ji trochu pod kontrolu, nebýt ve vleku svých černých myšlenek je možné. Můžete ale dojít i k tomu, že negativní myšlenky sami nedokážete zastavit, že jsou příliš silné, například vlivem výchovy nebo kvůli minulým zkušenostem, a to je pak možné řešit například v terapii.

Přečkali jsme karanténu, která nebyla v mnohém snadná. Byl covidový úder pro optimisty zatěžkávací zkouškou?