I mladí lidé se opravdu báli o život

Loni vám klesl počet výjezdů o 13 tisíc na 114 915 případů. Jak to, že se číslo v době covidové spíše nezvýšilo?

Zmenšil se pohyb lidí po metropoli. Na home office zůstali ti, kteří před pandemií přijížděli do Prahy za prací. Výrazný úbytek případů jsme pozorovali třeba v gastro oblasti. Další důležitou oblastí byl turismus, který v jednom období prakticky zanikl. Naše noční výjezdy se tak snížily o čtvrtinu. Odpadla totiž zábava spojená s hospodami a turisty. Zpočátku se nám také lidé báli volat.

Proč?

V první vlně tu vládla atmosféra, kdy měla část lidí pocit, že nechtějí do sanitek, které převážejí i pacienty s covidem. Další skupina lidí se bála nechat se odvézt do nemocnic, protože slyšeli, že spousta pacientů se nakazila covidem právě tam. Prostě kdo nemusel, nevolal. Lidé raději zůstávali doma a chránili se. Dá se říct, že první vlna pro nás byla náročná zejména kvůli nedostatku informací, které volající chtěli po nás. Nápor na posádky sanitek přišel až v druhé vlně, která už byla náročná nejen množstvím hovorů, ale i pacientů.

Jak jste na dispečinku „stopadesátpětky“ stíhali?

Museli jsme kompletně přizpůsobit celou metodiku práce pro nabírání tísňových výzev. Ze začátku sice nebylo covidových případů moc, ale nápor telefonátů byl obrovský. Kapacita na něco takového není připravená, to bychom museli mít třikrát víc lidí. Snažili jsme se to řešit, třeba tísňové linky 112 přepojovaly část hovorů do jiných krajů. Zřídili jsme také konzultační linku s nahrávkou všeobecného poučení, aby lidé kontaktovali své praktické lékaře, pokud nemají život ohrožující obtíže. A měli jsme k dispozici hygienika na telefonu.

Kolik hovorů jste registrovali v souvislosti s koronavirem?

Každý třetí volající byl pozitivní nebo měl příznaky pozitivity. Proto jsme také využívali naše odběrové vozy pro lidi, kteří nebyli schopni přijít na testy. V rozmachu druhé vlny jsme jich dělali stovky denně, celkem jich bylo nějakých patnáct tisíc. Zdravotnické operační středisko i celý provoz záchranky jsme měli posílené na maximum.

Stávalo se, že vás pražské nemocnice odmítaly kvůli naplněné kapacitě?

Povím otevřeně, že zdržení v nemocnicích při předání pacienta se děla, protože na takovou extrémní situaci nebyl nachystaný nikdo. Když se stalo, že byly nemocnice tak plné, že nám nechtěly brát pacienty, poskytlo nám ministerstvo nástroj NDIP. Zkratka znamená „národní dispečink intenzivní péče“, což je sdílená platforma ukazující, která nemocnice má kolik volných covidových lůžek. Podle toho jsme se pak mohli řídit.

Vypadalo to, že někdy použijete váš záchranářský kamion Golem?