Dvanáct let, tisíce kilometrů. Jak řidič autobusu pátral po dědově osudu

Rodinné pátrání většinou začíná tím, že člověk prohledá, co kde má, a tak začne postupně skládat obrázek o jednotlivých předcích. U vás to však bylo trochu jinak, že?

Moji kolegové v práci se bavili o hledání v rodinných archivech. Tak mě napadlo, že se zeptám rodičů, co vědí o dědovi. On totiž zemřel, když mi bylo jedenáct, a tehdy mě hovory o historii vůbec nebavily. Naši mi odpověděli, že byl ve druhé světové válce, čímž ale diskuse skončila. Jenže mě začalo zajímat, co se s dědou za války stalo a proč o tom, co prožil, nikdy nemluvil. Postupně jsem objevil úplně novou kapitolu, kterou nikdo v naší rodině neznal.

Jaké byly první hodiny v archivech?

Myslel jsem, že prostě přijdu do Vojenského historického archivu v Praze, a tam mi informace o dědovi vyhledají na počkání. Jenže archivářka přivezla desítky šanonů – s tím, že tam snad o dědečkovi někde bude nějaká zmínka. To byl pro mě šok! Nejsem historik ani badatel, takže jsem vůbec netušil, kde začít nebo na koho se obrátit, aby mi s tím vším pomohl. Musel jsem si ale nějak poradit. Tehdy jsem pracoval na celý úvazek jako autobusák v Plzni. Jednou za čas jsem si vzal dovolenou a jel do Prahy prohledávat další šanony. S tím, jak jsem se v archivních materiálech čím dál víc orientoval, ale vyplouvaly na povrch další a další záhady. Například ta, která se týká dědova jména: doma se o něm vždycky mluvilo jako o Josefovi, ale v jeho osobních dokumentech stálo, že se jmenoval Jakub a pocházel z židovské rodiny. Pak jsem se dozvěděl, že se v dubnu 1939 vydal pěšky z rodné Ostravy do Stockholmu.

ZAHRANIČNÍ ODBOJ

Proč zamířil zrovna do Švédska?

To byla jedna z rodinných záhad, kterou jsem dlouho nechápal, ale díky pátrání v archivech jsem ji rozluštil. Babička dědovi občas říkala: „Vidíš, pane hrabě, mohls být u paní hraběnky.“ Ale nikdo moc netušil, co tím myslí. Děda před válkou pracoval jako obchodní cestující s ložním prádlem. Jezdil po hotelech a lázeňských domech po celé republice a jedním z jeho zákazníků byla také rodina paní hraběnky Amelie Posse-Brázdové. Hraběnka pocházela ze slavného švédského šlechtického rodu, v roce 1911 se provdala za českého malíře Oskara Brázdu. Ve 20. letech koupili zámek Líčkov na Žatecku, kam zvala umělce a spisovatele z celého Švédska. Po záboru Sudet se začala angažovat v pomoci uprchlíkům, ale nakonec i jí hrozilo nebezpečí a musela narychlo odjet do Stockholmu. Tam pak během druhé světové války pomáhala lidem z Československa. Děda se chtěl dostat k našemu zahraničnímu odboji a napadlo ho, že by mu právě hraběnka mohla pomoct, protože organizovala charitativní akce pro lidi jako on.

Teď trochu v chronologii vyprávění předběhnu až k vašemu dokumentárnímu filmu, který se jmenuje Po stopách Jakuba Grossmanna. Prolínají se v něm dvě dějové linky. Jedna je ta, kdy vy sám putujete na všechna místa, která jsou s vaším dědečkem spojená, a druhou tvoří dobové záběry. Kde všude jste vlastně natáčeli?

Vůbec jsem neplánoval, že by z toho byl celovečerní dokument. Nejdřív jsem o dědečkovi vydal knížku, kterou jsem rozdal rodině a lidem, kteří moje dlouholeté úsilí podporovali. Založil jsem spolek Vůle1939 a postupně rozšířil pátrání na celé Česko a pak i na celou Evropu. Nakonec mi došlo, že knížka prostě nestačí. Sepsal jsem si podrobný itinerář dědečkovy cesty – z Ostravy přes Polsko, Pobaltí až do Švédska. Chtěl jsem ta místa, která dědeček popsal ve výsleších v Estonsku a ve Švédsku, kde byl několikráte zatčen, vězněn a vyhoštěn, vidět na vlastní oči. Žádné filmaře neznám, ale napadlo mě, že zkusím oslovit vedení filmové školy v Písku, zda by tam nebyl někdo ze začínajících filmařů, kdo by na takovouhle cestu napříč Evropou jel se mnou a natáčel to moje pátrání. Ozvali se mi studenti třetího ročníku, které moje nadšení zaujalo. Kryštof Sýkora, František Kotačka, František Soukup a Farid Alijanov se toho ujali a už čtyři roky jsou součástí toho mého projektu.

CESTA POBALTÍM

Úvodní část dokumentu vás zavedla do ostravské šachty. Proč?

Dědu v dubnu 1939 zatklo gestapo. Měsíc ho vyslýchali, věznili a mučili. Dodnes přesně netuším, co se tenkrát stalo. Sice ho po měsíci propustili, ale bylo mu jasné, že v Protektorátu je to čím dál nebezpečnější. Legálně by se už do Polska, kde sídlil náš konzulát, nedostal, tak to musel zkusit jinak. Pomohl mu mladík Artur Radvanský, který spolupracoval s horníky a převedl takhle víc lidí do Polska právě přes šachtu. Děda zamířil do Krakova, kde si chtěl podat žádost o vstup do zahraniční armády. Po měsíci čekání se však pořád nic nedělo. Někdo mu doporučil, ať jede do Varšavy, kde je francouzská ambasáda. Prý tam berou do cizinecké legie. Když si ale přečetl, že by se měl smluvně zavázat na pět let a sloužit možná taky mezi vojáky, kteří bojovali po boku nacistů, odmítl.

Takže se nakonec vydal na sever?