Dvanáct let, tisíce kilometrů. Jak řidič autobusu pátral po dědově osudu

Rodinné pátrání většinou začíná tím, že člověk prohledá, co kde má, a tak začne postupně skládat obrázek o jednotlivých předcích. U vás to však bylo trochu jinak, že?

Moji kolegové v práci se bavili o hledání v rodinných archivech. Tak mě napadlo, že se zeptám rodičů, co vědí o dědovi. On totiž zemřel, když mi bylo jedenáct, a tehdy mě hovory o historii vůbec nebavily. Naši mi odpověděli, že byl ve druhé světové válce, čímž ale diskuse skončila. Jenže mě začalo zajímat, co se s dědou za války stalo a proč o tom, co prožil, nikdy nemluvil. Postupně jsem objevil úplně novou kapitolu, kterou nikdo v naší rodině neznal.

 

Jaké byly první hodiny v archivech?

Myslel jsem, že prostě přijdu do Vojenského historického archivu v Praze, a tam mi informace o dědovi vyhledají na počkání. Jenže archivářka přivezla desítky šanonů – s tím, že tam snad o dědečkovi někde bude nějaká zmínka. To byl pro mě šok! Nejsem historik ani badatel, takže jsem vůbec netušil, kde začít nebo na koho se obrátit, aby mi s tím vším pomohl. Musel jsem si ale nějak poradit. Tehdy jsem pracoval na celý úvazek jako autobusák v Plzni. Jednou za čas jsem si vzal dovolenou a jel do Prahy prohledávat další šanony. S tím, jak jsem se v archivních materiálech čím dál víc orientoval, ale vyplouvaly na povrch další a další záhady. Například ta, která se týká dědova jména: doma se o něm vždycky mluvilo jako o Josefovi, ale v jeho osobních dokumentech stálo, že se jmenoval Jakub a pocházel z židovské rodiny. Pak jsem se dozvěděl, že se v dubnu 1939 vydal pěšky z rodné Ostravy do Stockholmu.

 

ZAHRANIČNÍ ODBOJ

Proč zamířil zrovna do Švédska?

To byla jedna z rodinných záhad, kterou jsem dlouho nechápal, ale díky pátrání v archivech jsem ji rozluštil. Babička dědovi občas říkala: „Vidíš, pane hrabě, mohls být u paní hraběnky.“ Ale nikdo moc netušil, co tím myslí. Děda před válkou pracoval jako obchodní cestující s ložním prádlem. Jezdil po hotelech a lázeňských domech po celé republice a jedním z jeho zákazníků byla také rodina paní hraběnky Amelie Posse-Brázdové. Hraběnka pocházela ze slavného švédského šlechtického rodu, v roce 1911 se provdala za českého malíře Oskara Brázdu. Ve 20. letech koupili zámek Líčkov na Žatecku, kam zvala umělce a spisovatele z celého Švédska. Po záboru Sudet se začala angažovat v pomoci uprchlíkům, ale nakonec i jí hrozilo nebezpečí a musela narychlo odjet do Stockholmu. Tam pak během druhé světové války pomáhala lidem z Československa. Děda se chtěl dostat k našemu zahraničnímu odboji a napadlo ho, že by mu právě hraběnka mohla pomoct, protože organizovala charitativní akce pro lidi jako on.

 

Teď trochu v chronologii vyprávění předběhnu až k vašemu dokumentárnímu filmu, který se jmenuje Po stopách Jakuba Grossmanna. Prolínají se v něm dvě dějové linky. Jedna je ta, kdy vy sám putujete na všechna místa, která jsou s vaším dědečkem spojená, a druhou tvoří dobové záběry. Kde všude jste vlastně natáčeli?

Vůbec jsem neplánoval, že by z toho byl celovečerní dokument. Nejdřív jsem o dědečkovi vydal knížku, kterou jsem rozdal rodině a lidem, kteří moje dlouholeté úsilí podporovali. Založil jsem spolek Vůle1939 a postupně rozšířil pátrání na celé Česko a pak i na celou Evropu. Nakonec mi došlo, že knížka prostě nestačí. Sepsal jsem si podrobný itinerář dědečkovy cesty – z Ostravy přes Polsko, Pobaltí až do Švédska. Chtěl jsem ta místa, která dědeček popsal ve výsleších v Estonsku a ve Švédsku, kde byl několikráte zatčen, vězněn a vyhoštěn, vidět na vlastní oči. Žádné filmaře neznám, ale napadlo mě, že zkusím oslovit vedení filmové školy v Písku, zda by tam nebyl někdo ze začínajících filmařů, kdo by na takovouhle cestu napříč Evropou jel se mnou a natáčel to moje pátrání. Ozvali se mi studenti třetího ročníku, které moje nadšení zaujalo. Kryštof Sýkora, František Kotačka, František Soukup a Farid Alijanov se toho ujali a už čtyři roky jsou součástí toho mého projektu.

 

CESTA POBALTÍM

Úvodní část dokumentu vás zavedla do ostravské šachty. Proč?

Dědu v dubnu 1939 zatklo gestapo. Měsíc ho vyslýchali, věznili a mučili. Dodnes přesně netuším, co se tenkrát stalo. Sice ho po měsíci propustili, ale bylo mu jasné, že v Protektorátu je to čím dál nebezpečnější. Legálně by se už do Polska, kde sídlil náš konzulát, nedostal, tak to musel zkusit jinak. Pomohl mu mladík Artur Radvanský, který spolupracoval s horníky a převedl takhle víc lidí do Polska právě přes šachtu. Děda zamířil do Krakova, kde si chtěl podat žádost o vstup do zahraniční armády. Po měsíci čekání se však pořád nic nedělo. Někdo mu doporučil, ať jede do Varšavy, kde je francouzská ambasáda. Prý tam berou do cizinecké legie. Když si ale přečetl, že by se měl smluvně zavázat na pět let a sloužit možná taky mezi vojáky, kteří bojovali po boku nacistů, odmítl.

 

Takže se nakonec vydal na sever?

Dostal se až do přístavu v Tallinnu-Piritě, kde potkal dalších zhruba patnáct ilegálních židovských uprchlíků, kteří měli podobné osudy jako on. Všechny peníze, co sehnali, dali kapitánovi, který jim slíbil, že je doveze do Stockholmu. Když už se blížili ke břehu, připlula k nim švédská policie. Zavezli je na stanici, kde je vyslechli a předali zpět kapitánovi. Ten už nechtěl mít problémy a vysadil je v Estonsku…

 

Po několika strastiplných měsících se dědeček přece jen do Stockholmu dostal a našel hraběnku Posse-Brázdovou. Jak mu pomohla?

Několik dnů děda pozoroval dění v přístavu v Rize, aby vysledoval, jak a kdy lodníci vykládají zboží, které vozí do Švédska. A pak se konečně zadařilo a skočil do podpalubí na hromadu uhlí. Po pár dnech na policii a dalších úřadech konečně přišel do domu, kde bydlela paní hraběnka. Sehnala mu krátkodobé vízum, pracovní povolení a vyjednala pro něj práci v textilním průmyslu. Za několik týdnů pro něj měla to nejdůležitější – povolení letu do Lille, kde byl náš vojenský atašé, který ho zavezl na vojenskou základnu v Agde. Děda tam absolvoval základní výcvik, později se dostal do Anglie k našim jednotkám a spolu s ostatními vojáky se pak vylodil u Dunkirku.

 

ZAPOMENUTÝ PŘÍBĚH

Paní hraběnka pomohla nejen vašemu dědovi, ale stovkám dalších lidí. Proč myslíte, že její příběh není příliš známý?

Na to je docela jednoduchá odpověď. Ona tu prožila jen pár let života v meziválečném období a pak několik let po válce, takže ji znali spíš ve Švédsku. Prezident Beneš jí udělil Řád bílého lva, ale po roce 1948 se o ní mluvit nesmělo nejen kvůli jejímu šlechtickému původu, ale také proto, že byla zapojená do procesu s Miladou Horákovou jako „západní záškodnice“. Ve Švédsku paní hraběnku zná už jen nejstarší generace, protože četli její knihy o meziválečném Československu, které byly docela populární. Mladí lidé o ní ale nevědí vůbec nic. To bych moc rád změnil, protože ona byla opravdu výjimečná žena. Pomohla tolika lidem, mnohým zachránila život a je škoda, že se na ni pozapomnělo. Vloni jsem odhalil pamětní desku před jejím domem ve Stockholmu. Je to moje poděkování za dědu, ale i za další lidi, kterým kdy pomohla.

 

 

Do roka a do dne jste pak ve Stockholmu představil už zmíněný dokumentární film. Je v něm i řada unikátních archivních záběrů z Pobaltí i ze Švédska. Jak se vám je podařilo získat?

Kluci z filmové školy mě přesvědčili, že by byla škoda, aby z toho našeho putování bylo jen nějaké domácí video. Prý to má mnohem větší potenciál, a tak začali shánět archivní záběry v Česku i v zahraničí. Běžně stojí minuta dobového záběru okolo 25 tisíc, ale ve většině případů se mi povedlo přesvědčit lidi z archivů, aby nám dali velkou slevu. Asi prostě pochopili, že jsem obyčejnej kluk z Nekmíře u Plzně, který tím, co dělá, naprosto žije a dělá celý ten projekt zdarma. Jsem moc rád, že se film líbil i renomovanému režisérovi Václavu Marhoulovi.

 

Jak ho komentoval?

Nejdřív mi odpověděl, že je hodně zaneprázdněný a ozve se zhruba za tři měsíce, protože nestíhá. Za čtrnáct dnů mi volal a první, na co se zeptal, bylo, čím se živím. Myslel jsem, že mi řekne, ať na filmařinu zapomenu a raději se věnuji své řidičské profesi. On mě ale úplně odrovnal, když mi doporučil, ať naopak řízení pustím k vodě a pokračuji dál v natáčení filmů. Řekl mi: „Já jsem za posledních deset let neviděl nic lepšího, nemohl jsem se od toho vašeho filmu odtrhnout. A kde jste sehnal všechny ty archivní záběry? Já jich tolik neměl ani v Tobruku!“ Moc se mu také líbila animace ve filmu, kde je například dobový záběr z přístavu a k tomu animovaný let racků.

 

DALŠÍ ETAPA

Dvanáct let práce, to muselo být náročné po všech stránkách. Kde jste sháněl finance?

Tohle byla a dodnes je nejtěžší část, protože jsem do toho dal veškeré úspory. Rodina i přátelé mě všemožně finančně podporovali a dodnes mi pomáhají, ale ani to nestačilo. Musel jsem si sehnat druhou práci a k tomu ještě brigádu, abych financování utáhl. Je za tím dvanáct let usilovného pátrání, ani už nepočítám, kolik to všechno stálo, ale můj odhad je, že zhruba milion dvě stě tisíc. Během uplynulých let mi pomohlo zhruba 350 lidí. Někdo finančně, jiný třeba organizačně, například poskytl důležité kontakty. To ale nic nemění na tom, že sehnat peníze na takový obří mezinárodní projekt je téměř nemožné.

 

Zatím to vypadá, že filmem projekt nekončí, ale spíš začíná další etapa. Jak na celé pátrání reagovala rodina?

Nedávno jsem sezval celou naši početnou rodinu a ukázal jim všechno možné, co jsem o dědovi zjistil. Přijde mi důležité, aby věděli, co všechno zvládl, jaká úskalí překonal a za co bojoval. Čím víc jsem se o něm dozvídal, tím víc jsem si uvědomoval, že to byl teda velkej frajer!

 

A nadchl jste do projektu i vaše děti?

Vůči manželce a dětem cítím velký dluh. Uvědomuji si, že už jsem je musel štvát, když jsem místo dovolené jezdil natáčet pamětníky nebo prohrabávat archivní dokumenty. Když byly děti v pubertě, asi je mrzelo, že jsme neměli klasickou dovolenou někde u vody. Teď už jsou dospělé, asi mi to nikdy takhle napřímo neřeknou, ale vím, že jsou na mě hrdé. Každopádně jim chci všechno vynahradit! Moje manželka Zdenička říká: „Milane, takže tohle bude konec!“, ale já odpovídám: „Samozřejmě, tohle je konec první části projektu!“ Teď nás čeká premiéra filmu v Česku a pak se chci dál věnovat příběhu paní hraběnky. Rozhodně si zaslouží, aby se o ní víc vědělo!