Šůšn? Teď už se tomu směju. Lyžařský veterán Řezáč rozjíždí osmadvacátou sezonu

Máte za sebou první závod zimy a 45. místo ve zkráceném závodě Ski Classics okolo Toblachu. Jak se cítíte?

Ale ano, jsem spokojený. Nevědělo se, jestli se vůbec pojede. Nejdřív covid, pak chumelenice, nebezpečí lavin, posunuli o den start. Jelo se na jiné trati, vzal jsem to jako dobré rozjetí. Vždyť jsem měsíc nemohl trénovat, nečekal jsem zázraky. Nechal jsem za sebou pár známých jmen, o hodně let mladších kluků.

Že to jde, potvrdil i váš věčný soupeř, stejně starý Anders Auckland, letos v maratonské sérii dvanáctý a jedenáctý.

Jasně, že to jde. Jen vyladím formu, můžu se zlepšovat.

Takže vyrážíte znovu naplno už do své osmadvacáté „profi“ sezony…

Teď už mi nic jiného nezbývá. Nic mě nebolí, můžu trénovat a doufám, že Jizerská padesátka dopadne líp. Do dvacátého místa, nebo spíš chtěl bych i první desítku. Ale nechci si fandit, přece jenom jsem měl měsíc výpadek.

Přivodil jste si únavovou zlomeninu žebra…

Stalo se mi to v prosinci v Livignu, po třetím týdnu tréninku. Měl jsem málo regenerace, všude zavřeno, nemohlo se ani do sauny nebo do vířivky, neměl jsem s sebou maséra. Asi jsem to opravdu podcenil. Doma jsem si zašel na sono a ukázala se prasklina. U žeber se léčba neurychlí, přišlo to ve špatný čas.

Smlouvu od Slavia pojišťovna sport teamu jste podepsal pro třetí zimu až na podzim. Jak vypadá, sice s vašimi zásluhami, ale také vzhledem k věku a nejisté době covidové?

Mám s týmem dohodu, že mi zaplatí určitou částku, která pokryje náklady na závodění a soustředění. K tomu jsem měl ještě loni pár sponzorů, ale letos skoro žádný nezbyl. Je to každým rokem velký boj. Na živobytí pro rodinu si musím vydělat sám. Skoro celou zimu jsem pryč, táta za mě teď zaskakuje v penzionu. Ale na druhou stranu letos jsem oproti posledním rokům hodně trénoval i v létě.

Minulá léta to tak nebylo?