Návrat fotbalisty Morávka: Na Bohemce je sranda, takovou v Německu nezažiješ

Měl jsi někdy v životě chuť s fotbalem skončit?

Opravdu vážné to bylo jen někdy ve čtrnácti, kdy jsem šel za taťkou s tím, že se chci věnovat spíš svému druhému dětskému sportu, tenisu, který mě tehdy bavil víc.

 

Co ti táta řekl?

Že jsem v Bohemce důležitou součástí dorosteneckého týmu, ať je neoslabuju a neutíkám z boje. Těmi slovy mě u fotbalu udržel, zaplaťpánbůh. Ale tenis mám pořád strašně rád a postupně plánuju jako divák navštívit všechny čtyři grandslamy.

 

Kolik už jich máš za sebou?

Paříž a Wimbledon. Ty dva daleké, Austrálii a US Open, si asi dopřeju až po konci kariéry. Moc rád vzpomínám třeba na to, jak jsme s manželkou brzy ráno přišli do fronty před Wimbledonem, se stovkami ostatních fanoušků si ji poctivě vystáli, a pak konečně mohli vstoupit do areálu a chodit od kurtu ke kurtu, od zápasu k zápasu... Vlastně to mám dodnes tak, že kdyby dávali v jednu chvíli finále Wimbledonu a finále fotbalové Ligy mistrů, pustím si radši ten Wimbledon.

 

Rozhovor je i k poslechu ve formě podcastu:

 

Můj devítiletý syn hraje na slušné úrovni fotbal, ale i on si zároveň pořád drží tenisové tréninky. Dělá tedy dobře?

Za sebe můžu říct, že jsem z téhle kombinace vždycky profitoval. Už jenom proto, že jsem byl sedm dní týdně v pohybu, venku, neseděl u počítače. Mohl jsem porovnávat výhody týmového a individuálního sportu, bylo to zajímavé. Táta měl pravdu, pro mě je týmový sport lepší. Navíc stát se profesionálním fotbalistou je o dost snazší než dostat se do tenisové špičky.

 

I tak ale synovi opakujeme: Ano, seš dobrej, ale nedělej si iluze. Takových kluků jsou mraky a fotbalem se uživí jeden ze sta.

Stejnou taktiku měl i můj taťka, a věřím, že byla správná. Často opakoval, že s fotbalem to nejspíš neklapne, ať myslím v první řadě na školu, na maturitu… Mě ten jeho pesimismus extrémně motivoval: dokážu ti, že můžu zvládnout maturitu i vrcholovej fotbal dohromady! V Česku znám spoustu přehnaně ambiciózních rodičů, kterým poplete hlavu, když se o jejich čtrnáctiletého syna začnou zajímat první agenti a manažeři; v tu chvíli mají pocit, že vychovávají nového Cristiana Ronalda, to je nebezpečné. Já rodičům vděčím za to, že si do mě nic takového neprojektovali a kladli důraz na školu. Protože – nebuďme naivní – o tom, jestli fotbalista uspěje, nakonec často rozhodne i štěstí.

 

Jak to myslíš?

Když mi bylo kolem osmnácti, podobně talentovaných fotbalistů v Česku hrálo víc. Na takové kluky se jezdí dívat skauti z Evropy, a já vím, že kdykoli skaut přijel, tak se mi dařilo, hrál jsem dobře a dával góly. Díky tomu jsem šel v devatenácti do Německa, zatímco někteří podobně dobří kluci měli před skautem smůlu a neodešli.

 

V Německu jsi strávil třináct let, ale brzdila tě zranění. I tak jsi odehrál skoro dvě stě bundesligových utkání na nádherných, obřích stadionech. Kde to je nejsilnější zážitek, na Bayernu Mnichov?

Určitě ne. Z Bayernu jsem měl vždycky pocit, že tam jdou fanoušci jako do divadla. Dopředu očekávají, že dá jejich tým aspoň tři góly, a po těch si lehce zatleskají. Nedá se to srovnat s hlukem ve dvou týmech, za které jsem zpočátku hrával, tím myslím Schalke a Kaiserslautern. Mnohem lepší atmosféra je například i ve Frankfurtu, a vrcholným zážitkem bývá Dortmund, kde řve po celý zápas třicetitisícový kotel za jednou z branek. Vzpomínám, jak jsem jednou sebral na půlce balon, běžel právě proti téhle tribuně a fyzicky celou dobu vnímal, jakou má sílu.

 

Dal jsi gól?

Nedal. Udělal jsem kličku gólmanovi a uklízel míč do prázdný, ale obránce ho vykopl z brankové čáry.

 

Klepala se ti z takové atmosféry kolena?

Naopak. Vždycky jsem si říkal, že přesně pro tyhle zážitky jsem od šesti let dřel.

Nohejbal s Raúlem

Rozumíš zpětně tomu, proč jsi byl v Německu tak často zraněný?

Částečnou vinu na tom podle mě nese můj vůbec první tamní trenér Felix Magath, to bylo v Schalke.

 

Magath je známý svou tvrdostí…

Moje devatenáctileté tělo na to nebylo připravené. O půl sedmé ráno jsme chodili do gymnastické haly šplhat na lanech, míval jsem pak zkrvavený ruce. Následovaly dvě tréninkové fáze na hřišti, z nichž jedna byla buď hodně s medicinbaly, nebo jsme vybíhali schody v desetikilových vestách. Tahle přehnaně tvrdá škola asi poznamenala mou další kariéru, ale nerad bych vypadal, že v sobě nesu hořkost nebo zklamání. Převažuje pocit vděku za všechna ta léta. Vážím si například toho, s jak velkými hráči jsem si mohl zahrát v jednom dresu.

 

Vzpomínám, že třeba v Schalke jsi nastupoval vedle světoznámého španělského fotbalisty Raúla. Sblížili jste se?

Zpočátku mezi námi byla zeď, postavená hlavně z mojí úcty, ale ta se cihličku po cihličce zmenšovala, protože zrovna Raúl byl srdečný a komunikativní člověk, což ve velkém fotbale nebývá samozřejmostí. I tak vzpomínám, jak jsme jednou během slavnostního zahájení sezony zrovna my dva hráli nohejbal proti dvěma vybraným fanouškům Schalke. O nic nešlo, ale já nechtěl obrovské legendě zkazit nějakou výměnu. V životě jsem nebyl tak nervózní!

 

Kdybys mu dnes zavolal, registroval by tě?

Chci věřit tomu, že jo. Asistoval jsem na jeho snad nejhezčí gól v Bundeslize, po mé nahrávce úžasně přeloboval gólmana Kolína nad Rýnem. Čili nejspíš by si vzpomněl, ale pro jistotu bych mu nejdřív poslal video, na kterém se spolu radujeme po tom gólu.

 

Z velkých a vyprodaných stadionů se teď vracíš do české reality, kde bude na tribunách občas jen pár tisíc fanoušků. Jsi na to psychicky připravený?

Jsem. I na to, že z těch tribun na svoji adresu občas zaslechnu nadávky. Chci ale vnímat spíš pozitivní věci, například českou kabinu, ve které se cítím strašně dobře, je v ní humor. Už po třech týdnech s Bohemkou cítím právě i díky tomu novou vlnu radosti z fotbalu.

 

 

V zahraniční kabině humor chybí?

Určitě ho není tolik. Teď v neděli jsem měl na stadionu v Augsburgu rozlučku s týmem, za který jsem odehrál deset a půl roku. Naposledy jsem se loučil s fanoušky i bývalými spoluhráči, a když jsme pak s rodinou vešli do lóže, kterou nám klub připravil, viděl jsem, že manželka má v očích slzy. I na mě to v tu chvíli padlo, znovu jsem si uvědomil, jak byl Augsburg úžasnej, jak se nám stal krásným domovem, ale...

 

Ale co?

Ale v Německu je to tak, že každý hráč kouká hlavně na sebe, pořád bojuje o svůj flek na hřišti, všechno bere velmi seriózně. Když prohrajete a o den později se člověk na tréninku zasměje, vypadá to divně. Nikdy jsem tam nezažil takové ty klasicky české sázky například o sušenky, které zažívám poslední tři týdny v Praze. Už jsem pár balení nakoupil a rozdal, protože jsem na tréninku prohrál břevínka – a to je hezký.

 

Máš pocit, že se tvým návratem do Bohemky uzavřel kruh?

Věřím, že ještě ne. Že jí teď co možná nejvíc pomůžu, ale nějaká další fotbalová výzva mě pak ještě potká. Nicméně můj první příchod do kabiny trochu jako uzavření kruhu vypadal, protože jsem v ní narazil na brankáře Marka Štěcha, a to mi připadalo tak bizarní, že jsem se rozběhl a skočil mu do náruče.

 

Proč?

Protože Marek byl celé dětství mým nejlepším kamarádem. Absolvovali jsme spolu školku, nábor do přípravky na Bohemce, školu, hráli jsme společně i ten tenis ­– jeden víkendový den jsme měli fotbalový zápas a druhý nás maminky vezly na kurt, kde jsme se vedle sebe postavili ke čtyřhře.

 

Synku, nechceš spíš raketu?

Co budeš dělat, až jednou ukončíš kariéru?

Naše rodina má ráda Augsburg a věřím, že v Augsburgu si za těch deset let oblíbili mě. Moc by se mi líbilo, kdybych pro tamní klub mohl jednou pracovat.

 

Jako trenér?

Spíš jako skaut. Každý bundesligový klub má své skauty vždy pro různé části Evropy, a tak si říkám, že ideálem pro mě by bylo třeba Česko, Slovensko a Polsko.

 

Jestli to vyjde, přijeď se podívat na mého syna.

Přijdu, slibuju. Měl bych radost, kdyby v Augsburgu pokračovala česká stopa.

 

Tvému synovi je teprve dva a půl roku. Povedeš ho k fotbalu?

Raději bych ho viděl u toho tenisu, v čemž je určitě i kousek prospěchářství: dívat se na něj jednou z lóže ve Wimbledonu, to by bylo nádherný.