Ze Sudet se už jen neutíká

V čem je specifické být starostou bývalého sudetoněmeckého města?

V tom, že pořád něco doháníte. Tady stálo už před sto lety krásné, hotové město. Česká Kamenice měla tehdy víc obyvatel než dnes a bohatších, než byl zbytek republiky. Dnes je to obráceně, v Kamenici je obyvatel méně a jsou chudší, než je celorepublikový průměr. Čili my se tady staráme o historický majetek, který byl nastavený na jiný počet lidí a jiný typ obyvatelstva.

 

Je to problém?

V určitém smyslu ano. Veškerá infrastruktura Kamenice pochází z konce devatenáctého století, z období jejího největšího rozkvětu. Máme honosnou sokolovnu, kino, jednu školu, druhou školu, obě vybudované velmi luxusně, město zároveň zasahuje do krajiny dalšími architektonickými prvky. Jak říkám, bylo větší a bohatší, a pro nás je vlastně hrozně těžké, dovolit si ho v takové velikosti a výstavnosti.

 

Krásné město, které dává svým obyvatelům zabrat.

Kdybychom dnes stavěli Kamenici na zelené louce, vyjde levněji a postavíme ji skromněji. Historické dědictví je výhoda, protože sem za ním jezdí turisté, je to ale taky zátěž, se kterou se musíme vyrovnávat.

 

Těch turistů by ale mohlo být víc, ne? Člověk by čekal, že krásné historické město položené v krajině Českosaského Švýcarska bude v sezoně úplně narvané.

Ono to není tak špatné. Kamenice má kapacitu 250 lůžek a ta je v hlavní sezoně naplněná. Je ale asi pravda, že město má velký nevyužitý potenciál, to je také jeden z důvodů, proč jsem s kolegy začal tuhle práci dělat. Impulzy k rozvoji tady nebyly tak silné jako v okolních obcích, třeba v Krásné Lípě, jejíž výchozí situace, sociální struktura obyvatelstva, poloha a velikost byly daleko horší. I u nás se to ale zlepšuje. Lidé, kteří mají nějakou nemovitost a přemýšlí, co s ní, už uvažují o tom, že z ní udělají apartmány.

 

Potřebují místní lidé turistiku?

Samozřejmě. Průmysl tady nezbyl skoro žádný a už tu asi žádný nevznikne, relativně velkým zaměstnavatelem je stát, město, školy, domov pro seniory, to jsou ale místa jen pro několik set lidí, a když někdo nepracuje v této oblasti, musí vyvinout vlastní iniciativu. Turisty v Kamenici potřebujeme.

 

Jaký mají vztah k historickému dědictví současní obyvatelé Kamenice?

Já myslím, že vlastně dobrý. Přiznám se, že když jsem nastupoval, bál jsem se negativního sentimentu vůči Němcům, ale s tím jsem se za tři roky na úřadě setkal všehovšudy asi jednou. V Kamenici je silná komunita historických nadšenců a my se snažíme tu lásku k historii města podporovat. Děláme výstavy, v novinách zveřejňujeme staré fotografie. A funguje to. Myslím, že kdybych dělal starostu v devadesátých letech, asi by to bylo něco jiného.

 

Tehdy tu ještě panovala reálná obava, že se Němci budou chtít vrátit?

Určitě. Když si vzpomenu na svoji prababičku, tak ta měla strach, že přijdou Němci a ten barák jí zase seberou. To už tady není. Dám příklad. Kousek od Kamenice leží Rabštejn, bývalý německý pracovní tábor, který po válce sloužil k internaci Němců. Děly se tam neuvěřitelné krutosti jak během války, tak po ní. Udělali jsme na místě mezinárodní studentský workcamp, studenti přijeli, spali v jedné budově a čtrnáct dní tam dobrovolnicky pracovali. Reakce místních byly veskrze pozitivní. Nebo jiný příklad. Rekonstruovali jsme městský park, kde býval německý hřbitov. Ve spolupráci s jednou německou organizací jsme tam umístili pamětní desku a pak jsme uložili ostatky za přítomnosti faráře na hřbitově. Říkal jsem si: To jsem zvědav, co se teď bude dít. A nedělo se nic, žádné povstání na vsi se nekonalo.

 

Takže se dá říct, že po osmdesáti letech mají Češi žijící v pohraničí ke svému bydlišti neproblematický vztah?

Myslím, že ano. Berou to, že naším úkolem je se o ty historické věci starat, obnovovat je, případně vylepšovat. Aby někdo řešil, že nechce obnovovat něco, co postavili Němci, tak to tady necítím.

 

Cool město

Vy jste byl jednu dobu nejmladší starosta v republice.

Ano, bylo mi třiadvacet, když mě zvolili, ale už nejsem, už jsou i mladší.

 

Byl jste ve čtvrtém ročníku na právech.

V pátém. Už jsem je měl skoro hotová, to byla jediná záchrana, jinak bych je nikdy nedodělal. Teď už mám za sebou státnice a dopisuju diplomku. Jsem v osmém ročníku.

 

Bylo v něčem limitující být tak mladý? Neměl jste problémy získat si autoritu?

Přiznám se, že situací, kdy mě věk limitoval, moc nebylo. Naopak – někdy mě kvůli věku měli lidé tendenci podceňovat, což je vlastně docela výhodné. Jediný výrazný konflikt jsem měl na začátku volebního období s tajemníkem úřadu, ten měl pocit, že jeho autorita na úřadě má být větší než moje. No – je z něj bývalý tajemník.

 

To jste to vzal zostra. Když jste jako starosta začínal, měl jste velké plány. Chtěl jste zavést lesní školku.

Ta funguje, lesní školku jsme vyřešili tak, že máme v jedné z našich mateřských školek lesní oddělení.

 

Chtěl jste přivést do města mladé rodiny. Jak se to dělá?

Neexistuje jednoduchý recept. My máme takové tři pilíře. Jednak musíte mít dobře personálně obsazené školy: mateřskou školku, základní školu, ideálně i střední, centrum pro děti a mládež, základní uměleckou školu. V Kamenici chybělo mateřské centrum, to se podařilo nově zřídit. Druhým pilířem je bydlení. Vy musíte mít co nabídnout různým příjmovým kategoriím. Dali jsme na trh stavební pozemky pro asi dvacet rodinných domů, které prodáváme za nákladovou cenu, za cenu zasíťování, teď chystáme další projekt: chceme postavit řadové domy po lidi, co si nemohou dovolit vlastní dům. Poslední věc je trochu to odprezentovat. Aby lidi věděli, že když se řekne Česká Kamenice, je to město, které se probudilo, něco dělá, je takzvaně cool, což je slovo, které hrozně nemám rád.

 

Jak udělat město cool?

Tím, že děláte zajímavé věci, drobnosti, které nejsou úplně obvyklé. Někteří lidé oceňují, že má město architekta, a že když se něco rekonstruuje, tak to není systémem absolutní nahodilosti, typu, že se vybere nejlevnější projektant a ten něco načmárá. Na některé lidi funguje, že Kamenice obnovuje ty věci po Němcích, na někoho zas online vstřícnost. Chceme, aby Kamenice získala obraz města, kde to šlape, jak má.

 

Půda pro návrat

Dá se říci, že se ze Sudet už tolik neodchází?

Ten trend, kdy se lidé stěhovali ve velkém do Prahy, se začíná obracet. Lidé přemýšlí, že by tu zůstali, nebo že by se vrátili, vidím to třeba u generace svých spolužáků i lidí o trochu starších. Nevím, do jaké míry je to dané celkovým zlepšením image této oblasti, a nakolik je to dané ekonomickou realitou bydlení třeba v hlavním městě. Pro většinu lidí není ekonomicky zvládnutelné mít dům v Praze nebo v jejím okolí.

 

A vy jim tu připravujete půdu pro návrat.

Ano, snažíme se o to.

 

Co jste se naučil jako starosta?

Zvýšila se mi odolnost vůči stresu. Protože se snažíme město rozhýbat, dostáváme se do složitých situací. Na podzim jsme se například dostali do problému s cash flow. Město bylo zvyklé mít na účtu velký finanční polštář. Třicet milionů se nám v bance jen tak převalovalo, a to v době, kdy máte desetiprocentní inflaci. Začali jsme s těmi penězi pracovat trochu jinak, rozpočty jsou víc našponované, rezerva jen v jednotkách milionů.

 

To z vás museli být na finančním odboru nadšení.

Kolegyně byly upřímně vyděšené. Po Kamenici kolovaly různé fámy, že město krachuje a že není na výplaty. Přitom jediné, co jsme udělali, bylo, že jsme si vzali provozní kontokorentní úvěr, který teď už budeme mít pořád a který řeší, když se vám během měsíce udělá díra mezi plánovanými příjmy a výdaji. Když v normální firmě nemáte zrovna hotovost, taky neřeknete: Všechno zastavujeme a čekáme na peníze.

 

Jak jste se duševně nastavil, abyste to ustál?

Postupně jsem se obrousil. Kdybych začal panikařit už i já, tak by panikařili všichni. Vnitřně jsem se zocelil.

 

Ve městě máte i docela početnou romskou komunitu. Jak se jí daří?

Je to hodně dlouhodobá práce. Zřídili jsme ve spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování nízkoprahové centrum pro děti a mládež, což je klub, kam děti, které jsou trochu bezprizorní a po škole nemají do čeho píchnout, můžou bez bariéry přijít a odborní pracovníci se jim věnují.

 

Funguje to?

Mají úplně narváno. Ta neziskovka, co to tu provozuje, byla vyděšená, když se to spustilo. Říkali, že kdyby měli dvakrát tak velké prostory, zaplní je. Teď trochu zápasíme se stavem objektů, ve kterých romská komunita žije. I v Kamenici totiž máme klasický obchod s chudobou, Romové na řadě míst žijí ve vybydlených domech, ve kterých platí nehorázné nájmy. Vlastníci těch objektů, kteří ani nejsou z Kamenice, sem přijedou jednou za měsíc vykasírovat peníze.

 

Co se s tím dá dělat?

Není to úplně jednoduché. Nejde si totiž představovat, že ty obyvatele přestěhujete do obecních bytů a bude to fungovat. Bude tam konflikt se sousedy, bude to vybydlené, ale řešení není ani to, aby ti lidé bydleli v totálně nevyhovujících podmínkách bez šance na další rozvoj. Zvažujeme, že bychom zkusili jeden ten objekt koupit a nějak ho částečně zrekonstruovat, aby byl bezpečný, aby tam nehořelo kvůli elektrice, aby byl v takovém nižším standardu, ale slušném a bezpečném. Chceme těm lidem dát šanci, aby se výhledově dostali někam dál.

 

A co bude s vámi? Zůstanete v Kamenici, nebo půjdete do Prahy dělat advokáta?

Chci znova kandidovat, už jsme si to s kolegy v našem sdružení řekli. Rád bych tu funkci obhájil, a když se to nepodaří, tak půjdu dělat něco jiného, ale v Kamenici bych chtěl zůstat jako zastupitel, abych aspoň v něčem přispěl.