Strašidlo? To jsem ještě při focení na žádném ze zámků nepotkala

Příběhy novodobých zámeckých pánů přibližuje kniha fotografky Kateřiny Sýsové a spisovatelky Anny Novotné. „Představujeme zajímavé proměny ruin, ale i lidí, kteří si je pořídili,“ říká Kateřina Sýsová, autorka projektu, která popisuje i vyslechnuté zkušenosti s památkáři a zazděnými kočkami.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Proč jste začala fotit zámecké pány?

Úplně v počátcích, v létě 2018, jsem hledala téma k focení, kde bych se více dotýkala reality. Do té doby jsem se totiž hodně věnovala inscenované fotografii.

 

A kde jste téma našla?

Na zámecké pány jsem přišla díky kamarádovi mojí ségry, který u nás byl na návštěvě. Řekl – „Pojeď se podívat k fotrovi na zámek.“ Řekla jsem si jen – „Cože?“ Ale vyrazili jsme prakticky hned. Pamatuju si, že kamarád jel po těch vesnických silnicích strašně rychle a já se bála. A cestou jsem si představovala, jak přijedeme k nádhernýmu pohádkovýmu zámku. Vůbec to tak ale nebylo.

 

Který z patnácti pánů v knize to je?

Nevím, jestli ho chci prozradit, uhodnete ho? Má barokní zámek ve Středočeském kraji s výborně opravenou barokní fasádou, ale vevnitř to ještě nemá úplně hotové… Dobře, je to pan Liška (právník Pavel Liška, zámek Vyklantice – pozn. red.), však ho v knížce najdete.

 

 

Bylo hned jasné, že máte svoje téma k focení?

Zámecký pán mi přišel hodně pohádkový, možná až takový hrabalovský, pábitelský. Poprosila jsem ho, jestli bych ho mohla na jeho zámku fotit, a pak jsem se ho ptala, jestli nezná někoho dalšího. Odkázal mě na pana Kavinka (Pavel Kavinek, zámek Rtišovice – pozn. red.), který je i na obálce knihy. A najednou jsem začala objíždět zámky. V létě to budou už čtyři roky.

 

Věděla jste už v tu chvíli, že z nápadu může vzniknout kniha?

Ne, já to tehdy dělala jako školní projekt, nic moc jsem neřešila. Prostě jsem fotila a sháněla další zámecké pány. Během asi tří měsíců se ale tato informace dostala různými cestami k Martinovi Vopěnkovi z nakladatelství Práh. Podepsali jsme smlouvu a začala vznikat kniha.

 

Jak jste měly při tvorbě knihy rozdělené role s kolegyní Annou Novotnou?

Právě pana Vopěnku napadlo, že by knihu mohla dělat ještě druhá autorka, která by se zapojila do tvorby textů, a která by s nimi měla víc zkušeností. Já jsem tedy fotila, spisovatelka Anna Novotná psala, do třetice nás ještě doplnila kunsthistorička Monika Sybelová. Objížděly jsme zámky, Anna dělala primárně rozhovory, Monika objekty hodnotila z hlediska architektury. Já jsem fotila.

 

Podle čeho jste do knihy vybíraly zámky?

Už jsem měla určitý předvýběr, ale vybíraly jsme společně z těch, které jsem navštívila. Snažila jsem se vybírat ty zajímavé, zároveň tak, aby se nám neopakovaly podobné typy. Snažily jsme se v knize ukázat širokou škálu možností oprav – od lidí, kteří jsou v počátcích, přes pábitele po bohatší lidi.

 

Baví vás více příběhy zámků, nebo pánů?

Baví mě při focení určité lidství, které stále hledám. U nablýskaných zámků se ale projevuje výrazně méně než u těch, které ještě nejsou dokončené. Líbí se mi hlavně idealismus, se kterým do toho ti lidé jdou. Nejvíc mě na tom zaujalo, že si na opravu zámků musela spousta majitelů půjčit. V naší růstové a kapitalisticky orientované společnosti je oprava zámku vlastně iracionální. A oprava samotná je navíc bude stát desetkrát nebo dvacetkrát víc, než za kolik ho koupili. A stejně do toho jdou.

 

Jaké jsou jejich zkušenosti s památkáři?

Nedokážu to podložit studií, ale ze zkušeností mi vychází, že hodně záleží na daném regionu a na konkrétních památkářích, kteří ho spravují. Troufnu si říct, že někteří zámečtí pánové to mají opravdu těžké. Jiní naopak. Setkala jsem se dokonce s tím, že někteří se vzájemně kamarádí. Paní z památkového ústavu jim vychází vstříc, jsou to vážně hodně rozdílné zkušenosti. Slyšela jsem i šílené příběhy, kdy majitelé opravdu nejsou schopni zámek opravit, pokud nemají k dispozici desítky milionů.

 

Co s tím?

Pak je namístě otázka, jestli zámek nechat spadnout, nebo si poradit po svém. Opravdu záleží na tom, nakolik lidští jsou jednotliví památkáři. A nakolik jim jde o záchranu budovy, anebo se snaží za každou cenu dodržet regule, které nemusejí být aplikované. Obecně mám pocit, že zkušenosti jsou spíše špatné.

 

Jak se zámeckým pánům líbí toto označení? Považují se za ně všichni?

Některé otázky jsme v rozhovorech opakovaly, třeba právě to, jak se cítí ve vztahu ke svému zámku. Drtivá většina z nich se cítila být jakýmsi správcem, který zámek zachrání a uchová pro časy budoucí. Často tvrdí, že jsou záchranáři, a stejně tak jako většinou na zámku dřou, tak si potom rádi s humorem obléknou nějaký zámecký nebo královský úbor, hrají si na modrou krev… Zároveň si z toho ale dělají srandu. Neberou se vážně. Určitě nechci mluvit za všechny, ale tyto roviny tam vnímám. Je to pochopitelné, věnují zámkům velkou část života a energie. Do názvu knihy jsme původně toto sousloví nechtěli dávat, protože motorem v pozadí jsou často i zámecké dámy. Nicméně do knihy se mi ještě nepodařilo najít opravdu zámeckou dámu. I když… Teď už možná ano.

 

Když jsme domlouvali rozhovor, chystala jste se na další focení, které mělo proběhnout dnes. Kde jste byla?

To zatím neřeknu.

 

Zmiňovala jste v rychlosti, že stále hledáte jakési ztracené štěstí. A o tom že mi povíte.

Ano, to je to, co hodně vidím v těch pábitelích. Dnes jsem jela za jedním pánem, se kterým jsem se setkala poprvé. Úvodní setkání je vždy více oťukávací, bavíme se hodně všeobecně, třeba o historii zámku, jak k němu přišel, a podobně. Když se ale s majitelem vidím poněkolikáté, tak už kolikrát mluvíme o různých filozofických otázkách života a štěstí. To je něco, co mě zajímá. Dá se to sice najít v mnoha tématech, nejenom v zámeckých pánech, ale já to zrovna tady spatřuju. Vnímám tam velmi zvláštní chuť do života, rozhodnutí žít.

 

Můžete být konkrétní?

Třeba u toho úplně prvního pána z knihy vnímám, že i když nemá dokonalý zámek, tak je šťastný. Přijde mi, že spoustě lidem chybí podobné žití tady a teď, i s věcmi, které nejsou dokonalé a přesně takové, jaké jsme si je představovali. Zároveň je skvělé u toho vytrvat a realizovat svá přání, zároveň se smířit s tím, že jejich provedení není přesně takové, jaké jsme si vysnili. Stejně jsme v nich ale šťastní, protože jsme se chopili iniciativy, něco jsme pro to udělali. Zajímavé je, že mnozí zámečtí pánové provozují sběratelství až kramářství. Je to určitá záchrana starých věcí, ve které cítím jejich touhu po dobách minulých, možná i po určitém řádu v životě, který dnes obtížně hledáme.

 

Přinese zámek pokaždé štěstí?

Ano, jsou tam případy, kdy to není ideální. Majitelé neseženou peníze, mají dluhy, rozpadne se jim rodina. Mnozí z nich to ale doopravdy dokážou, k čemuž vede idealismus v kombinaci s tvrdou prací. Když se do knihy podíváte, všimnete si, že pracovití lidé se zlatýma ručičkama opraví zámek často jednodušeji nebo rychleji než někdo, kdo má peníze, ale chybí mu vize, a neví, ze kterého konce to vlastně uchopit.

 

 

V knize vyšly příběhy patnácti zámeckých pánů, ve focení pokračujete. Kolik už jste jich poznala?

Nemám to spočítané, může jich být mezi třiceti až čtyřiceti. Studuji ještě jednu školu dálkově a chci ze zámeckých pánů udělat svůj magisterský projekt. Fotografie totiž zachycuje jednak historii zámku, ale také jeho proměnu. Je zajímavé sledovat to stejně jako pocity majitelů, kteří procházejí různými peripetiemi a krizemi.

 

Které zámky a jejich majitelé vás přitahují natolik, že se k nim opakovaně vracíte?

Není to o typech zámku, ale opravdu o typech lidí. Možná v tom vidím něco víc, ale v reálu jsme si třeba jen víc sedli. Často jsou ti lidé volnomyšlenkářští. Jsou tam, kde nalézají svoje životní štěstí. Nevím, nedokážu to generalizovat.

 

Byla jste také u někoho veřejně známého? Některé zámky si opravují i herci, nebo třeba Matěj Stropnický.

Zrovna u Matěje Stropnického jsem byla asi před třemi lety a nedávno jsme se domlouvali na dalším setkání. Není to ale tak jednoduché. Hodně nám třeba záleželo na Karlovi Rodenovi, ale zatím nechtěl. Do budoucna bych byla moc ráda, kdybych se zrovna s ním mohla setkat. Zároveň uvidím, jak dlouho u tématu vydržím, protože mi přijde bezedné. Zámeckých pánů je hodně, na třiceti kilometrech jich mohou být i desítky.

 

Narazila jste na zajímavý příběh zámeckého strašidla?

Na všech zámcích přece straší. Všichni zámečtí pánové mají zkušenosti s nějakými spirituálními věcmi, ale jsou to pábitelé, musíme je brát s rezervou. Třeba dneska mi jeden z nich říkal, že tam našel zazděnou…

 

Ano?

… no právě. Nejdřív jsem si myslela, že našel zazděnou kočku, protože tu nachází na svých zámcích spousta pánů. To se ale dělalo až v době baroka a byla to jakási pohanská pověra, aby do objektu nevlezl čert.

 

A co tam našel?

Jenže tento zámecký pán tam prý našel zazděnou lidskou hlavu. Tvrdil mi, že se k ní váže místní legenda, a že hlava po týdnu zmizela. Tak co si o tom myslet? Jiný pán zase nalévá štamprli nejen sobě, ale i pro místního ducha. Sice je třeba brát některé báchorky s odstupem, ale možná tam jsou nějaké zvláštní energie… Já jsem se se strašidlem zatím nepotkala a doufám, že se mi to ani nestane.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama