Tři a půl roku vězení pro historika stalinské represe. Co to říká o dnešním Rusku?

23. července 2020

Rusista Štěpán Černoušek

archiv

Vlastně je to skvělá zpráva. Jurij Dmitrijev, ruský historik mapující stalinské represe v Karélii, dostal od soudu v Petrozavodsku tři a půl roku vězení. Mohl totiž dostat let patnáct, tolik aspoň žádala prokuratura. Proč jde tamní moc po regionálním badateli v důchodovém věku a v jakém stavu se dnes nachází ruská justice, vysvětluje rusista a předseda sdružení Gulag.cz Štěpán Černoušek.

Proč ruskému režimu tolik vadí čtyřiašedesátiletý historik z Karélie?

Důvodů bude několik. Zaprvé, tlak státu a represe proti nezávislým badatelům se liší region od regionu a v Karélii je situace zrovna složitější, protože je to oblast hojně navštěvovaná turisty, leží blízko Finska a tlak na místní nezávislé odborníky je velký. Nicméně v případě Jurije Dmitrijeva je nejpodstatnější Sandarmoch.

Tedy místo, kde stalinský režim ve 30. letech popravoval nepohodlné.

Ano, bylo tam popraveno něco kolem šesti tisíc lidí, a to národnostně velmi pestrého složení. Kromě občanů Sovětského svazu tam zemřeli i příslušníci asi patnácti národů, včetně šesti Čechů. Popravy tam probíhaly za Velkého teroru v letech 1937 a 1938 a všechny oběti do jedné jsou pojmenovány, což je ve srovnání s dalšími popravišti v bývalém SSSR věc neobvyklá. Dohledat všechna jména se povedlo právě Juriji Dmitrijevovi, a to díky obrovskému úsilí a mravenčí práci v archivech. Dmitrijev navíc našel i samotná místa poprav v Sandarmochu a v Krásném Boru. Ani jedno z nich nebylo známo, ale on tak dlouho chodil po karelských lesích, až v roce 1997 narazil na místo, které podle různých indicií mělo být to správné. Když se udělaly první vykopávky, zjistilo se, že tam ti popravení opravdu leží.

Co je s tím místem dnes?

Postupně tam vzniklo pamětní místo se spoustou náhrobků a památníků. Jak už jsem říkal, mezi asi šesti tisíci popravenými bylo i šest Čechů a spousta dalších národností, hodně Finů, Němců, Poláků, Ukrajinců a dalších. Každý rok v srpnu se do Sandarmochu v rámci takzvaných Dnů paměti sjíždějí lidé ze všech těchto zemí a také konzulové z Petrohradu. Rusko má shodou okolností s řadou těchto států poslední dobou špatné vztahy, na mysli mám třeba Polsko, Gruzii nebo Ukrajinu. Dmitrijev sám se navíc otevřeně stavěl proti anexi Krymu a invazi do Gruzie a na Ukrajinu. Takže ta velká pozornost, politická i společenská, věnovaná Sandarmochu a jeho historii, už byla zřejmě místním orgánům moci natolik nepříjemná, že se rozhodly s tím něco udělat – a Dmitrijeva zlikvidovat.

K čemuž ale potřebovaly nějaké obvinění. Z čeho Dmitrijeva obvinily?

Žádný paragraf, který by zakazoval připomínání obětí politických represí, samozřejmě neexistuje. Mimochodem ruský stát nepopírá, že stalinské represe byly, vadí mu ty aktuální, politické přesahy do současnosti. Místní orgány moci tedy našly obezličku a rozhodly se na Dmitrijeva jít skrz obvinění ze zneužívání nezletilých. Což je vlastně strašná „podpásovka“, obvinění, které na člověku ulpí a velmi těžko se vyvrací. Je potřeba si uvědomit, že ruský soudní systém vůbec nefunguje tak, jak jsme zvyklí. U nás stále ještě můžeme mít pocit, že se doopravdy jedná o spravedlnost. V Rusku rozhodnutí soudů v naprosté většině podléhají vyšším mocenským zájmům nebo rozhodnutí tajných služeb. Podobná obvinění se už v minulosti objevila, například sovětský disident Vladimir Bukovskij, který žil v exilu v Londýně, byl velmi zvláštním způsobem obviněn z držení dětské pornografie. Řekl bych, že v ruských tajných službách jde o oblíbený způsob, jak někoho zdiskreditovat, a děje se to v celém Rusku. Nepohodlní občané nebývají obviněni z politických přestupků. Vždycky se jakoby náhodou najde nějaký kriminální přečin. Například jsou jim podstrčeny drogy nebo jsou právě obviněni ze zneužívání nezletilých.

Štěpán Černoušek (1977)

U Jurije Dmitrijeva to začalo tím, že se u něj v počítači opravdu našly nahé fotky jeho adoptivní dcery?

Ano. Ale tady je potřeba nemíchat dvě věci. Nynější proces s Dmitrijevem byl už druhý, historik v něm čelil obvinění ze zneužívání své adoptivní dcery, ke kterému nikde nejsou žádné důkazy. První proces začal už před třemi lety a tehdy právě Dmitrijeva soudili za to, že dceru, když byla malá, fotil nahou. Což on prý dělal proto, že měla zdravotní problémy a potíže s váhou. Říká, že ji fotil proto, aby měl pro úřady dohlížející na adoptivní péči dokumentaci o jejím uzdravování. K těm fotografiím tehdy probíhaly různé expertizy a nikdo neshledal nic závadného. Není tam žádná póza, není tam přítomen nikdo cizí, nejsou to prostě fotografie pornografického charakteru. Navíc je Dmitrijev nikdy nikam nešířil a do rukou vyšetřujících orgánů se dostaly až po prazvláštním souběhu anonymního udání a vloupání do Dmitrijevova bytu, během něhož se kdosi dostal do jeho počítače. Soud to tehdy uznal a Dmitrijeva plně osvobodil, což bylo na ruské poměry naprosto ojedinělé rozhodnutí – natolik evidentní byla absurdita obvinění. Ale s rozsudkem nejspíš nebyly spokojeny tajné služby v Karélii a začaly se dít zvláštní věci.

Jaké?

Podpořte Reportér sdílením článku