Pesticidy ničí dálnici mezi rostlinou a půdou. Živiny tak těžko procházejí

Rostliny potřebují vodu a vzduch. A téměř všechny rostliny pak také něco, čemu se říká mykorhiza. Jsou to možná až statisíce druhů hub, které se starají o to, aby mohly rostliny čerpat živiny z půdy. Mikrobiologové napříč Evropou zkoumali vzorky z 200 polí a luk a zjistili, že tyto houby svou funkci na řadě míst ztrácejí. „Čím více pesticidů se na polích používalo, tím hůře dokázaly předávat fosfor rostlině,“ popisuje výsledky Jan Jansa z Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR, který se na výzkumu podílel.

Jak si můžeme představit mykorhizní houby a v jakém množství jsou na kořenech?

Kořeny jsou jich v podstatě plné. Dokonce mohou tvořit až dvacet procent jejich objemu. Takže pokud vytáhnete ze země kořenový systém rostliny, nevidíte jen rostlinnou biomasu, ale její podstatná část je tvořena houbami. Mykorhizní houby jsou přímo v kořenech, a to tak hluboko, že to více nejde. Pronikají až do rostlinných buněk, které přitom nezabíjejí, ale kde se pak rozvětvují.

 

To zní až paraziticky…

Jedná se však o symbiózu, vztah oboustranných výhod. Kořenová buňka je na takový způsob soužití připravena. Co však definuje mykorhizy, je, že nežijí jen v kořenech nebo jen v půdě, ale tam i tam – ony spojují rostliny s půdou. Jsou dálnicí, kterou mohou procházet zdroje na jednu i druhou stranu. Propojují svět rostliny se světem půdy.

 

 

Co by se stalo, kdyby tam nebyly?

Spousta rostlin poroste i bez nich. Obvykle hůře, nicméně ve výjimečných případech, které zatím neumíme úplně vysvětlit, poroste i lépe.

 

Když říkáte hůř, je možné, že bychom o některé rostliny úplně přišli?

Určitě bychom neztratili všechny rostliny, ale přišli bychom o tu současnou velkou diverzitu. Před desítkami let probíhaly pokusy, při nichž vědci na určitém stanovišti použili fungicidy, které mykorhizy zabíjejí. A stalo se to, že ze stanoviště zmizela řada druhů a zůstaly tam především traviny. Pokud by tedy z půdy zmizela mykorhiza, vypadala by příroda jinak. Velmi pravděpodobně by přežily rostliny, které mají bohatý kořenový systém, jako traviny. Problémy by ale měly rostliny, které ho až tak bohatý nemají, jako jsou například liliovité – tedy například pórek a cibule. Ty prakticky nemají kořeny žádné, a na mykorhize jsou proto hodně závislé.

 

A může se to stát? Mohou mykorhizy zcela zmizet?

Je velmi zajímavé, že se to v přírodě neděje. Pokud půjdeme na jakékoli pole, vytáhneme kukuřici, pšenici nebo jinou plodinu – tedy s výjimkou řepky, která evolučně schopnost tvořit mykorhizu ztratila – tak tam mykorhizní houby najdeme. V podstatě na světě není půda, kde by mykorhizy nebyly. Tedy kromě míst, kde nerostou žádné rostliny, jako jsou oblasti ve vysokých nadmořských výškách nebo polární oblasti. Ale jinak najdete arbuskulární mykorhizu na více než sedmdesáti procentech všech druhů rostlin a jiné typy mykorhiz asi na dalších 25 % druhů rostlin.

 

Bez fosforu není život

Vy jste se účastnil výzkumu, který zkoumal mykorhizu na 200 stanovištích po celé Evropě. Na co jste se zaměřovali?

Především na zemědělské půdy. Jednou z nejdůležitějších funkcí, kterou mykorhizy mají, je podpora rostlin při jejich příjmu fosforu z půdy. Fosfor je jeden z prvků, bez kterých žádný život, alespoň jak ho známe, nemůže existovat. Potřebuje jej každá buňka a každý živý tvor. Zároveň však živiny z půdy mizí. Zemědělské systémy nemůžou z principu fungovat samostatně. My z nich neustále něco odebíráme a na druhé straně do nich musíme něco jiného dávat. A to jsou hnojiva. Zatímco v minulosti se používal hnůj ze stájí, dnes už potřebujeme tak vysoké výnosy, že přirozené postupy nestačí. Tehdy byl výnos dvě tuny pšenice na hektar, nyní je běžných a potřebných už 12 tun. A toho jde dosáhnout jen s využitím minerálních hnojiv. Fosfor má však jednu nepříjemnou vlastnost, že se hodně lepí na půdu a rostlinám se z ní velmi špatně odebírá. Houby to však dokážou mnohem efektivněji, a potom jej také umí předat rostlinám. My jsme měřili právě přenos fosforu z půdy přes mykorhizy.

 

Na co jste přišli?

Zjistili jsme, že v polních půdách, kde se aplikovalo velké množství pesticidů, byla tato funkce poškozená. Je jedno, jestli se jedná o herbicidy na plevele, insekticidy na hmyz, nebo fungicidy na houby, čím častější a mohutnější postřik pesticidy byl, tím hůře rostliny přijímaly fosfor za pomoci těchto hub. Říkáme tomu korelační důkaz, ale je velmi silný. Pesticidy se využívají desítky let a my obecně víme, že to není dobře, podobně jako nadužívání antibiotik nebo vysoká spotřeba plastů, nicméně protože nejsou důsledky okamžitě vidět, chvíli trvá, než získáme hmatatelné a tvrdé důkazy. Náš výzkum zahrnoval na 200 půd napříč celou Evropou, které se používají pro produkci potravin.

 

Dá se odhadnout, jaký by mělo snížení dávek pesticidů vliv na produkci? Dokázalo by zlepšení příjmu fosforu vyrovnat ztrátu způsobenou chybějící ochranou?

Mykorhizy by velmi pravděpodobně svou funkci při příjmu fosforu opět navýšily, ale zase by výnosy mohly snižovat plevele a rostlinné choroby. Lépe by to mohlo fungovat na malých polích a s větším podílem ruční práce. A to nevím, jestli je proveditelné. Na běžných polích může produkce stagnovat, může se také snížit. Ale zase záleží, o jaké produktivitě se bavíme. Pokud nám jde jen o aktuální výnosy, což asi většinou jde, při snížení používání pesticidů může dojít ke snížení produkce. Je třeba se však dívat i na tu dlouhodobou, na to, co se stane za delší dobu. Zda je vůbec tak vysoká produktivita našich zemědělských systémů udržitelná. Snížení pesticidů může mít pozitivní vliv na odolnost půdy a udržitelnost celého systému. Protože pokud budeme systém jen využívat, hrozí, že jednou zkolabuje. A pak už nebude téměř nic.

 

To se může stát?

Ano, a hned z několika důvodů. Moderní zemědělská produkce stojí už desítky let na třech základních pilířích. Tvoří je vyšlechtěné kultivary, které dokážou dávat vyšší výnosy, umělá hnojiva a pesticidy. Tyto pilíře budovali naši předci v době, kdy ještě nevěděli o dalších procesech, které se týkají i mykorhizy. Současná cesta se však neukazuje jako ta nejsprávnější a dnes zjišťujeme, že jsou i další funkce půdy, které jsou pro nás důležité a potřebujeme je udržet. A to je například odolnost proti erozi nebo čištění či zadržování vody. O tyto funkce však současným zemědělským systémem přicházíme.

 

Dojdou umělá hnojiva?

A ten další důvod?

Současné odrůdy byly šlechtěny v době značné dostupnosti umělých hnojiv a nedbalo se na to, že by mohla hnojiva jednou dojít. I to se však stát může. Největší světové zásoby snadno dostupných a zemědělsky využitelných fosfátů leží na sporném území Západní Sahary, kterou před více než čtyřiceti lety vojensky anektovalo Maroko (na Západní Sahaře přitom stále probíhají snahy o osamostatnění – pozn. red.). To je příběh fosforu. Příběh dusíku je jednodušší. Zemědělsky použitelný dusík rovná se zemní plyn. Pokud nebudeme mít zemní plyn, nebudeme schopni vyrábět dusíkatá hnojiva tak, jak je vyrábíme dosud. To znamená, že pro Evropu může ohledně hnojiv nastat poměrně rychle zásadní problém.

 

Je nějaká cesta ven?

Když z toho trojúhelníku, o kterém jsme mluvili, někde uberete, musíte jinde přidat – tedy pokud má být zachovaná úroveň produkce. Pokud uberete pesticidy, musíte něco udělat s hnojivy. Tady vzniká požadavek na vyšlechtění plodin, které budou velmistři ve využívání živin, a nebudou tak potřebovat tolik umělých hnojiv. A pokud už nyní víme, že se dá efektivita hnojení zvýšit tím, že se zvýší efektivita mykorhiz, určitě stojí za to, upravit rostliny tímto směrem.

 

Jak daleko je šlechtění takových rostlin?

Konkrétní informace nemám, ale obecně by to nemusela být nijak výrazně vzdálená budoucnost. Tedy pokud využijete genetické metody šlechtění, zde ale zatím není akceptance společnosti příliš vysoká. Jinak je tradiční šlechtění během na dlouhou trať. Vytvořit novou odrůdu trvá zhruba dvacet let. Geneticky se tato doba dá zkrátit na několik málo let.

 

Dají se mykorhizy vypěstovat uměle, případně je na polích podpořit?

Vytvořit uměle se dají, nicméně je v tom háček. My jsme schopni pěstovat je v laboratorních podmínkách, dokonce jsme schopni takto navýšit i produkci rostlin na zhruba polovinu průmyslové úrovně, a to bez použití pesticidů a umělých hnojiv, přinejmenším krátkodobě. Nicméně v okamžiku, kdy tyto laboratorně pěstované houby přineseme na pole, nepřežijí. A nevíme úplně proč. Jestli je to tím, že nejsou zvyklé na nové podmínky, nebo že se nedokážou prosadit v kompetici s těmi, které už na daném místě žijí. Proto si myslím, že je lepší se postarat o ty, které tam už jsou. A ony jsou tam vždy.

 

Jak se dají podpořit?

Ony mají například rády organické vstupy. To znamená dělat to, co lidé dělali od nepaměti, a sice že vozili organické zbytky jako kompost nebo hnůj na pole. To jim evidentně pomáhá. Takže to je možná cesta. Starat se o ty, které tam jsou, a snažit se je podpořit. Ne se snažit přetvořit přírodu k obrazu svému.

 

O tom jste už ale říkal, že to stačit nebude…

Samo o sobě ne. My jsme však dosud nevyužili vše, co nám příroda nabízí. V tom je velký potenciál. Dnes už víme, že v přírodě existují i další procesy, které jsme dříve neznali, a že by možná stálo za to vyzkoušet, jestli tudy cesta nevede. Protože my vlastně stále používáme velmi primitivní a zastaralé postupy k našemu přežití. Stále jezdíme ve spalovacích autech, která vymysleli lidé už před více než sto lety, a v zemědělství používáme postupy staré šest či sedm desítek let. V přírodě ale existuje pravidlo: Kdo se nevyvíjí, vyhyne. Určitě by stálo za to se řídit novými zjištěními a hledat nové cesty. Zůstat stát na místě je ta nejhorší varianta.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement