Návrat fotbalisty Morávka: Na Bohemce je sranda, takovou v Německu nezažiješ

9. září 2022

Post Image

Návrat fotbalisty Morávka: Na Bohemce je sranda, takovou v Německu nezažiješ

Play icon
78 minut

Pavel Jiřík ml., Bohemians.cz

Když ve svých devatenácti letech odcházel do Německa, sliboval, že se jednou vrátí do Bohemky, která ho vychovala. Dnes dvaatřicetiletý Jan Morávek se celý život vyznačuje věrností. S manželkou je už od gymnázia, posledních deset let hrál v jediném klubu, bavorském Augsburgu. A do Bohemky se nyní skutečně vrací. Celý rozhovor si můžete poslechnout i jako podcast.

Měl jsi někdy v životě chuť s fotbalem skončit?

Opravdu vážné to bylo jen někdy ve čtrnácti, kdy jsem šel za taťkou s tím, že se chci věnovat spíš svému druhému dětskému sportu, tenisu, který mě tehdy bavil víc.

Co ti táta řekl?

Že jsem v Bohemce důležitou součástí dorosteneckého týmu, ať je neoslabuju a neutíkám z boje. Těmi slovy mě u fotbalu udržel, zaplaťpánbůh. Ale tenis mám pořád strašně rád a postupně plánuju jako divák navštívit všechny čtyři grandslamy.

Kolik už jich máš za sebou?

Paříž a Wimbledon. Ty dva daleké, Austrálii a US Open, si asi dopřeju až po konci kariéry. Moc rád vzpomínám třeba na to, jak jsme s manželkou brzy ráno přišli do fronty před Wimbledonem, se stovkami ostatních fanoušků si ji poctivě vystáli, a pak konečně mohli vstoupit do areálu a chodit od kurtu ke kurtu, od zápasu k zápasu… Vlastně to mám dodnes tak, že kdyby dávali v jednu chvíli finále Wimbledonu a finále fotbalové Ligy mistrů, pustím si radši ten Wimbledon.

Můj devítiletý syn hraje na slušné úrovni fotbal, ale i on si zároveň pořád drží tenisové tréninky. Dělá tedy dobře?

Za sebe můžu říct, že jsem z téhle kombinace vždycky profitoval. Už jenom proto, že jsem byl sedm dní týdně v pohybu, venku, neseděl u počítače. Mohl jsem porovnávat výhody týmového a individuálního sportu, bylo to zajímavé. Táta měl pravdu, pro mě je týmový sport lepší. Navíc stát se profesionálním fotbalistou je o dost snazší než dostat se do tenisové špičky.

I tak ale synovi opakujeme: Ano, seš dobrej, ale nedělej si iluze. Takových kluků jsou mraky a fotbalem se uživí jeden ze sta.

Stejnou taktiku měl i můj taťka, a věřím, že byla správná. Často opakoval, že s fotbalem to nejspíš neklapne, ať myslím v první řadě na školu, na maturitu… Mě ten jeho pesimismus extrémně motivoval: dokážu ti, že můžu zvládnout maturitu i vrcholovej fotbal dohromady! V Česku znám spoustu přehnaně ambiciózních rodičů, kterým poplete hlavu, když se o jejich čtrnáctiletého syna začnou zajímat první agenti a manažeři; v tu chvíli mají pocit, že vychovávají nového Cristiana Ronalda, to je nebezpečné. Já rodičům vděčím za to, že si do mě nic takového neprojektovali a kladli důraz na školu. Protože – nebuďme naivní – o tom, jestli fotbalista uspěje, nakonec často rozhodne i štěstí.

Jak to myslíš?

Podpořte Reportér sdílením článku