Martin Šonka: Chybí mi nadzvukové létání, je to krásné a opojné

 

Jak letíte hlavou dolů těsně nad formulí – fakt v tom není žádný trik?

Jediný trik je v tom, že se tahle jedna filmová scéna natáčela možná na třicetkrát. Ale jinak je to všechno až syrově opravdové. Létalo se hodněkrát, protože filmaři potřebovali nasbírat záběry ze všech možných stran a úhlů.

 

Nebál jste se?

Takové věci vyhledávám. Když přišla nabídka natočit něco s formulí, vymysleli jsme zrcadlový let. Moc jsem se na to těšil, protože jsem fanoušek formule a lákalo mě být s ní v jednom záběru.

 

Jaký to byl pocit?

Co se vlastního letu týče, už jen letět hlavou dolů takhle nízko nad zemí je pro pilota super zážitek. Formule RB7 z roku 2011 vydává dost hluku, dokonce tolik, že přeřvala můj letecký motor. Slyšel jsem ji, už jak jsem se k ní přiblížil. Hlavu jsem měl dva metry od ní.

 

Jak jste zařídil, abyste formuli během letu nerozsekal vrtulí?

Bezpečná vzdálenost byla jasně daná – šlo o dva až tři metry od formule. Otázka spíš byla, jestli je to vůbec proveditelné. Věděl jsem, že z hlediska aerodynamiky nebudu se svým letadlem pro formuli faktor, který by její jízdu mohl ovlivnit. Formule jede po pevné zemi a žádný problém neřeší.

 

​​​​​​​

 

 

A vy?

Já jsem řešil, aby aerodynamika formule neovlivňovala mé letadlo v letovém režimu. Největší respekt jsem měl ze zadního křídla. Přípravy se točily okolo toho, jakým způsobem funguje proudění kolem formule a jak velkou komplikací pro řízení letadla bude představovat. Důležité bylo stanovit, z jaké strany se k formuli můžu přiblížit a jakou rychlost zvolit. Mířili jsme na nižší rychlosti, ale v nižších rychlostech jsou odezvy na řízení tupější. Proto jsme našli kompromis někde kolem 200 kilometrů v hodině.

 

 

Co by se stalo, kdyby vám foukl vítr?

Nestalo by se nic. Ale kdyby byl úplav za formulí tak silný jako za letadlem, mohlo by to se mnou pěkně zacloumat. Vedlo by to k tomu, že bych se nemohl k formuli přiblížit tak blízko, jak jsme si naplánovali. Ale už během prvních testovacích jízd se tato obava nepotvrdila. K formuli jsem se přibližoval ze všech stran a úhlů a zjistil, že proudění za formulí je v této rychlosti zanedbatelné a s letadlem to nic nebezpečného nedělá. Cítit bylo jen přímo za formulí, ale nešlo o nic, co by se nedalo kompenzovat řízením.

 

 

Přichází AeroGP1

Všichni si vás pamatují jako vítěze posledního ročníku Red Bull Air Race z roku 2018. Od příštího roku ho má nahradit závod AeroGP1. Už věříte, že opět poletíte?

Zatím všechno platí, pokračuje se v přípravách a máme podepsané smlouvy, takže všechno běží správným směrem.

 

Jak se na takový závod trénuje?

V Red Bull Air Race platilo, že všichni piloti měli zakázáno vyrobit si své vlastní pylony a trénovat mezi nimi. Kdyby se něco stalo, bylo by neštěstí spojováno se závodem a mohlo by to ohrozit celý projekt. Jen na oficiálních trénincích se daly splnit všechny bezpečnostní podmínky včetně přítomnosti hasičů, doktorů a lidí, kteří měli na starosti pylony.

 

 

Jak se dostanete do správné kondice, než to příští rok začne?

Největší díl mého tréninku je příprava na závody letecké akrobacie. I té se ale bohužel nepříznivě dotkla opatření proti covidu. Loni byly závody zrušeny úplně a letos se to zatím řeší. Věříme, že mistrovství Evropy budeme mít letos v Polsku.

 

Co vaše letadlo?

S letadlem na Air Race jsem od posledního závodu v Japonsku nelétal. V tuhle chvíli je rozmontované v kontejneru. Stojí velké peníze letadlo smontovat a udržovat ho v provozu. To se ale brzy změní. Po ohlášení AeroGP1 jsme se rozhodli, že ho opět nachystáme. Čeká nás na něm spousta práce. Pro mě jako pilota je důležité vystavovat se vlivu přetížení, řídit letadla a udržovat si pilotní schopnost, což pro mě není problém, protože létání je moje povolání. Mám o pět kilo víc než ve vrcholové sezoně a ty budu muset do začátku příští sezony shodit. Budu si muset odpustit oblíbené knedlíky, ale to k tomu patří.

 

Můžou se diváci těšit na něco nového?

Myslím, že diváci se těší hlavně na to, že to bude stejné, jako to bylo.

 

Čeká nás nějaká zajímavá lokace? Co třeba Česko?

Česko je v jednání, ale já se těchto jednání neúčastním a nevím žádné detaily. Protože nám zatím nesdělili oficiální kalendář, nemůžu naznačovat ani lokaci. Vím, že z velké části to budou nová místa. Jinak bude formát stejný s tím rozdílem, že v hlavním závodu nás místo čtrnácti týmů nastoupí dvanáct. Nepůjde o nic zlomového, naopak budeme chtít pokračovat v tradici Red Bull Air Race.

 

Umíte si představit, jak bude vypadat letecké závodění v budoucnosti?

Mluví se například o přechodu na elektrický pohon nebo o závodech ve vertikálně startujících dronech, ale to je opravdu píseň budoucnosti.

 

Až pět hodin denně v letadle​​​​​​​

V čem všem létáte?

Školím vojenské piloty, zalétávám nová letadla naší značky Zlín a jako instruktor a pro radost létám v našem domácím aeroklubu v Táboře. Samozřejmě doufám, že se zase obnoví závody v akrobacii.

 

Kolik hodin týdně sedíte v kokpitu?

Je to různé. Některé dny nalétám čtyři nebo pět hodin, což vydá třeba na třicet hodin týdně. Ale když létám akrobacii, zvládnu maximálně tři nebo čtyři dvacetiminutové bloky. Víc není fyzicky možné. Akrobacie není jako formule 1, v níž se dá kroužit několik hodin.

 

Jak coby instruktor hodnotíte naše současné vojenské kadety?

Jde jim to dobře, snaží se. Ale někdy člověk shledává, že je to jiná generace, než jsme byli my.

 

V čem?

U některých je sebevědomí až překvapivě vysoké na to, že začínají v oblasti, která je pro ně neznámá. Zdravé sebevědomí je v pohodě, ale nesmí se to přehánět. Když jsme nastupovali do vojenské letecké školy my, přicházeli jsme z aeroklubů a všichni jsme měli nalétáno. Na letadlech jsme vyrůstali od patnácti let a všechen volný čas jsme trávili na letišti. Teď je tam ročník, z nějž nikdo neseděl v letadle. Jde o kluky a holky, kteří po střední škole řeší, co dál, a řeknou si, že to zkusí třeba na pilota. Neznamená to, že budou špatní piloti. Jen to mají jinak.

 

Vy byste dal svoje děti na létání?

Proč ne? Klidně. Záleží, na jaké létání by chtěly, ale říkám si, že jim do toho nechci moc mluvit. Mají to se mnou těžké, protože nemůžou doma jen tak sedět na zadku. Nutím je sportovat a na iPadu jim dovolím hrát, až když mají vše hotové a odcvičené. Kdyby se rozhodly dát se na létání, rád jim předám něco ze svých zkušeností.

 

Budete mít o ně strach?

Ať budou dělat cokoli, budu se o ně bát.

 

Co vás přivedlo k české značce Zlín Aircraft?

Je to sympatická, legendární značka. Jsem rád její součástí a těší mě, že se mi daří hledat pro ta letadla odbyt. Všechna letadla, než se dostanou k zákazníkovi, nejdřív projdou mýma rukama. Mou prací je každé nové letadlo vyzkoušet – jak se říká zalétat – a zjistit, jestli všechno funguje, jak má.

 

Jaké letadlo testujete?

Od letošního roku se vyrábí nová verze Zlínu 242, což je pokračovatel dvoumístného cvičného Zlínu 142. Jako druhý model se vyrábí Zlín 143, což je pokračovatel čtyřmístného Zlínu 43. Nyní máme jeho modernizovanou, odlehčenou verzi, kde se starší komponenty nahrazují moderní technologií a lehčími součástkami.

 

Má Zlín šanci dosáhnout proslulosti jako třeba Cessna?

Cessna je americká firma. Americký trh je obrovský a létání tam je běžná záležitost. Američané musí létat, aby si ty vzdálenosti zkrátili, kdežto u nás se vždy létalo spíš pro radost. Cessna je dobrá, ale je to cestovní letadlo pro létání z bodu A do bodu B. Na školení pilotů v manévrování to nestačí. Právě v této oblasti je prostor pro letadla Zlín. Největšími odběrateli jsou letectva po světě, kde Zlíny používají pro základní výcvik pilotů, kteří pak pokračují na vrtulníky, stíhačky nebo dopravní letadla.

 

Chybí vám nadzvukové létání?

Chybí mi velice. Je to něco nádherného, něco, k čemu jsem upínal své veškeré úsilí od dětství. Bylo mým snem stát se pilotem stíhačky. Nadzvukové létání mi chybí a vždycky bude. Je to nádherné a opojné létání.

 

Myslíte, že ještě někdy poletíte?

Leda že by mě někdo svezl soukromou stíhačkou. Nevím, co by se muselo stát, aby mě armáda svezla. Jako civilista nemůžu létat s takovým letadlem a důvod k tomu nemám ani jako školitel. Splnilo se mi aspoň to, že jsem se vrátil na tryskáč, protože v Pardubicích dělám instruktora na Albatrosech. Jsou to pomalejší stroje než Gripen, ale hučí to v nich a za zadkem mám turbínu. Že bych se vrátil na nadzvukové stroje, je nereálné. Ve svých třiačtyřiceti letech nejsem perspektivní. Na taková letadla musí jít kluci, kterým je pětadvacet a stráví na nich celou kariéru.