Čtení je pořád sexy

Jaká je vaše nejoblíbenější „odeonka“?

Před pár dny jsem bral do rukou jednu útlou knížku, svazek číslo 8 Světové knihovny. Jde o povídky haitského spisovatele Reného Depestra, kterému je 96 let. Sbírka se jmenuje Chvalozpěv na ženu-zahradu, přeložil ji Richard Podaný a je tam samozřejmě taky doslov. Pod doslovem je uvedeno: Milan Kundera, Paříž, prosinec 2000. Tak možná tahle.

Slovo „odenka“ říkám záměrně. Lidé tak často přezdívají knihám, které vychází v nakladatelství Odeon. Proč jsou „odeonky“ u čtenářů tak oblíbené?

Ten věhlas nepřišel hned a nevybudoval se snadno. Především jde asi o to, že knihy publikované v edici Světová knihovna si drží vysoký standard, a tudíž jsou vyhledávány i podle kritéria „nemůžu se splést“, tedy že vás žádná kniha nezklame. Pravděpodobně se ve většině případů úspěšně trefujeme do vkusu, témat, náročnosti, subžánrů a podobně.

Kdo jsou vaši čtenáři?

Přesná data nemáme. Ale podle profilů na Facebooku je vidět, že fanoušci Odeonu jsou často mladí lidé, řekněme do třiceti let. Čtení je pořád sexy, mít povědomí o autorech, orientovat se, to se může hodit. A to nemluvím o humanitně vzdělaných lidech, tam se asi určitý rozhled předpokládá.

Štěstí a náhoda

Vrátila bych se k edici Světová knihovna. Vloni vyšla kniha japonského spisovatele Haruki Murakamiho Tancuj, tancuj, tancuj. Byl to dvěstěpadesátý svazek a zároveň dvanáctý tisící svazek celé Euromedie. Oslavili jste nějak v redakci tyhle kulatiny?

Ta symbolika čísel je tam záměrně. Sám se divím, že už je těch svazků tolik. Je za námi docela dlouhá cesta! Namísto oslav jsme popravdě raději sledovali předobjednávky a pak prodeje, dozníval covid a cena knih šla nahoru. Ale Murakami zde má stálou a početnou čtenářskou základnu, takže to dopadlo dobře.

Jak jste na Murakamiho přišli? Odeon je jediné nakladatelství, které ho v Česku vydává. Norské dřevo má už tuším páté vydání a přes šedesát tisíc výtisků.

Já jsem si tenkrát přečetl recenzi v Guardianu na anglické vydání Norwegian Wood. Nevěděl jsem, kdo je Murakami, a ten název mi evokoval Beatles. Ale zaujal mě děj, recenze byla pochvalná a já si řekl: proč to nezkusit, japonského autora jsme tu ještě neměli! Jak říkám, někdy vám k tomu pomůže náhoda či štěstí.

Tancuj, tancuj, tancuj je novinkou ale pouze u nás. Ve svém rodném Japonsku je poměrně stará. Proč se k nám Murakamiho knihy dostávají opožděně a na přeskáčku?