Skoro půlka Slováků neviní z Putinovy invaze Putina

Jak moc jsou vlastně Slováci náchylní ke „konzumaci“ obsahu dezinformačních webů?

Ukažme si to na příkladu Ruska. Na Slovensku je tendence naslouchat prokremelské propagandě všeobecně mnohem větší než v Česku, Slováci také mnohem víc než Češi sympatizují s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Podle průzkumu Globsecu z letošního dubna se 44 procent Slováků ztotožnilo s tvrzeními, že za Putinovu agresi na Ukrajině mohou Ukrajinci nebo Západ. V Česku to podle stejného šetření bylo jen 15 procent. Podle stejného institutu víc než polovina Slováků věří, že svět řídí tajné spolky. V Česku je to asi 30 procent lidí.

 

A pokud jde přímo o ruského prezidenta?

Co se týče Putina, i po zahájení války na Ukrajině ho pozitivně vnímala čtvrtina Slováků, zatímco v Česku to byla jen čtyři procenta respondentů. Slováci jsou obecně náchylnější k důvěře v konspirační teorie, což je pak lákavé pro nezodpovědné politiky, kteří toho využívají.

 

Jak konkrétně toho využívají?

Patrné to bylo například v době covidové pandemie, kdy někteří politici zpochybňovali závažnost onemocnění nebo účinnost očkování. Teď zase nevidí problém v podpoře ruské propagandy. Na Slovensku se politici takto chovají většinou iniciativně, aktivně nadbíhají zájmům Vladimira Putina, protože je to pro ně živnější půda.

 

Čím si vysvětlujete, že Slovensko je tak málo odolné vůči dezinformacím a konspiračním teoriím?

Průzkumy ukazují, že ve střední a východní Evropě je v rámci Evropské unie jen jeden národ, který dává Putinovi větší preference než Slováci, a to jsou Bulhaři. Většinou se uvádí tři příčiny, proč si Slovensko vede právě takhle. První je historická tradice upínání se k Rusku, která se traduje od Slovenského národního obrození. Zadruhé je na Slovensku mnohem větší nostalgie po minulém režimu, tedy komunismu.

 

A ten třetí důvod?

Třetím důvodem, proč mnozí Slováci, ale i Češi a další národy věří konspiracím a dezinformacím, je to, že se jim za posledních zhruba osm let (od ruské anexe Krymu a začátku války na Donbase – pozn. red.) prokremelská propaganda zkrátka zaryla pod kůži.

 

Dezinformace a válka na Ukrajině

Už jste zmínil pandemii covidu-19, během níž dezinformace a konspirace silně ovlivňovaly tvorbu názorů mnohých lidí. Připravil covid půdu pro snadnější šíření dezinformací týkajících se nyní Ukrajiny?

Zkušenost ukazuje, že pokud někdo podléhal dezinformacím o covidu, podobným způsobem podléhá i dezinformacím týkajícím se Ukrajiny. Není překvapivé, že kanály, které byly antivaxerské, se v podstatě překrývají s těmi, které jsou proputinovské. Zároveň se překrývá i publikum. Zjistil jsem, že často je příčinou důvěry v dezinformace snaha být za každou cenu alternativní. Rozebíral jsem tuto tematiku s řadou psychologů, kteří se shodli, že tito lidé chtějí být takzvaně „nemainstreamoví“, nechtějí jít s údajným proudem. Takže když ten takzvaný mainstream tvrdí, že covid je hrozba, tak oni budou tvrdit opak. Když mainstream bude tvrdit, že Putin je agresor, tak oni, protože nejsou „ty ovce“, budou automaticky za původce zla považovat Západ nebo ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.

 

 

Téma dezinformací a konspiračních teorií pochopitelně není nové, nicméně v době koronavirové pandemie se o něm začalo debatovat víc než kdy předtím. Kdy jste si jako reportér začal této „scény“ všímat vy?

V Česku a na Slovensku jsme si dezinformací začali všímat zhruba na začátku roku 2015. To byl takový první okamžik, kdy se začalo o tomto tématu psát. V té době už hodně sílily sociální sítě a stále více lidí si politické i jiné názory začalo vytvářet právě díky nim – a nikoli na základě konzumace tradičních médií. V roce 2014 ruský prezident Putin rozjel hybridní válku, začal budovat systém dezinformačních webů za účelem očerňování Ukrajiny i Západu. I to byl důležitý okamžik.

 

Jsou nějaké rozdíly mezi Českem a Slovenskem, které jsou patrné od počátku?

Slovensko je oproti Česku specifické například v tom, že „vděčným“ tématem je u nás vždycky gender, homosexualita a tak dál. Takže vždycky, když byl nějaký pochod Gay Pride, dezinformační weby hned ožily.

 

Jsou česká a slovenská dezinformační scéna navzájem nějak propojené?

Určitě jsou. Příběhy se prolínají, v době covidu se u nás například sdílely články serveru Aeronet. Řekl bych, že česká dezinformační scéna „obohacuje“ tu slovenskou.

 

Kdo patří mezi nejvýznamnější hráče slovenské „dezinfoscény“?

Tady je potřeba říct, že pokud jde o sociální sítě, na Slovensku vede Facebook, Twitter je v pozadí.

Čili mezi hlavními dezinformátory jsou jednoznačně vlivné účty na Facebooku. Z hlediska interakcí už to nejsou ani tak dezinformační weby, jako spíš konkrétní politici. Nejaktivnější jsou někteří politici například strany SMER nebo nové strany Republika.

 

Jak se bránit?

Poté, co Rusko 24. února napadlo Ukrajinu, byl na Slovensku schválen zákon umožňující dočasně blokovat weby, které šíří dezinformace. Jak zákon funguje v praxi?

Právě na základě tohoto zákona bylo dočasně zablokováno několik známých dezinformačních webů. Například web Hlavné správy, u něhož se ukázalo, že se jeho spolupracovníci nechávají uplácet ruským špionem. Dále Hlavný denník, což byl vlivný dezinformační kanál v období pandemie, nebo stránka InfoVojna. Jako novináři ale z toho zákona nadšení nejsme, protože je extrémně netransparentní. Pokud se například Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) rozhodl, že tyto weby vypne, a to bez jakéhokoli soudního dokazování a varovaní, tak nám to radost pochopitelně nedělá a pro stát to může být kontraproduktivní. Navíc na základě zákona byly zablokovány jen weby, nikoli ony vlivné facebookové účty, které už jsem zmiňoval.

 

Takže pokud to dobře chápu, vy jako novináři nemáte přístup k odůvodnění zablokování těch webů, a nemůžete tak na práci úřadů dohlížet.

Přesně tak. My jen příslušným úřadům klademe dotazy, nicméně odpověď ve většině případů nedostaneme, takže je celá věc pro nás netransparentní a my můžeme jen popisovat rizika.

 

Jaká podle vás ta rizika jsou?

Teoreticky může vzniknout precedens, kdy se bez soudního dokazování mohou vypínat média, i když zrovna nepůjde o média dezinformační. Může přijít někdo, kdo vypne normální, informační web, který bude psát o korupci a tím šlapat úředníkovi nebo politikovi na kuří oko. V tom je ta netransparentnost.

 

Marný boj

Jak už jste zmínil, zákon se vztahuje na weby, nikoli však na sociální sítě…

Přesně tak. Čili kdybyste se zeptala, zda měl zákon nějaký větší efekt, tak řeknu, že neměl. Protože například právě Facebook zůstal i nadále neregulovatelný. Stát pořád jen dumá, co s tím, a moje zkušenosti jsou spíš takové, že hledá důvody, proč ho regulovat nejde. Teprve v posledních týdnech se zdá, že vládní politici začali vyvíjet viditelnější lobbing i směrem k majitelům sociálních sítí.

 

Nesnaží se zablokované dezinformační weby fungovat pod jinou doménou?

Zatím je to v takovém vyčkávacím období. Některé weby si zkoušely založit doménu například na Belize, některé weby se stáhly. Ten zákon je dočasný. Ale jak jsem již říkal, největší hráči jsou stejně opoziční politici a propaganda denně vyskakuje z neznámých kanálů, fake účtů… Takže bohužel, celkově vzato tu propagandy není méně.

 

Jak se dezinformace dotkly vás jako novináře?

Víte, existuje zvláštní fenomén. Lidi berou Putina osobně. Když kritizujete Kreml nebo přímo ruského prezidenta, lidi to berou tak, jako kdybyste kritizovali nějakého jejich guru, a agrese z jejich strany je větší. Když to srovnám s hoaxy o migrantech, tak Putin a covid vyvolávali mnohem větší emoce. Já ale nejsem zajímavý terč. V tomhle to mají o mnoho složitější ženy, ty dostávají opravdový „kartáč“. A je jedno, zda je to novinářka, politička, nebo třeba prezidentka Zuzana Čaputová. Šiřitelé propagandy si často berou do úst právě prezidentku, a to bez ohledu na to, že ona výkonnou pravomoc nemá. Zkrátka proto, že je žena.