Tak ahoj, Zelený Raoule. A děkuju!

Zelený Raoul končí po osmadvaceti letech. Co byste své zelené postavičce na závěr vzkázal?

Nevím, jestli je to úplně na závěr, ale v časopisu Reflex je to definitivní konec. Doufám, že Zelený Raoul může někde vycházet, ale každopádně bych se s ním rozloučil v dobrém. Řekl bych mu: „Tak ahoj, viděl jsi tady 28 let něčeho, co se jen tak v politice nebo v kultuře v téhle zemi nevidí. A děkuju.“

Jak jste se s legendárním komiksem rozloučili? Chtěli jste udělat něco speciálního?

Skončilo to standardním dílem. Nemohli jsme se ani rozloučit, byť bychom chtěli. My totiž netušili, že to skončí. Mysleli jsme si, že bude třeba alespoň třicet let Zeleného Raoula a pak teprve konec. Vždyť je to nejdéle kontinuálně vycházející kreslený seriál v Evropě. Vycházel týden co týden, to už mu nikdo nevezme, to není jen tak. Vycházejí seriály jako třeba Tintin nebo Asterix, ale na nich se podílí hromada lidí, kteří kreslí, předkreslují a tak dál. Ale aby seriál dělali dva tři lidi 28 let, nemá v Evropě obdoby. V tom máme prim, to je unikát. Nechci, aby to znělo nějak vychloubačně, ale je to tak.

Na speciální loučení tedy nebyl čas?

Bohužel jsme se to dozvěděli poměrně nešťastnou formou, jen e-mailem, kde stály čtyři věty, že končíme a na shledanou. Tak by to být nemělo. Samozřejmě jsme věděli, že Zelený Raoul někdy skončí, teď máme za sebou 1 421 týdnů dílů v kuse a říkali jsme si, že třeba až bude vycházet díl číslo 1 500, tak naše postavička odletí na svou rodnou planetu, a to i s nějakou pompou. Ale nevěděli jsme, že to skončí takhle, byli jsme z toho poměrně překvapení.

Co je pro vás nejsilnější moment, který se Zeleným Raoulem máte spojený?

Vlastně všechno, Zelený Raoul je něco, co mě provázelo 28 let každý týden. To se nedá vymazat, je to víc než polovina mého života. Kdyby vycházel rok dva, tak si člověk řekne: dobře, stalo se. Ale 28 let je opravdu hodně. Silné momenty byly žaloby od politiků, pár soudů, aniž bychom se my chtěli soudit. Vždycky jsme jen reagovali na to, co se stalo. Většinou to bylo v politice, později třeba i v kultuře. Nikdy to ale nebylo tak, že bychom chtěli někoho za každou cenu naštvat, urazit, zesměšnit. Ne, vždy jsme jen reagovali na to, co se skutečně stalo. Že se to politikům nelíbilo, je druhá věc, je to jejich problém.

Soudili se s vámi třeba Petra Paroubková nebo Karel Březina. Měl jste někdy problém něco nakreslit? V tom smyslu, že už to pro vás bylo za hranou?

Neměli jsme žádný problém – ani já, ani scenáristé Dan Hrubý, Milan Tesař a Tomáš Baldýnský, kteří stáli u zrodu Zeleného Raoula. Takhle jsme nepřemýšleli. Nikdy bychom si nedělali jen tak legraci z postižených, nemocných lidí, malých dětí, koncentračních táborů a tak dál. To byla taková mez. Například francouzský satirický časopis Charlie Hebdo jde někdy za čáru za každou cenu. To jsme ale my nikdy nedělali. Autoři nepsali scénáře tak, aby jimi někoho prvoplánově naštvali.

Počítal jste si, kolik jste za ty roky kreslil premiérů? Politiků?