Venkovní svět pozoruju už jen oknem, říká výtvarník Jiří Šalamoun

Na jednu stranu prožívá úspěšný rok. Výtvarník Jiří Šalamoun má do konce září výstavu v pražském Museu Kampa, vyšla mu i ohromná monografie Nic k zahození: „Snad další lidé poznají, že jsem zdaleka neudělal jen Maxipsa Fíka...” Na stranu druhou je mu osmdesát šest let a velmi špatně chodí. Když jsem za Jiřím Šalamounem do jeho vinohradského bytu přišel na návštěvu, jen těžko se zvedl z postele.

Vy tady, pane profesore, máte živého Maxipsa Fíka?!

To není Fík, Fík byl bobtail. Tohle je bearded kolie mé dcery Báry - jmenuje se Alma.

 

Krásná.

Hodná, vyšlechtěná z kolie a právě bobtaila. Občas mě tu trochu rozveseluje.


Jak se vám daří?

Heleďte, táhne mi na osmdesát sedm a pořád ještě vidím, pořád mluvím, stěžovat si nemůžu snad na nic kromě nohou. Od infarktu někdy před třinácti lety se spíš jen belhám, a to pořád hůř.


Co většinu času děláte?

S tou mojí tlustou monografií a pražskou výstavou bylo do léta dost práce, a teď zas denně čtu, jako jsem četl vždycky.


Jakou knihu dnes?

Starou a dobrodružnou - mám ji po svém strýci a jmenuje se Dům v oblacích. Příběh napsal Karel Hloucha, nádherně ho ilustroval Zdeněk Burian, za posledních osmdesát let jsem to přečetl už třikrát.


Vracíte se ve vzpomínkách do dětství?

Asi jo. Buriana jsem tehdy několikrát potkal, protože bydlel na Vinohradech u Flory, kousek od nás.

 


Vyhovuju svému dirigentovi

Jste starý, moudrý, vzdělaný chlap...

... starý. To v každém případě.


Když dnes rekapitulujete svůj život, máte pocit, že jste něco měl udělat jinak?

Ani ne. Vždycky jsem měl pocit, že jen vyhovuju tomu, co je seshora přikázané. Někdo to tu celou dobu diriguje - a já jen vyplňuju předepsané povinnosti.


V jaké podle vás žijeme době?

Víte, já do školy chodil za Hitlera, ve třídě nám visela jeho fotka. A dnešní doba je lepší - opravdu si nemám právo na cokoliv stěžovat. Často vzpomínám na dětství prožité v Kouřimské ulici, kde v bytě nad námi bydlela židovská rodina. Měli dceru Eriku, jen o trošku starší než já, a hráli jsme si s jejím elektrickým vláčkem. Pak šli do transportu a nikdy se už nevrátili... V okolí bydlela takových Židů spousta a já měl štěstí, že jsem navzdory příjmení Šalamoun katolíkem, protože jinak bych možná taky už v dětství vyletěl komínem. S tímhle vědomím žiju.

 

Máte strach ze smrti?

Ani ne.


Bál jste se covidu?

Jistě, že jsem byl do očkování v rizikové skupině, ale opakuju - podle mě je všechno předem naplánované a osud nezměním.


Máte ještě chuť kreslit?

Chuť bych měl, ale nemůžu, protože se mi třesou ruce. Taky špatně spím. Z bytu skoro nikam nechodím; a přesto mě zatím život nepřestává bavit.

 


Nevyjedete si občas ven na vozíku?

Málokdy. I když na tu moji velkou výstavu, která je na Kampě, mě na vozíku vyvezli.


Jak tedy sledujete dění venku?

Přes okno a v televizi. Ale spíš si čtu a vzpomínám. Mám tu kufr plný fotek, tak je třídím, a když si na něco vzpomenu, zezadu píšu poznámky.


Jaký vám ten svět za oknem připadá?

Vinohrady? Za téměř století se trochu změnily a měnit se budou pořád, z čehož se neraduju, ale ani nenadávám. Přijímám to. Jsem rád, že změny můžu pozorovat.


Chtěl byste se ještě někam podívat?

Chtěl - ale vím, že se to nepovede.


Kam?

Třeba do Nového Bydžova, kam jsem jako kluk jezdil k dědečkovi. Nepojedu, ale netrápí mě to. Kromě těch tisíců fotek mám i šanony plné zápisků, protože já si celý život zaznamenával všemožné postřehy. Teď je začínám číst a ujasňuju si, v čem jsem se v životě mýlil; protože já se v životě určitě často mýlil.


V čem?

O tom nechci mluvit.


Zajímá vás ještě politika?

Nijak zvlášť. A právě proto, že vím, jak je pomýlená. Když slyším politiky v televizi, tak vím, že to nakonec bude stejně jinak, už jsem si to několikrát prožil. Znovu: myslím si, že politiku nemůžu moc ovlivnit, a tak se tím ani nemám chuť zabývat.


Nemrzí mě nic

Když dávají v televizi Maxipsa Fíka, tak se díváte?

Asi dvakrát jsem ho neplánovaně zahlédl, ale spíš mi v uších občas zní hudba, kterou k němu složil Petr Skoumal, tu jsem měl rád. Všichni tvůrci jsou mrtví - zůstali jsme jenom my dva s Josefem Dvořákem.


Mrzí vás, že si jméno Jiří Šalamoun většina lidí spojí jen s Fíkem?

Nemrzí. Mě nemrzí nic, protože si opravdu pořád uvědomuju, že už bych mohl být po smrti, takže nemám právo naříkat.


Kdy jste naposledy namaloval obrázek?

Asi před třemi lety. Tenkrát jsem nevěděl, že je poslední, to si nepřipouštíte. Člověk musí žít pořád v naději, že to ještě neskončilo.


Na co se těšíte?

Na každý nový den.


Není to laciná odpověď?

Proč laciná? Jednou sám poznáte, že není... Těším se z toho, že přežívám, a občas mi něco udělá radost navíc.


Třeba?

Vím, že mi brzy vyjde ještě jedna obrázková knížka, kterou jsem nakreslil snad před čtyřiceti lety a nikdo ji nezná. Je to takový komiks bez bublin, který dcera našla zapomenutý na půdě, a třeba z toho se těším.


Co vás dnes ještě čeká?

Uvidím. Nevím přesně.


Při pohledu z okna zjistíte, že začíná podzim.

Jaro je samozřejmě lepší; ale zase budou Vánoce a ty mám docela rád.


Proč?

Protože je Ježíšek.


Co by pro vás bylo ideálním dárkem?

Nevím. Nechci nic. Snad jen nějaký čas navíc bych bral, ale ten asi nedostanu.


Být o trochu mladší?

Ano, abych mohl dál tvořit. Ale na druhou stranu, já toho snad stihl dost, naštěstí jsem byl pracovitej. A to je, myslím si, správně.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama