Zpěvačka Načeva: Jsem Indiánka, žádné běsy mě nedostanou

Kdybych řekl mladé Monice Načevě, že bude v červnu roku 2020 vydávat desáté album, poslala by mě do háje. O muzice počátkem devadesátých let nepřemýšlela, hrála v Divadle Sklep, ale stalo se: její nová deska dostala jméno Zdivočelí koně. „Duší jsem Indiánka,“ překvapuje v rozhovoru Načeva, a potom popíše, jakým stylem by jednou chtěla odejít ze světa: „Sednu si na lavičku u nás na zahradě, budu koukat směrem k brdským kopcům, usnu, a to bude nádhernej konec.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Býváte někdy překvapená, na jaké místo si vás fanoušci pozvou?

Zpívala jsem třeba na pohřbu.

 

Zaskočilo vás to?

Nejdřív jo. Bydlím na venkově a jednou přijela paní z vedlejší vesnice s tím, že manžel vyjádřil na smrtelné posteli přání, aby ukládání jeho rakve do země doprovodila má píseň jménem Místo. Což mě nejdřív skutečně překvapilo, ale vzápětí potěšilo, a pak jsem si řekla, že se vlastně nedivím. Jsem hodně osobní, intimní zpěvačka, a spousta lidí tuhle blízkost cítí.

 

Přemýšlela jste o tom, co mají jednou zahrát vám?

Ne. Ale asi bych žádnou skladbu nechtěla, spíš šumění moře nebo zpěv ptáků. Případně ticho.

 

Takhle vyklidněná jste byla vždycky?

Řekla bych, že jsem spíš emocionální bomba, podle čínského horoskopu ohnivý Kůň, a tuhle svou podstatu potřebuju vyrovnávat v klidu přírody.

 

Představuju si, že byste mohla být dobrá pasačka ovcí.

Ovce nechovám, na to jsem trošku líný člověk, ale ráda vzpomínám na svého bulharského dědu, otce mého táty, který stádo míval. Mlčky jsme s ním chodili po pohoří Vitoša, nad sebou dvoutisícovky, pod sebou zářící Sofii... Připadala jsem si jako maličká bohyně.

 

Za to nádherně znějící bulharské příjmení Načeva musíte být ráda, ne?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale vlastně se mi líbí, že zní trochu indiánsky. A já mám pocit, že jsem svou duší Indiánka.

 

Jenomže táta přišel z Bulharka a váš manžel pochází z Anglie. Cestujete do těch zemí hodně?

Ani ne. Nejsem žádná velká cestovatelka. Úplně mi stačí, když jsem opřená o strom, koukám do dáli a cestuju v sobě samotné, ve fantazii. Právě takhle mě často napadne téma pro desku; takhle promýšlím hudbu.

 

Na vás je zajímavé, že neovládáte žádný nástroj. To je tou zmíněnou leností?

Trochu. Ale zároveň i tím, že mám ráda týmovou práci a vždycky mě bavilo hledat k sobě dobré muzikanty. Na druhou stranu to pořád bývám já, kdo vymyslí první slova, přinese hudební nápady a ví, kam se chce dostat. Každá deska byla naplněním mojí představy, kromě té vůbec první jménem Možnosti tu sou... z roku 1994, ke které jsem byla tak trochu dotlačená.

 

Vidíte. Aniž byste se do ní hrnula, dodnes zní skvěle a taky ji otevírá váš největší hit Udržuj svou ledničku plnou.

Je to zvláštní, ale ta píseň se pořád ještě ozývá z rádií, trampové ji hrají u táboráků, slyšela jsem, jak ji nacvičily babičky v domově důchodců... Vlastně je to můj jediný obrovský hit, k podobnému už se nikdy nedoberu.

 

Máte pro to vysvětlení?

Moc ne. Text Jáchyma Topola „Každej si hledá svý, kam sebe vrazit / každej si hledá svý“ není jednoduchý, a přitom se líbí skoro každému, zdaleka nejde jen o intelektuály. Ale víte, co je možné? Že si tu píseň kdekdo spojuje s tím, jak jsem se najednou objevila na hudební scéně, mladá, neokoukaná a docela výrazná.

 

Zde si můžete pustit kompletní záznam rozhovoru.

 

 

Pořád vzpomínám, jak na vás tehdy při koncertech visely velké pánské obleky.

Ani už nevím, proč jsem je nosila.

 

Protože jste herečka!

Asi jo. Ačkoli mezi námi, já herečkou nikdy moc nebyla, spíš jsem předváděla Načevu stokrát jinak. Zahrát úplně jinou charakterní postavu bych asi nezvládla, a moje divadla, třeba Sklep anebo Rubín, mě do toho ani nenutila.

 

Nikdy jste netoužila po opravdu velkém jevišti?

V osmnácti jo, tehdy jsem dělala dvakrát neúspěšně zkoušky na DAMU. Ale možná to bylo spíš proto, že mě nenapadlo nic jiného. Herectví mi v dobách bolševických připadalo jako relativně svobodný obor, i když jsem toho o něm moc nevěděla. Ani o hudbě jsem neměla ánung – nenapadlo mě, že se jí jednou budu věnovat.

 

Tak schválně, co jste poslouchala třeba roku 1985? Pražský výběr?

Byla jsem obyčejná holka z Chocně, která nemá kulturní přehled a chodí nanejvýš na diskotéku.

 

Takže Michala Davida?

Až takhle hrozný to se mnou nebylo. Připomněl jste mi dobu, kdy můj syn chodíval do druhé třídy a v hudebce ho nutili učit se písničky Michala Davida, což on odmítal, dostal pětku, a já ho musela jít do školy bránit.

 

Jak to dopadlo?

Od té doby se tam prý děti Michala Davida neučí, tak jsem ráda. Jinak já jako dospívající holka trsala spíš na Boney M. nebo na Abbu. Nějaká politika nebo zajímavá kultura se přede mnou otevřela až v devatenácti, když jsem odešla do Prahy. Ráda vzpomínám na různé tajné podzemní kluby, do kterých jsme chodívali před revolucí třeba na Psí vojáky; tohle jsem nasávala.

 

Psí vojáky vedl Filip Topol. Přes něj jste poznala svého oblíbeného textaře, Filipova bráchu Jáchyma?

Spíš šlo o to, že když jsem se ve dvaadevadesátém roce stala členkou své první kapely jménem Něžná žláza, nestačilo mi sepisovat vlastní pocity do textů, a začala jsem hledat v básnických sbírkách. Do ruky se mi dostala ještě samizdatová sbírka tehdy skoro neznámého Jáchyma, nadchla mě a bylo.

 

Dobrý den, tady Prušinovský

I pro nové album Zdivovočelí koně jste objevila nebo oprášila nádherné básně. Podle jakého klíče jste je vybírala?

Řekl jste Zdivočelí koně, a to je třeba báseň od Pavla Zajíčka, kterého mám ráda jak lidsky, tak jako umělce, a vždycky jsem s ním chtěla tvořit. Přes Zajíčka jsem se zákonitě dostala k jeho velkému příteli Magoru Jirousovi, přes něj k Magorově první ženě Věře Jirousové, o které jsem věděla, že byla skvělou kunsthistoričkou, ale o jejím básnění neměla potuchy, a jak jsem se dostávala hlouběji a hlouběji, zasáhl mě i známější Václav Hrabě nebo dvě básnířky, které jsem naopak neznala vůbec: Vladimíra Čerepková a Šárka Smazalová.

 

O těch vím, že si obě párkrát poležely v bohnické psychiatrické léčebně. Co vy?

Já nikdy. A doufám, že mě to ani nečeká. Vždyť říkám, že jsem Indiánka spjatá s přírodou, žádné běsy mě nedostanou. Jasně, umím být i hodně smutná. Ale nikdy ne tolik, abych se přestala mít ráda.

 

Poezii jste mívala ráda vždycky?

Vůbec ne. Jak říkám, v době dětství a dospívání jsem snad nad ničím nepřemýšlela. Což teda platí v menší míře dodnes: spíš než intelektuálka jsem médium, člověk se silným citem a intuicí, ale v dětství to bylo úplně jasné. Měli jsme baráček u řeky, zahrada ústila do lesa, já tam lezla po stromech, povídala si sama se sebou a nadšeně vnímala zvuky přírody. Snivé dítě ve vlastním světě. Vystačila jsem si.

 

Když vám bývá smutno, čtete básně?

Dnes už je poezie součástí mého života, ale vlastně ani moc ne. Když je mi smutno, zase spíš koukám do kopců a poslouchám ptáky.

 

Uměla byste ještě žít v Praze?

Mám ji ráda, ale když se mi před jednadvaceti lety narodil syn a o tři roky později dcera, rozhodla jsem se odejít na venkov — a tady ucítila štěstí. Nějak jsem ještě měla pocit, že až děti dům opustí, odejdu taky, ale ta doba přichází a mně to tady pořád vyhovuje. Docela plasticky si představuju ten konec, jak si sednu na lavičku u nás na zahradě, budu koukat směrem k brdským kopcům, usnu, a to bude nádherná tečka. I když do té doby bych klidně natočila ještě dalších deset alb.

 

Živí vás i něco jiného než muzika?

Moc ne, já umím žít skromně. Ale dodnes si občas ráda zahraju v nějakém divadle, hlavně v Minoru nebo ve Sklepě.

 

A nechtěla byste si zahrát v pořádném celovečerním filmu?

Když jsem bývala mladší, snila jsem o tom, ale nic moc pro splnění toho snu neudělala. Zahrála jsem si roličky hlavně ve sklepáckých filmech, dejme tomu v Mazaném Filipovi, a s ničím už moc nepočítala. Ale loni se ozval režisér Jan Prušinovský, že by pro mě měl docela důležitou roli maminky ve svém novém filmu jménem Chyby. Hned do telefonu jsem řekla, že v žádném případě nebudu dělat kamerové zkoušky, že buď vědí, proč mě chtějí, nebo raději nic, a oni naštěstí souhlasili.

 

Proč vás Prušinovský oslovil?

Prý mě už jako teenager poslouchal, což mi udělalo radost. Vlastně mě pak nechal, ať si hraju dost po svém, nemusela jsem se přesně držet scénáře, a navíc se točilo na Malé Fatře. Krása!

 

Už dnes se těším na podzim, kdy budete mít krátkou společnou šňůru s kolegyněmi Lenkou Dusilovou a Ivou Bittovou.

Potřetí. Taky se těším.

 

Jak známo, Iva Bittová už léta žije ve Spojených státech. Vás manžel neláká, abyste si zkusili život v jeho rodné zemi, v Británii?

Možnosti tu sou... Život někde u oceánu si představit umím, ale zatím jsem opravdu úplně spokojená s tím, že mám tu naši zahradu, ze které koukám do svých kopců.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama