Minulost není nedotknutelný exponát, stále na nás „sahá“

Za posledních dvacet let vzniklo bezpočet projektů, které propojují školy a pamětníky. Čím se aktivity vašeho spolku liší?

Chceme využít zkušenosti z pedagogiky a organizování vzdělávacích akcí, které mám já i moje kolegyně Marie Smutná. Rozhodly jsme se, že budeme pokračovat v edukativních aktivitách o dějinách 20. století. Používáme americkou metodiku Tváří v tvář historii, která je volně inspirovaná událostmi minulého století, ale pracuje s historickými paralelami do současnosti. Prezentuje tyto události z několika úhlů pohledu: z perspektivy obětí, pachatelů a také přihlížejících. Kromě toho se zaměříme také na příběhy potomků přeživších židovského a romského holokaustu, protože jim doposud nebyla věnovaná dlouhodobá pozornost. A přitom jsou jejich vzpomínky a zkušenosti velmi cenné.

Jak zmíněná metodika funguje v praxi?

Používá se v Americe v segregovaných školách, kde převažují afroamerické děti. Pedagogové jim vypráví o holokaustu, ale diskutují se žáky také o současných projevech rasismu a bezpráví. Tato metodika se také osvědčila v Jihoafrické republice, kde se řeší téma apartheidu. Před lety jsem spolupracovala na projektu Naši nebo cizí – Židé v českém 20. století, který koordinovalo Židovské muzeum. Zpracovávali jsme vzdělávací materiály, aby učitelé věděli, jak zasadit příběhy židovské komunity do kontextu našich dějin. Mnohdy se totiž o Židech vypráví, až když přijde řeč na hilsneriádu nebo předválečné represe. Ale Židé tu byli po staletí a byli součástí naší společnosti. Když jsme ten projekt prezentovali, ozvala se ředitelka základní školy Boženy Němcové z Přerova. Vyprávěla žákům o protižidovských nařízeních v době protektorátu, například o zákazu vstupu Židů do restaurací, divadel, kin, na dětská hřiště a tak dále. A děti z romské komunity jí říkaly, že podobné projevy diskriminace zažívají i teď.

Mají učitelé zájem o hledání paralel do minulosti?

Určitým způsobem je to nový přístup, který nemusí vyhovovat každému, a naprosto chápeme, že není snadné vystoupit ze zavedeného způsobu výkladu dějin. Podle nás je ale opravdu důležité si uvědomit, že minulost není nějaký nedotknutelný exponát za sklem, ale něco, co na nás pomyslně stále „sahá“. Když se s pedagogy bavíme, které paralely jsou pro ně nejobtížnější, často zmiňují romský holokaust. Bojí se, že kdyby tohle téma otevřeli, automaticky by se dostali do diskuse o současném životě romské komunity. Například, že by se žáci začali ptát, proč „Romové nepracují“? A takovým debatám se učitelé chtějí vyhnout.

Možná je to i tím, že o romském holokaustu je nepoměrně méně informací než o židovském.

Právě proto jsme se na toto téma začali víc zaměřovat a zasazujeme ho do kontextu našich dějin. Doposud chybí souborné edukativní materiály, kde by se pedagogové mohli dočíst, jaký byl vztah většinové společnosti k Romům před druhou světovou válkou, jak se vyvíjel za války a jak po roce 1945. Systematicky se této problematice věnuje kolega historik Michal Schuster. Pracoval řadu let v Muzeu romské kultury v Brně, takže měl nejvíc zpracovanou situaci na Moravě, v Česku ještě tyto informace chybí. Věřím, že je důležité, aby veřejnost věděla o tom, že Romové byli za druhé světové války nejen oběti, ale také se aktivně zapojili do odboje. A důležité jsou také příklady dobrých vztahů mezi většinovou společností a zástupci Romů.

RODINNÁ HISTORIE

Podařilo se vám propojit romské přeživší se školami?

Romských pamětníků bylo vždy o dost méně než židovských. Pár jich ještě stihl zaznamenat tým Muzea romské kultury, ale dnes už nikdo z nich nežije. Pracujeme tedy s příslušníky druhé generace. Velmi důležitou osobností romské komunity byl nedávno zesnulý Čeněk Růžička. V 90. letech ho oslovil německý novinář Markus Pape, protože začal vyhledávat informace o koncentračním táboře v Letech u Písku. Pan Růžička se až od tohoto novináře dozvěděl, že v Letech byli věznění i jeho rodiče. Oni o válečném období nikdy nemluvili. Zájem o rodinnou historii, ale i celkově o osudy vězněných v tomto lágru podnítil pana Růžičku k tomu, že založil Výbor pro odškodnění romského holokaustu, lobboval mezi politiky a dlouhodobě se věnoval přednášení na školách.

Členkou vašeho spolku je Růžena Ďorďová, která patří také do druhé generace. Jaký je její příběh?